blog kavárenského povaleče s dýmkou

bonbóny došly... a zákon kauzality trvá
 

oslí hlavou...

povídka


když se mi na chvíli rozsvítí, byť jen na obloze, tvářím se nenápadně vznešeně a s oslí hlavou, aby člověk nepoznal, jak moc za to můžu. proč trápit neopotřebovaného jedince myšlenkou?

a podzimní paprsky do chlupatých oslích uší vtírají pocit nadpozemna.

skromné a laskavé slunce je všude, až cítím, jak prosvítám, jak ztrácím svůj stín, oporu smrtelníků krom jejich smrti samotné.


kráčím, podupávám kopyty dláždění a nenápadně juknu na zrcadlo, kde nikdo není... jsem spokojen a neviděn. otřesu oslí hlavou a na malou chvíli chci být obyčejným člověkem. kdo zaplatí, bude viděn i v zrcadle! krásné! chvíle zasnění a vše je pryč. proti sobě vidím letět vítr. silný větrný proud se právě dvakrát stočil a míří ke mně. a už mám závratě, už jsem unášen nad střechy a ulice, stromy a náměstí. hraje si se mnou a točí, jako bych byl létajícím papírovým drakem. nevím, na co a kam koukat dřív, a už mám divný pocit a nevím, kde mám svá kolena a kopyta. nakonec i ta oslí hlava se stane tak lehkou, že i papírovou může být. jsem papírovým drakem a začínám si ten papírovej život užívat, začínám se smát. směju se všemu a víc. chechtám se jako blázen a točím se dokola a dokola. až hejnem špačků konečně je zastíněn můj vytlemenej obličej. nevím, co je se mnou, a jen mávám zběsile křídly strháván černým opeřeným mrakem. křičí a křičí a křičí všichni do vlastního mraku, kterého jsem kousek. nestačím sledovat kam a proč. letím a točím se v tepu ptačího hejna, až pod sebou vidím důvod. křik, co předtím byl jen šeptem, teď opravdovým je a řádky vyrovnané do zelena jsou teď naše. tolik a tolik sladkých bobulí! tak takhle vypadá opravdové štěstí! 

hromový třesk! a další! a další! tolik strašlivých ran a ptačí hejno v mraku kolem vyděšeného strašáka.

všichni už jsou pryč a já se bojím. bojím se, co se mnou udělají, když mají tak děsivé rány. jsem jako pěna. ani pírko mraku všech asi kamarádů už nevidím. roztahuju ruce - proč? a někdo mi ně věší hrnec, a pak ještě. mám nohu jako trám a hlavu jako meloun a vidím tak daleko... chci se otočit a noha, má jediná noha v zemi se ani nepohne. pomyslím na osla. ani nevím proč, ale oslí hlava ve mně vyvolává příjemný pocit klidu. a všude kolem je klid, božský klid.

svět je přeci tak krásnej.


29.11.2011 18:05 |
Autor: - slávek miloslav
| stálý odkaz

Komentáře

0 komentářů:

přidat komentář
<< úvod

 

© 2006-2007 Zásobování a.s.

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se