blog kavárenského povaleče s dýmkou

bonbóny došly... a zákon kauzality trvá
 

Podvečer noci

můj host petr.ix

(povídka)


„Nedokážu napsat ani řádek.” Zasmál se tomu. Ona usvědčující věta jeho prázdnoty, která se rozlévala. Kdysi s tím bojoval, byly vždy dvě strany, ta tvůrčí a ta propastná. Slova se navíjela. Ze začátku měla zahnat hroznou prázdnotu, teď ji vytvářela. Seděl u okna, přikován do svého sezení a pozoroval hluboko dole pod ním procházející malinké bytosti za tabulkou skla, která mu vymezena byla pro tuto chvíli. „Jak daleko už nic necítím,” mohl napsat, ale ta část uvnitř něho, která by to dovolovala se zasekla, zarezla, kdo ví, snad otráven sebou; jed pronikající vrstvu po vrstvě, mrtvé ryby dosud nevidět, ale přijdou, jistěže přijdou, ale to už bude jedno...
„Vážnost chvíle je až příliš směšná, než aby bylo možno se jí vůbec zabývat, zmetek nakřáplého odtikávání.” Jeho bledé ruce stále ležely tak jako vždy na jeho nohou, když neměly co na práci, neužitečně se válely, oslabené dlouhým váháním, zplihlá křídla unaveného motýla. „Skřínka plná cetek.” Malincí tvorové se dole proháněli zachumlaní do svých kabátů. Škubnul sebou, okamžitě si uvědomil této nové nápadnosti, nikoho ve skutečnosti nezajímal. Po očku sledoval ostatní spoluvězně, uklidnil se když narazil jen na nezájem. „I kdybych stanul na Měsíci nebyl bych první.” Culil se jak nejmíň nápadně nad takovou větou, hlavu přitom otočil co nejvíc k oknu.

Dřívější zmatek, který si oblékal při každém vstávání, vystřídal rozplizlý chaos, nemusel se naproti tomu o nic starat; zesláblý, zabalený do deky, do ticha, jen nemocné oči prozrazovaly víc. Jeho knížky byly mrtvé, když jimi listoval naposled, žádný vzruch v něm nevyvolaly, přenos energie byl přerušen, mlčení mezi listy, teď je řada na něm... „Už žádné další jaro.” Znovu se uculil, stejný pohyb k oknu, kde už nic neviděl, bylo příliš šero, příliš šero na cokoli, to poslední co dokázal vnímat. Zvedl tužku ze zvyku, ale ta se vzpurně svezla po stránce a přeškrtla ji, klidně ji položil. „Konec.” Přijela sestřička, aby ho odvezla. Zavřel oči, nechtěl nic vnímat, už nikdy nechtěl nic vnímat. Jeho vlastní odloučenost ho dovedla až sem. Cítil jen chlad. Tolik potřeboval odjet na jih, ale to už bylo tak dávno pro jeho paměť, podobnou černému ptáku neslyšně se opírajícímu do vzduchu; odjížděl na pokoj skoro sám.
16.02.2013 22:03 |
Autor: - petr.ix
| stálý odkaz

Komentáře

0 komentářů:

přidat komentář
<< úvod

 

© 2006-2007 Zásobování a.s.

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se