blog kavárenského povaleče s dýmkou

a když jazzový tón saxofonu nedělního z reprobeden loudící mě přiměje k bezbřehé závisti a jen jistota zbytečného zločinu spáchaného na tomto hráči, co mně talent nepřinese, mi dává sílu jen tiše sedět a inzerovat svých deset let za toto hráčské umění, které nikdo nedá.

a tak nabízím vše a že nic nemám, zůstanu bez hlasu tónu, co mu i marilyn monroe si tak lehce podlehla ve filmu někdo to rád horké. a pak tiše si zoufám a je mi fajn, že někdo, když ne já sám, mi takto zahraje a představa nočního jazzclubu s pár hráči, co pro nadšení své i spoluposluchačů žijících pro tyto chvíle si hrají jazz. a pak už jen sklenička dobrého moku s dýmkou a co že je v tom ráji?

kavárenské pohledy