blog kavárenského povaleče s dýmkou

vlaky a vlaky pořád dokola se se mnou někam vláčí a já se nechám, neprotestuji, nemám sílu se jim postavit. praha plzeň a plzeň praha, obě se tváří, jak nemají nic, pranic společného, jen těch pár unášejících a nikoho s nikým z nich. vzácné chvíle porozumění na trati. zima a svátky cizího světa a jen bůhví proč. stánkaři na náměstích s očekáváním a utkvělou představou o vánocích. jen malé děti zaženou pitomou realitu. a malé děti povyrostou a realita je tu zas. a pro koho vlastně a proč? jak lehké to mají věřící!

malé pivko s dýmkou do dlaně a cizí hovory. andělcafé, jak příznačné! no i tento anděl si tu dlí celým rokem... a tak nevím, raději se tvářím, že to není pravda.

poslouchal jsem pořad „uchem jehly“ se spisovatelem o andělích a tiše mu záviděl to téma, ten příběh, co si nesu domů. nemůžu si vzpomenout na ně, nemůžu si vzpomenout, kdy naposled jsem je měl na očích. andělé na kolejích mých řádků života... andělé. možná jeden, jediný by stačil, i trochu unaven svým vlastním údělem tisíců let. tisíců a tisíců existencí, a pořád dokola. jak výjimeční si můžem připadat, než otevřeme příběhy těch před náma. akorát neměli facebook. 

kolik andělů si vypočteme pro sedm miliard? kolik příběhů si napíšem sami a kolik nám jich vrátí ten kritik osudu? a jak nespravedlivý je ten účetní. a účetní jsou tací, že jiní nemohou být. spočítají nám to a hotovo.