blog kavárenského povaleče s dýmkou

bonbóny došly... a zákon kauzality trvá
 

františkův smutek

(povídka)


františek seděl zdrcen poznáním. poznáním, jak ještě včera se měl za toho zábavného.

a dnes si přemýšlí pouze o svém smutku. vnitřním smutku, co ho nosí tak dlouho a hluboko v sobě a co ho dělá nakonec někým jiným, neznámým. smutek se nezjevil z ničeho nic, pomalounku plíživě a nezván se k jeho duši dostal a už nehledal dál. a kdo vlastně je a kým?

ospalá podzimní ranní pražská ulice a samozřejmě příhodná kavárna.


františek je jedním z prvních návštěvníků a stojí před těžkým úkolem jak vybrat stůl v prázdné místnosti. až příliš možností. a který bude ten, u kterého bude příjemně, případně u kterého nebude nepříjemně? jednoduchý problém, co zamotá i hlavu, protože nikdy není nejlepšího místa, aby nemohlo být ještě lepšího. a dobré místo se záhy může, a že se tak i děje, místem stát tuze špatným, přímo nepřátelským.

františek si nějak vybral a už vybaluje jednu ze dvou dýmek a vybere tu, o které přemýšlí, jestli ji má rád, a která se přihodila rovným dílem do krásy i do šeredna. pěkná a ošklivá naráz. jak jen se taková dýmka mohla povést? snad by si přál sám být takovou dýmkou při pohledu nad umyvadlem...

ještě se ujistí, že nevadí, a za chvíli se plouží a vznáší všude kolem čerstvý kouř. voňavý dým z dobrého anglického tabáku.

františek se stal prznitelem ještě netknuté atmosféry kavárny.

a bůhví proč rozebírá zapalovač, aby zkontroloval kamínek, který až do té chvíle ani nepomýšlel na cokoli a jen si škrtal. kamínek byl celej a krásnej, jak takovej může jen být. napadlo ho, jak čertíka z krabičky vypustil. a když toho čertíka už zastrkával zpět pomocí pružinky se šroubkem na utažení, využil ten malej křesadlovej dareba příležitosti, a byl tam. no, přemohla ho zvědavost... právě objevená a už jen se podívat na ten svět. co je na tom? řekne se nudnej, ale pro takový kamínek, miniaturní slitinku napěchovaných jisker, je život mimo zippo jinak zappo-vězeň. františek věděl, jak nový svět může učarovat, věděl, jak se hlava roztočí, jak zapomene na rozum a nechá se unášet euforií do světa divů. včera a celý život jen malým nedoceněným v krabičce z ohně a beze jména. a teď může, a tedy prostě musí! když ho učili, jak důležitým je a jak prospěšným, nepochyboval! nikdo nepochyboval. a teď je davidem, co porazí i toho goliáše..¨.

od vedle zní podivné klapání. docela pravidelné bubnování a františek přemáhá svou zvědavost. čím déle bude přemýšlet, co to může být, tím později narazí na smutnou skutečnost. smutnou... no jó, o tom vlastně mluvím – je smutnej člověk, který netušil. mezitím může spřádat a vymýšlet.

soustředil se na ty zvuky, na jejich pravidelnost a rytmus. ano, hledal rytmus, a hledá ho téměř pokaždé. tu a tam bubínek bez zjevného motivu.

řekli mu, že je tu teprve třetím zákazníkem, takže tam vzadu už jiní nebudou. tahle kavárna má asi čtyři propojené místnosti, včetně knihovny a dvě z nich vůbec neviděl. že by dělníci tloukli do hřebíků? ne, hřebíky může vyloučit. ty zvuky mu připomínají stolní tenis, ale chybí jim správnej rytmus. a navíc by v obou případech slyšel taky doprovodné hlasy. přemýšlel dál. chtěl dát kamínku šanci se porozhlédnout a pak ať si volá o pomoc. vstal, tváře se, že ho ten zpropadenej kamínek nezajímá, a šel se podívat na původ podivných zvuků. už cestou tam si uvědomil, že mohl ztraceného kamaráda klidně zašlápnout, aniž by si toho vůbec všimnul. odolal a vůbec se neohlédnul.

františek stojí v knihovně a kouká na průsvitnou plastikovou krytinu místo střechy a na dopadající kapky z veliké větve stromu nad ní. jenom kapky, obyčejné kapky deště. ale františek beztak věděl, že obyčejné nebyly. ty bubnující ozvěny toho rána patřily, všem co je dovedli pojmout do sebe. byli to poslové a on je vyslechl.

stavil se ještě na toaletě, aby dal dost času tomu malému revolucionáři. ani na okamžik si nepřipouštěl, že by se už vidět neměli. koukal do zrcadla a přemýšlel o podivném bubnování, o poselstvích nevyslyšených a marném putování a hledání adresáta. co vůbec slyšel? jak to bylo? zrovna když začalo bubnovat, ztratil kamínek a zároveň začal poslouchat. poslouchal a přemýšlel.

a není to právě důvod - zastavit se a přemýšlet? dostatek vůle a pochopení, a síla ducha ovlivní hmotu...

vrátil se ke stolu a zůstal stát při něm. zakoukal se směrem pod stůl i když věděl, že na takovou dálku nemůže uvidět tak malinkatou věc. ledaže by on sám chtěl. začalo ho svědit chodidlo. nejdříve pata, a pak i klenba pravé nohy. chtěl tuto drobnou lapálii přestát, chtěl se plně soustředit jenom na křesadlový kamínek. přenesl váhu na druhou nohu a zahejbal prstama. najednou si uvědomil, že se soustředí pouze na svou nohu a namrzele si natahuje špičku nohy. a při pohledu na ní ho tam uviděl. přikrčené malé nic, polekané právě z něčeho.

"no pojď, tuláku. užil jsi si tu svobodu?"


 
 

Podívej se za světlo

je z klesání

a přesto

            cítím

v kapkách

odcházet

                   rytmus

v naději


 
Každé znamení tajemstvím

když nelze

dosáhnout klenby

 

Lakonický déšť

zívajícího rána

smývá cesty




13.11.2012 16:58 |
Autor: - slávek miloslav a juno
| stálý odkaz

Komentáře

0 komentářů:

přidat komentář
<< úvod

 

© 2006-2007 Zásobování a.s.

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se