no jo, ale k veterináři s doprovodem, což je ponižující, no uznejte. můj autor bez řečí půjde a my se tam zhádáme, nesnáším, když za mne mluví. když půjdu sám, a už to vidím - kde máš páníčka, pejsku? – nesnáším slovo páníček! . hleďte si svýho vořecha, ženská, zavrčím... a už to pojede. polknu zlost a jedu se svým užvaněným autorem.
jé, chudáček malej, vykřikuje ženská! už mám jedovatou slinu připravenou, no autor asi tuší a zmrazí mě pohledem, a tak jen zavrčím a hodím zlej kukuč. většinou to stačí. tahle jen nevěřila, že ten roztomilej může být takovej, že vlastně nic neslyšela. a pokračuje: a co se mu stalo, chudáčkovi? už jsem se nadechoval a sestřička zavolala: kdo je další?
doktor mě prohlíží, ptá se, jestli chceme operaci. kulím oči a nedá mi: to jako budu chodit? no možná, klidně odpoví doktor, a taky možná dostaneš protézy(?!) a vůbec byl sympatickej, klidně se mnou klábosil, zatímco mi strkal teploměr do... hm - to jsou situace...
nemoh´ jsem se z toho pořád vzpamatovat a už za týden pod kudlu. v závěti odkážu vozejk a kuličky, zahrabanou za skříni kost a knihy a swiss army knife. jen ještě netuším komu. a autor si určitě brousí zuby na ten nůž...
jezevčí postřehy
z cyklu jezevčí fejetony
|
Liter.cz.
Google
poslat vzkaz autorovi
