sedím si na polední terase se šlapkou. na polední terase kousek od bydlení a známých obličejů. šlapka mi nevadí. pracuje a je pro mne inspirací... ovšemže, že inspirací všeho druhu. od dob erich maria remarque se kupodivu asi šlapky moc nezměnily.
kdysi jsem svezl stopařku, ze které se vyklubala taky šlapka. byla krásná mladá, plná energie a ostychu. bylo krátce po velkém třesku a já se styděl víc. povídali jsme si a ona pak běžela za prací... jezdil jsem služebně kolem docela často. dívka plná energie stárla před očima. seděli jsme u kafe a povídali si. osvobozující pocit nehraní! nic nepředstíráte, nic nehrajete, příjemné banality bez skrytých narážek. sezónní půlhodina kafe bez předsudků. za rok mi zestárla o dvacet... už jsem ji neviděl, a když ano, tak jsem ji nepoznal..
a teď na polední terase s podvyživenou, rychle mluvící, těkavé pohyby, schopnou vnímat jenom primární podněty. nevyháněl jsem ji, nic nenabízela... černý zážitek reality.
ps. tento příběh později tak pobouřil některé čtenáře, že jsem napsal: „potkal jsem morálního idiota“.
z deníčku
|
Liter.cz.
Google
poslat vzkaz autorovi
