blog kavárenského povaleče s dýmkou

bonbóny došly... a zákon kauzality trvá
 

s půlkou tváře

(povídka)

i když sám varován, hledím do zrcadla a mé zděšení je tam. ohmatávám si nevěřícně svůj obličej. jeho půlku, která je ještě vidět, a pak tu druhou, kterou ještě cítím, ale není tam.

jak něco může nebýt? půlka mého já mi chybí, a přesto je tam! další zděšení, když nevidím ani tu ruku probírající se „tou“ neviditelnou tváří. uklidňuju se, nemůžu nic a panika mizí. slyším a vnímám to své kolem mne vymyšleno a přemýšlím, jak dál. plížím se kolem zdí a zdravím známého. všichni jsou na první pohled celí, jen mne je zatím polovina. letmo se zahlédnu, zastavím u výlohy, a tam s nejasnými rysy jedné půlky ztracenec s vyhaslým pohledem pouhého oka.


bez přítomnosti sedím v kavárně s barmanem s převázaným okem. barman si mě nevšímá a já nemám sílu myslet. nemám sílu na nic, jako by mi chyběla půlka mne. ale moc dobře vím, no dobře, tuším, že ta chybějící ve skutečnosti vůbec nechybí, jenom teď není vidět. jako když padne mlha navečer a město zmizí. ale všichni se tváříme, že to tak není, že tam někde kolem nás to město, ta naše existence je. a možná, že to pouze naše víra, naše touha vrátit se do toho našeho města, naší jistoty, ta nám dovolí se vrátit z mlhy do krásného všedna. a dost možná, že jednou, až nás znovu tiše zakryje hustý opar, co jen tak lehce zapomene na světlo, na všechna ta světla kolem a jen tak mávnutím ruky popře vše, o čem jsme přesvědčeni jako o neměnnosti svého času, že nám zůstane nablízku i do druhého dne.

a my nebudem mít dost víry jednoho takového mlhou začazeného večera a jen s křečovitým úsměvem za oknem všech putik se budem opíjet svou jistotou druhého dne. po každém průšvihu, po každé katastrofě přišel jakoby nic druhej nijak se netvářící, a proto krásnej novej den. a tak i já půjdu čekat konec jednoho dne, který náhodou, jen čistou náhodou není úplně, jak bych chtěl. a jak bych chtěl?! a co když jsem to já sám, kdo chce, aby se něco změnilo, aby něco bylo jinak? jinak, ale ne až natolik, abych si zoufal, ne natolik, abych se nepoznal. kousek změny, která nekřičí tak, že si budu zacpávat duši. děravou, proděravěnou duši bez opory, bez jediné konstanty pro svůj vnitřní klid. a dost možná, že jsem přišel o půl osobnosti, jako ti náhodní obyvatelé tohoto města bez domů, ulic, úřadů a kostelů, kteří přestali druhého mlhového dne věřit, že nějaký nový ještě zbude.

ale já věřím v poctivé taky lidi, kteří když najdou půlku mé chybějící osobnosti, budou natolik vychováni, že jen tiše ji přivedou jakoby nic a možná jen tak si píchnou: „neztratils něco?“


25.04.2012 11:52 |
Autor: - slávek miloslav
| stálý odkaz

Komentáře

1 komentářů:
  • 31.03. 21:10, Jan Comorkova

    Mnohokrát som si myslela, že niekto iný za mňa chodí, rozpráva a ja som len ako pozorovateľ. Bolo to vždy, keď som mala nevyriešený problém, ktorý ma trápil, ale nechcela som si priznať, že je to tak. Z Tvojej poviedky mi to tak pripadá. Možno nemám pravdu, ale možno aj mám. Páčila sa mi Tvoja poviedka. Jana Comorková


přidat komentář
<< úvod

 

© 2006-2007 Zásobování a.s.

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se