blog kavárenského povaleče s dýmkou

proč musím znát rodinné poměry nejvyššího pana železničáře? nejvyšší pan železničář se rozhodl, že kdo nezná jméno jeho favoritky, nedostane slevu na dráhu.

a bůhví, proč právě jasmínová ve mně vyvolává všechny různé libé asociace.

jsa zasažen touto vůní se ohlížím, odkud že ke mně promlouvá. ohlížím se po městě plném letních dívek s tetováním zezadu a těsně nad kalhotkami, které jsou teď pravidlem k oku mání.  a taky dam s náramky na kotníku. a všechny tyto, mám ten dojem, nosí květ jasmínu za pravým uchem. a já koukám, která z dam a dívek ho má právě ten nejkrásnější.

strach školometních strážců pečetě o jazyk český v mluvnické podobě je až patologický. vychází samozřejmě z počáteční úrovně našich vysokých škol, kde se úspěšně rok co rok propadáme až do druhé pětistovky ve světě. a tak absolventi pajdáku kromě mluvnického desatera nejsou schopní pojmout stovky jiných tváří tohoto barevného jazyka ve vypěstovaném strachu, že vše mimo mluvnici je na cestě do sportbaru páté cenové.

zastaví mě obden na ulici, ale ne žena, dívka, co se do mne na první pohled, a že už nemůže jinak. ale kdejaký vobejdové, i když kolikráte milý, aby mne buďto pumpli o drobné, anebo kladli otravné dotazy na služby. v prvním případě je to hned odbyté, zvláště pokud nemáte náležitě vypracované nervy. na podlidi z ulice, do kterých se tak rádi sami pasují při otázce, zdali mám nějakou tu drobnou minci, přiznám, že mám, ale nedám, a v dobrém pocitu odcházím. stydím se za spoluobčany, kteří vypočítávají na ulici, jak jsou na tom špatně, a proto nemohou. pravda, na kterou není nikdo zvědav, a navíc je jen výmluvou.

je to malé, je to hezké, a říkáme to o všech savcích a plyšáky nevyjímaje. i když, u plyšáků je to asi jinak. tíhnul jsem vždy prostě k mrňavým holkám. tedy ne, ne k mrňavým jako školačkám... brr, to si snad o mně nemyslíte. přišly mi tak roztomilé. a k mým svalovým dispozicím adekvátní. nějak jsem podvědomě tušil, že malou zvládnu v pohodě. asi normální je splést se jednou, a poučen si pak najít jinou katastrofu. ale mně se ty malé plyšové hračky prostě líbí. vidím a slintám dojetím a šel bych zachraňovat. to nevadí, že nepotřebují. já potřebuji! tedy zachraňovat. nejlépe, jak padají ze schodů, že je krapítek popostrčíte, a seběhnout honem a zachránit.

denně a v šest po ránu v rytmu zběsilém, akorát pro divoženky, na „mírovém“ to náměstí. naproti kostelu kousek od metra, tam se pod bubny srocují za hlasitého povzbuzování - jedem do kopce dámy! - á šlapem zvesela, dámy!

seděl na krajíčku pod slunečními brýlemi typu moucha, a tedy v metru. puberťák, a nejen on, s dostatečným důvodem, proč ten černý letecký štít. tlustej puberťák, kterého kolena se už dlouho nesetkají, že nemohou. puberťák s povinným výrazem zkaženého pokrmu.

a přeci něco bylo jinak. mám rád a přímo prahnu po zdáních, co se nakonec vymknou proti naší vůli je zařadit. a tak tento klučina, co mu i metro je málem akorát, náhle hbitě - opravdu hbitě - vyskočí s nabídkou svého místa postarší dámě.

výjimečnost tohoto „jazyka“ dává šanci zúčastněným, že zůstanou cizinci bez porozumění. prokletí a kousek šance, když už jednou je. a tak si na zastávce povídají. on s malou nadějí, a tak raději jen s úsměvem, aby mohla ona za ně vyjádřit vše, a ještě víc, když má už to slovo.

čt určitě nepodezírám, že by úmyslně dali tak skvělý film, a německé to provenience, do hlavního vysílacího času, a navíc na čt2 namísto fotbalu.

o německých klubových filmech čt doposud ani neslyšela. (trošínku kecám, v dobách před janečkem to bylo v pohodě) jen jsem zvědav, kdo si tohle odskáče. německý komorní snímek režiséra j. ch. oetzmann-a, ve kterém hlavní roli mistrně zahrál götz george. nádherná podívaná, kterou mi málem ukradl novácký comeback, má náhradní intelektuální zábava.

snad si ještě někdo upamatuje ty dřevní doby s telefonem v budce. a kdo taky nezažil to funící a dupající něco nahánějící hrůzu v noci. racio je krásné, a strach je přesto krásněji blížeji a hmatatelnější. a klidně obden si může kdosi vykládat, jak malé bodlinaté deseticentimetrové nic právě takto funí a dupe.

tři vteřiny, abys zaujal-a

na zastávce trolejbusu s matnou nadějí jistoty měsíční karty na rovrzalý historický kočár s tykadly od dopravních podniků, že ho dnes zastoupí kabrio se sličnou řidičkou, sedím a vděčen nasávám vyletněné vůně v tričkách bez povšimnutí.

vzpomenu si na teorii tří sekund, které nás oddělují od nezájmu.

silně zakódováno máme a přímo všito pod kůži a vůbec o tom nepochybujem, že pokrytectví je to špatné, a naopak upřímnost to dobré.

zatímco léto na chodníku řádí jako pominuté, my se na to musíme koukat, protože by bylo krajně neslušné nechat bez povšimnutí ty zástupy žen a dívek vyletněných až do všech podrobností a s citem pro detail. 

byli si v něm dva a bylo jim do základky. dohromady už mohli jít volit tak dva roky. oba rukou nerozdílnou by brali tu obálku a rozhodli by se asi podle obličejů. a že falešné ksichty děti poznají na sto kroků, asi by tu jedinou obálku, co by drželi každý svou ručkou, hodili do koše a šli si hrát. a možno taky ne. tihle dva nevypadali na běžné hry s kostičkami anebo míčem. tihle desetiletí prckové vypadali, že mají pod čepicí. a víc, než je zvykem. on, čekal na ni denně na nádraží, aby jí mohl vykládat své teorie o čemkoliv a rozebírat vědecké pokusy z víceletého gymnázia. a jí imponoval zájem a chytrý kluk. měla vlasy do culíku stažené kolem hlavičky pečlivě uhnětené novým životem pro radost pohledu.

v řadě stěračů za sebou lístek a já byl zvědavej. zvědavost je strašná a minete první a druhý stěrač, a proč byste o nějakou blbinu nemoh být kratší a ušetřen. no, v polovině stěračů naší ulice jsem neodolal a lísteček ukrad a čučím.

odešel nám slušný, schopný a nápaditý pán, Ladislav Smoljak, a snad si to můžu dovolit říci - nám, a snad to i stačí takhle. a jaké máme štěstí, že jsme mohli ten kousek cesty někde v dáli jít vedle a poslouchat a kochat se jeho výtvory, které tu naštěstí zbudou ještě dlouho.

z deníčku

potkávám muže se starým velikým psem. vidím procházet kolem sebe smutnou dvojici, kdy oba vědí, co ten druhý, a jen se bojí to vyslovit. odvykli jsme si mluvit o smrti, o stáří jinak než s hrůzou v oku. a oni dva vědí, že právě já musím jít kolem a že musím být zasažen tou dvojkou spřízněných.

jeden den, jeden jediný den.

a co se může stát? stane se vůbec něco? človíček jeden na tomto světě versus jeden den. jaký to nepoměr? jistě se může hodit na papír, kolik věků a dnů, asi ano. ale proč vlastně? a pro koho? nikdo ani nezaznamená ten rozdíl, ten chybějící den. píchačky života - kde jste byl-byla toho dne, když nám chybí záznam. zazní při konečném vyúčtování, a zároveň proběhne myslí dvou od sebe vzdálených, co si při tom mají tak blízko k sobě, jen to ještě nevědí. a proč taky, když právě mají tolik starostí se sebou samým. jak asi můžou dva cizí lidičkové vědět, že mají tam někde své zrcadlo, své naplnění snů, pokračování svého života někým, co mu dodá ten chybějící rozměr? a kolik jiných ani netuší, protože nevěří ve vyšší řád a další rozměr tohoto bytí? a přeci dnes a denně vyjma hluše necitlivé bytosti odsouzené k přežívání jsou, protože jen tak život dostává smysl.

budík dovedu přelstít, budík zvládnu zmáčknout, než se rozdrnčí. budík v sobě má snad každý, budík je v pohodě. ale pro jistotu jsem mu vypolstroval zvonek vatou, aby krapítek i ladil a nehlušel tolik. zamykám dveře a výtahová podlaha težce zasténá. těžce a skřípavě. pár schodů a mám to akorát. trolejbus sice z poslední dekády minulého století, ale je v něm místa jako v žádném po něm - asi se zmenšujem.

otevřel jsem oči a zjišťuji, že mám volant. kdyby jenom volant, mám i budík, a hned několik, a těch knoflíků... a pedály mám taky. jsem autobus.

koukám kolem a mám docela dobré gumy. mám radost z dobrého obutí.

dostávám povel a otevírám dveře.

- tak co, stará, budeš dnes hodná? dnes je tvůj velký den.

proč STARÁ? otevři oči, blbečku! nejsem ta, a už vůbec ne stará! ježíši, ten mě nasral!

- ještě se ti podívám pod sukně.

každý správný chlap musí se pyšnit jizvou. dětské šrámy už nejsou vidět a laparoskopie se prej nepočítá. ale ode dneška se můžu chlubit, považte, dvaceticentimetrovou jizvou, jak má být! byl jsem totiž napaden.

poslouchal jsem rozhlasového komentátora ivana hoffmana a jeho každotýdení pořad jak to vidí na čro 2 v osm třicet. jeho shrnutí našich slavných a letos docela překvapivých voleb je bez dalších dovětků na úrovni a velice výstižné. doporučuji. vtip, odstup a inteligentní komentář. možno poslechnout na

http://www.rozhlas.cz/praha/audio

z deníčku

poetické mistrné zastavení z roku 66 ovšemže minulého století otakara vávry. až na skvěle hrajícího českého herce jaromíra hanzlíka všichni slovenští kolegové mluvící česky mi tady kupodivu vůbec nevadili. zkrátka po všech stránkách skvělý film, skvělý příběh a skvělé „výkony“ herecké. procitnutí dědy krátce před smrtí, domluvená svatba a touha dvou po novém nepoznaném se zastaví na okamžik po zesnutí dědečka, kterého vnuk uctí před poslední cestou na věčnost. a vzápětí z toho vyplývající osudové zdržení před útěkem. a po třiceti letech setkání dvou nerovných rivalů vůči mrtvé nevěstě.

aneb svatojánské navális

pachuť našich kultivovaných voleb mi spravilo svatojánské navalis - barokní koncert na řece vltavě v den noci kostelů. muzika, co sama povznáší. muzika stvořena pro kratochvíli kdysi a dnes vyvažována zlatem ducha, jako benátská noc poctěna odkazem sv.jana nepomuckého.

jdu si kolem výlohy a mají nové panáky. panáky, co se oblékají, abychom věděli jak vypadat. plastikové ženy, spíše dívky, co jim každé tři - čtyři roky ubývají boky, až se dostanou na dnešních třináct. třináctileté boky figuríny ženy, dívky, která ukazuje nám, jak máme vypadat. a pak její partneři muži, spíše kluci - dospěláci, co pro jistotu každé tři, čtyři roky se míň a míň usmívají až po dnes, kdy už jen naštvaný výraz je in.

slyšel jste to? víte, kdo umřel? no slavný a zpěvák! a druhej den - a víte, že ten mafián se ztratil někde ve francii? a koukají na mne jako na těžce postiženého, když jim popravdě řeknu, jak je mi to úplně jedno. a najednou jste necita, protože to byli mimo jiné i lidi. a nadšení jejich postupně upadá, jak nemůžou se dobrat pochopení u takového cynika.

mám, tedy máme mazlíčka a celého do černa, aby mě případně nikdo nemohl napadnout nedejbože i z rasizmu. a navíc ten mates, o kterém je řeč a který je i náhodou kocourem, si nás docela vycvičil. a tak mě jen napadá, proč vlastně si potřebujem pořídit takového netvora? pravda, jsou tací, co si pořídí partnera jako svého miláčka a jsou schopní mu dokonale proorganizovat život včetně spodního prádla. jen když se pere o barvu svého obojku. přemýšlím, jak moc bych takový možno zlatý obojek nosil, tedy pokud by bylo dostatečně dlouhé vodítko... mateřské typy, ach jo - kde jste? pak jsou chlapi, co si pořídí na stará kolena štěňátko blonďaté. nejdražší koníček, co si nový člověk vymyslil. na druhou stranu, když je dostatečně malzlivé... což mu ale málokdy vydrží. a navíc ten obojek dostane zas jen manžel... milenec. no, jsem z toho docela blázen a leze na mne asi depka. a tak si pořizujem doopravdické štěně, kotě anebo mluvícího ptáka. had nevím. nevím, jestli taková hadice může si říkat mazel, a zvlášť když je i náhodou škrtičem z přesvědčení.

revizor stojí, revizor kouká, pracuje. a metro tubusy jsou veliké a jeden se i bát může, a tak si náš revizor bere na pomoc státní dohled a s klepety. klepeta jsou vidět a budí respekt věru náležitej.

zmáčkni knoflík

hlásají nápisy ze všech stran a chybí už jen hlas slyšitelný ze sexmise - „spolkni prášek“ (mimochodem, skvělá polská sci-fi, která dnes pomalu nabírá na skutečnosti.)

sedím v hospodě a vypadám jako správnej páprda s centrálním svalem uprostřed, kde se soustřeďuje má veškerá energie, takže malej buddha.

jana má vozík, jana se veze. dumá, přemýšlí o výhodě, protože nějakou to mít musí, jinak se zcvokne. pořád je to hezká holka, i když dnes na kolečkách. dnes? rehabilitace pro život, a saniťák, a možno „bratr“ s divokým pohledem a hlubokýma očima. tarzan v džungli moderního světa. ani hezkej, ani jinej, jen čekat až vytáhne zbraň a prostřílí se labyrintem těchto chodeb a unese jí. moc nemluvil, asi se spíš prohlížel v zrcadlech posilovny. vozejk jako za císaře pána - a kdo by měl na novej, a proč taky? jana věří, že nožky se samy zvednou a jen utíkat. no, nemusí tak úplně běhat maratón, anebo schody, i s hůlkou nakonec, proč ne. vlastně cokoliv po dvou a kousek. kousek hole a dobré vůle.

pokračování povídky - osahat si svět po svém

zdeněk měl postel a jen byl rád a snad už nic nechtěl, nepotřeboval. malý tichý penzión a podivná paní v něm. měnila nálady jako mořské počasí a neptala se. neptala se a jen čekala, co jí poloslepý český mládenec vyloží. jen jedna noc, a pak dál. v notýsku čitelné statě přibližné pouti. ano pouti! bingo! ve španělsku býti na pouti je téměř posvátné, podepřené dotekem věčnosti a znovu otevřených očí. hostinská proutkem náhle změněna telefonuje na všechny strany a zdeněk lituje, že nemá vytrženej jazyk. představa pouti je nic proti ničemu a cože je komu po tom. kdyby jen nebylo nábožných příbuzných s adresou, a ne jednou, po cestě pro něho. nová hra a nový smysl něčeho, čemu tady věří.

kdybych byl dívka, žena, vzal bych si předvolební růži s úsměvem danou bez závazků od socdemáka? asi vzal, nevadí ta růže růžová, ale hudba linoucí se ze socdemáčné dodávky michala davida by mě přiměla i s tou růží ke zvracení.

z deníčku

první část

zdeněk vlakem už teď vidí to veliké španělsko, vidí moře a hory a cítí ten mořský vzduch a poslouchá ten jazyk, a ještě nedojel do prahy. někdo vidí dál a přitom poloslepcem může být, jak sám o sobě říká. a jen půl bílé hole a kousek vodicího psa mu chybí. jeho oči mohou jen slabounce z blízka, anebo v dáli jen stíny, spousty stínů. zdeněk byl dítě štěstěny, a tak to i bral. když šípkovej keř, tak radost z červených slaďoučkých plodů než hrození z bodlinek. a tato jednoduchá filozofie ho zatím bezstarostně nosila životem mladého, urostlého, vysokého a schopného vytěžit si to své, protože měl nárok. užíval si a jeho krásný hluboký hlas a sebevědomí a spolužačky z pajdáku padaly v mateřských citech a právě shodou okolností pod jeho hruď. hlas, který jemně rozechvíval, hlas, se kterým se naučil jako s hudebním nástrojem u malého glena, v jazzové jeskyni, kde intimní prostředí ti nedovolí ani jen pomyslet na život někde jinde. náhlé zpomalení slova v půlce věty a zbytek téměř pošeptán doháněl tyto kamarádky dávno předtím, než mohly něco vůbec zažít, do sladkého nevědomí. a vlastně všichni byli spokojeni.

ten mě naštval! ten mě dorazil! nejsem schopen pár vět slepit do samočtivého seskupení a on emil viklický trio sinfonietta na desce janáček of jazz si hraje jako bůh! dnešní jazzofon s davidem dorůžkou, a to je k pos....ní. a závidím, jako nikdy!

vykleštěná free cokoliv versus volný styl, který se jim ale pranic nelíbí, což je jenom důkazem, že ho tak ani nechtějí. jen ať jim to zní.

léto a zima a zbytek roku během jednoho dne v kavárně toho jména je dnes už jen vzpomínkou. prvorepublikové lavičky z nádražní čekárny kolem stěn a podlaha, co naklání stolek při každém kroku. polovina cizinců přináší své zvyky a sangria po celý rok je při abstinenci úžasný vynález. kafe s logem popocafepetl a všech velikostí a chutí z občas okousaných keramických hrnků je po ránu, tedy na jaře, s cinkáním lžiček a jemnou muzikou úžasným startem. odpoledne, tedy v létě plném své rozvernosti, se kavárna promění v hovornu a v místa setkání lidiček náhodných anebo už poznamenaných touto atmosférou léta v mini kavárně popocafepetl. hudba už má jasné tóny a volný stolek jen stěží lze najít. na večer, a tedy na podzim jednoho dne této kavárny, hraje hudba hlasitě a pivní stopa speciálních sklenek s rozšířeným dnem ve dřevěném rámu zaleje vám spolehlivě košili. viděl jsem jednoho, co to dokázal jen s kapičkou na bradě. venku už tma a chci platit a číšnice se ptá, co že jste to měli. ukážu na stolek, u kterého jsem seděl, a číšnice trpělivě dál se ptá, cože jsem to měl, aby si to mohla odškrtnout. a tak si společně vzpomínáme a jestli ještě kafe a jaké a dohromady nakonec mám ten účet seškrtán z čárek na plachtě pro všechny zúčastněné. žasnu a nejen potichu a o důvod víc, abych se někdy i vrátil.

uprostřed lidí, uprostřed davů autobusového šílenství zličínského, které je taky odrazem naší doby a jeho vizitkou, se vedou dva mladí kluci, a dobře vypadající, za ruce a říkají si - jen ať!

jezevčí postřehy.

to vám tedy povím, jak ti dnešní důchodci jsou uspěchaní a neurvalí až hrůza. a co taky mají dělat, když jim byla v mládí zprzněna dvě ze tří největších potěšení člověka. jedno vynechám, protože o sexu tady psát nebudu.

jezevčí postřehy.

to vám tedy povím, jak ti mladí lidičkové se hezky párují. koukám na ty výběrové kusy samců s naducanými svaly v bílých trikách a s mobilem highend, co klidně i uvaří vajíčko a k hovoru vás už ani trochu nepotřebuje. jak si tito výběroví samečkové dopřávají zas samičky k pohledání a v dokonalém makeupu a roztomilých tepláčkách, protože in.

vracím se domů a znaven a těm ptákům je to jedno a možná ještě o to víc křičí a řvou to své jaro. a malá holčička - už jsem starší pán a jen těžko odhaduju věk takovýchto slečen - se vám, tedy mně, souká podivně ze dveří vedlejší bytovky, protože to zní daleko lépe než paneláku, kterýžto název mi jen připomíná panelovou dobu ledovou, která je stejně s námi a do smrti.

poslouchám kapelu traband a mám radost. docela obyčejnou radost, kterou i cítím z této kapely a která ji do mne vtlačí klidně i proti mé vůli. rytmika a dechové nástroje a tahací harmonika a naprosto skvělé texty. chlap, kterého potkat na pódiu je zážitkem extáze a tripu bez požití.

dnes prvně jsem potkal rozkvetlej chodník v parku plnej přes sebe řvoucích opeřenců o prvenství dnešního jara. malé domečky a obří ptáci a podivní tvorové v čáře za sebou. chodník jarových barev malých holčiček. (viděl někdo kreslit na chodník kluka?)

překvapení na křesťanské notě jinak

náměstí míru před nádherným chrámem zbožnosti - kde jinde taky - a nábožensky-propagační akce se zpívanou. ano se zpívanou.

všude samé adrenalinové zážitky a pak jsme tu my. pohoda, klid, dýmka a kafíčko. a někdy je asi i té pohody moc, a tak zatoužím po troše - co troše - po pořádném adrenalinu. a aby jsem se nestyděl, až ho budu dávat k lepšímu. zašel jsem si na karlák a nechal vytrhnout jeden, co náhodou i bolel, a to dost. osmičkovej individualista - prej dva kámoši už jsou venku a co on? tři dni jsem se hádal a jako vždy moudřejší nakonec ustoupil.

bláznivý ptáci, sluníčko, letní terasa, vysněné dálky a bolavý člověk mě vyženou na jaře spolehlivě do někam, kamkoliv, kde něco z toho funguje. a kosové se předhánějí, jak mi ukázat právě tu svou a nejlepší. a talentů, těch je, těch mají.

celou noc jsem nespal, tak dlouho hledám ta správná slova, tak dlouho o tobě přemýšlím, až musím, a pěstí do stolu. snad na nějaký i dřevem původní, aby vydržel. no, chodím kolem opatrně - ale!

no, mám tě plný zuby, mám tě dost! vláčíš se se mnou skoro půl století, a nic! kdo ti to má říct, když ne já? a je to venku...

jezevčí postřehy.

říká mi jeden pitbul z ameriky, z té spojené, prej jestli vím, co jim dávají pod čenich při cestě do matičky stověžatej. no, jak bych moh, přes tu obrovitou louži mě nikdo nedostane. a hluboká je, a jsou tam příšery jako dům! brrr, děkuji nechci. a stejně teď máte na křídlech útrum, co ta naše nevyslovitelná sopka soptí na islandu a vlastně pro oko evropy, aby viděli. tak prej jim dávají na srozuměnou, že taxík pražský, jakožto světovej unikát je už málem zapsanej jako další div světa, ale na tom nic nového není, a taky o našich hráčských možnostech - vegas hadr, a teď to přijde - na václavskej václavák nechodit, jako na nejnebezpečnější a nejproslavenější flek české to kotliny.

jezevčí postřehy.

poslouchám melancholickou, a léčím si bolavou duši. ano, i psi mohou a mají svou duši. a ta fenečka z druhé ulice je tak nafrněná... no, jako její panička! kráva jedna! a tak hudbou si léčím boláky na duši a slyším, že ten zpěvák je už půl století mrtvej, nat king cole - no proč ne? co na tom? jenže ta píseň je stará teprve pár let!

sopečné nebe nad evropou.

jezevčí postřehy

předevčírem v americe černá noc, nějaký blackout, no, stožáry a kabely prej zpuchřelé, tak co se divěj, a teď sopka u nás doma. i když je to - u nás - tak trochu za rohem.  

chtělo by se mi vykřiknout - příroda se vzbouřila! jedna jediná sopka a kolik jich ještě „máme“? rovnováha, a dokonce mimo naše úsilí lidí. potřebuji jistotu s trochou nerovnovážné náhody pro veškerou harmonii. a mám to!

ještě před chvílí se snad nic nemohlo postavit obrovité armádě letounů a dnes jeden mrak se nebojácně roztáhnul. a co na to ptákové? zasedají někde, a „řeší“ vzniklou situaci?

je chvíli nad nulou a na zastávce autobusu posouvám ručičku k pojízdnému teplu. evidentně zvyklý na tak chladné ráno si holub prochází svůj rajón téže zastávky autobusu a hledá snídani. pár zobů sem a tam mezi nohama skoro cestujících a stojí přede mnou. nahýbá hlavu jedním a druhým směrem - no přeci neustoupím holubákovi! pár centimetrů akorát k nakopnutí a holubák jen nervózně krůček vlevo a zpět. přešlapuje si, jestli konečně pochopím. a já, zatvrzelý majitel čekacího plácku zastávky autobusu zkřehlý, jen nenávistně začínám počítat peří, co si ten prcek pode mnou nosí, jakoby nic.

vynoří se mi film „tenkrát na západě“, poslední scéna kladného hrdiny s darebákem k vyřízení msty, z očí do očí. a ten zbabělý holubák ani nezvedne hlavu! bojí se pohledu kladného hrdiny s koltem proklatě nízko! neznaje rovný souboj jen pozoruje mou botu.

 a dostat zaplaceno.

jezevčí postřehy.

prej jsme na tom tak dobře, že i štěstí můžem vyvážet. prej čína je na štěstí expert a kousek toho našeho by rádi, byť jen na chvíli. co by ne? je-li o štěstí zájem a my ho můžem půjčit... každá komodita dobrá.

a dlouhonohá, přepůvabná černá tanečnice na deseti centimetrech pod patou si to ladně spěchá v pražském metru.

zvláštní nadání, anebo přírodní zákon jen pro vyvolené?  mám lehké zkřížené botky s teniskami, teniskobotky, a sotva jí stačím. její dlouhé nohy? ne, její krok je krůčkem proti mému, a přeci rychlejší.

stalo se, dávno tomu, kdy i přírodní zákony bály se našich vládců, ochránců socializmu. napsané původně jako povídka a asi ne moc dobrá, protože ztracena.

docela znejistím, když potkám, byť jen letmo, jedince, u kterého nedokážu říci, zdali je to on, anebo ona. obyčejně v takovém případě si takovýto jedinec nese známky obou. jasně, můžete hned vyrukovat s teorií gaye, lesbičky a je vymalováno. ale není to tak jednoduché. když stojí vedle mne v metru, a je to malé s docela krátkým vlasem, naschvál neurčitého střihu.

zůstal mi jeden jediný kanál z té hromadné kanalizace, co mi denně buší do hlavy, když ta blbá krabička, vlastně krabice pořádná, se odporoučela poté, co se mi pokoušela říci, že to, jak jí nadávám, už nemusí snášet a že na mne z výšky, a že na mne prdí.

ten mužský svět

a v neděli v jeskynním baru s majorem zemanem a jeho vyhlášeným dílem „studna“ se partička přestárlých puberťáků baví a jedna návštěvnice a prsatá barmanka to už nemůže nezachránit.

šestitisící návštěvník a magie čísel.

někdo vymyslí nulu a snad i tuší, jak za deset století se promění v tisícovku a za další ve dvě a my, co jsme o nule ani netušili, najednou jich máme několik a necháváme se fascinovat jimi.

máme ji rádi?

je iluze důležitá? je rozumné ponechávat se vzájemně v iluzi? máme ji rádi a je-li klamem, pak všichni milovníci iluzí žijí v sebeklamu, ze kterého se pozvolna stává náhradní pravda. a jejich pravda se může postupně proměnit taky v obecnou platnost... kdy „všichni vědí“, jak je to doopravdy, ale nikdo nahlas. proč? strach, slušnost, tupost... naneštěstí iluze nemá jasně definované hranice. a kdybych se je pokusil definovat? všechno, co není realita, je iluze. dokázat nerealitu? tím, že nebude jasně vnímána našimi smysly, případně zprostředkovaně citlivými přístroji? když pozoruju vystoupení iluzionisty (jak příznačné!), vidím realitu? co poruchy vnímání? a je jedno, zdali nahoru, anebo dolů. jak si vysvětlíme senzitivní jedince? jsou jejich vnímání iluzí?