blog kavárenského povaleče s dýmkou

(povídka)

starý muž večer přemýšlel. přemýšlel, jestli ještě někdy uvidí kocoura. přistihl se, jak kouká místo do ohně na okno, okno, které nemá rád, okno, které mu připomíná život. život kdysi a teď někde tam. teď kouká na okno a usmívá se

-řekni mi, smrdím? zeptal se, zatímco kocourovi vytíral mokrý kožich

-nevím, co to je, škrábej mě za uchem

-no jestli ti je nepříjemné, když ke mně čichneš

-cítím starého chlapa. hlaď mě ještě. máš zuby?

-připadám si jako kůň, že tě zajímají právě moje zuby..

-si šelma a šelma musí mít zuby, pak se o tebe musej starat

-šelma? jak si na to...? vlastně máš pravdu, měkký chleba bez kůrky a rozmačkané brambory, maso...hm. nevím, jestli jsem víc k pláči, nebo k smíchu

-nerozumím. ty se lituješ? vadí ti, že se blíží konec?

-konec? konec. to zní jako závěr filmu, filmu, který si už nikdo opět nepustí

-rád koukáš na cizí příběhy?

-kdyby si nebyl kocour... cizí příběhy.... proč cizí. je to jen někoho příběh.... do háje!

-mám jít pryč? ještě jsem mokrej.

-ne. ne, nechoď. děsíš mě. máš pořád pravdu, a to mě děsí.

-neublížím ti

-jsi mladý, silný, pereš se na ulici?

-kousnu, škrábnu, ale rád hraju divadlo. předvádím se, a to stačí, anebo uteču

-divadlo hm, toužil jsem být hercem

-jseš línej,

-línej... proč,

-chceš být hercem, a důvod si najdeš, neuděláš to

a suchý kocour vyskočil na parapet

povídky