| sdílím po kolejích ty nekonečné kilometry země, naší země a koukám na ty dráty, kterými jsme si ji tak hezky sešněrovali. tolik drátů všude kolem, kam se oko podívá. a jen na poušti snad si můžem dopřát takový luxus, jako je výhled na krajinu bez nich.
a pak ty hromady, ty tuny, milióny tun betonu silnic a dálnic, kterých pořád nemáme dost a dlouho ještě mít nebudem. a taky vidím na pultě uzenou rolku tak voňavou a stejně sešněrovanou a připravenou k hodování. a dost možná, že si už z té naší zemičky taky uždibujem, jak jsme pořád hladoví, a snad jsme i ochotni si ji dát k večeři. a že jsme tak nedočkaví na tom našem nekonečném rautu, uždibujem si z té naší zemité rolky dopředu, aniž bychom vůbec platili.
a taky vidím, jak ta naše zemička spoutaná kolem a dokola se zmítá a není jí to až tak po vůli, že jsme ji zapomněli zabít a vykostit a nacpat do udírny. a čekám, jak ta naše ještě neuzená rolka určená k sežrání se jednou svým nadechnutím a do široka pořádně velikým „ách“ rozmáchne, až ty směšné provázky všechny protrhá a konečně si nabere pořádně do plic ten vesmírnej chaos, ze kterého nám padne čelist, a my se budem ptát - „proč?“
a od sibiře nám posílají srdečné pozdravy z toho jejich mrazáku a mně dělá radost, že ti rusové se postavili konečně svému caru putinovi prvnímu a navzdory těm mrazům neváhali a poslali svůj srdečnej plivanec do kremlu. a mám taky radost ze slovenska, jak se nebáli v této zimě vyjít proti všem těm gorilám politickým. a jen doufám, že to nezůstane jenom u nějakého protýstku proti vládě, která je pouze odrazem jich samotných.
a co my? nevím... snad někdy příště.
|
Liter.cz.
Google
poslat vzkaz autorovi
