blog kavárenského povaleče s dýmkou

dnes v hospodě.

zapálím si dýmku a koukáme na bednu, bednu zvanou tv. všichni fascinovaně čučíme na vojáky s jejich dokonalou technikou. fascinující dokonale vybroušený kolotoč na smrt. letadlové lodě, křižníky, stíhačky... hospodský čumilové, mne nevyjímaje. přijde mladá krásná vysoká dívenka s vlasy do culíku.

trochu nemyté vlásky a smutné oči.dívka si hraje s růžovým zapalovačem, a přítel s trojitou dávkou svalů bez mihnutí oka, bez náznaku úsměvu, s absencí jakékoliv radosti. jediná dívka, krásná dívka s trochu nemytým culíkem a růžovým zapalovačem mezi bandou pivařů s radostí. kousek ode mne sedící starší pán se přidruží s otázkou na ty televizní manévry. byl zvídavej, skutečně zvídavej, v našich končinách tak nevídaný jev! jeho otázky byly otázkami, jeho zvědavost byla skutečná... snažil jsem se a on vypadal spokojeně. vypadal spokojeně, i když jsem téměř pokaždé jeho otázku nasměroval až na kraj vzdálených končin hospodského tlachání. gottwald, beneš, jan masaryk, sládek a čunek... to jsou mi společnost různorodá. kladl otázky a chtěl slyšet odpověď. tolik otázek dospělého dítěte. upřímných hloupostí a hranic porozumění. krásná dívka si dál hraje se zapalovačem, kupa svalů po toaletě, žádný dotek, žádné gesto, žádný úsměv a tlupa žvanivých pivařů. starý pán smutněl nad svou rezignací k modernímu světu zdání. při mým odchodu vypadal pořád blaze. možná rum a pár piv... ale vypadal blaze a poděkoval. nebyl hloupý a svalovec se na dívku pousmál.

kavárenské pohledy