blog kavárenského povaleče s dýmkou

bonbóny došly... a zákon kauzality trvá
 

klára si kreslí o život

můj příspěvek jako druhá kapitola z knihy „koleje“ psané na blogu: janeček bloguje s odkazem na pravé straně
                http://janecek.bloguje.cz/

Slzy jí tekly, a celá usoplená vzteky i lítostí. Jak jsem mohla být tak blbá. Můžou se dva milovat a přitom jeden být? Byli jsme dva a já si nevšimla, že on to neví. Dva milenci bez milence! Taková kráva! Vůbec jsem si půl roku nevšimla, že jsem vlastně sama.

 

A teď ta stará šunka. Ještě, že topení funguje. 
Napálím to do prvního stromu! Ale ne, jasně, že to neudělám, natolik se ještě mám ráda. Ale rozplácnout se tady o strom a poplakat si na vlastním hrobě... 
Půl roku! Kretén, hajzl, hypochondr! A já za ním s novým léčitelem na migrénu! Blbeček léčitelská brzo pochopil, že léčit potřebuji sama, a klidně po mně vyjel. Jenom já nechápala! Vytesat do skály:
tady měsíce chodila, psala a volala slepá kráva, co se teď náramně lituje.

Ani netuším, kde jsem. Slzy, slzy, ani cestu nevidím. Osloví-li mě ještě nějaký chlap a přivážu ho k nárazníku této šunky...

Klára zastaví starého citroena na okraji jakési mrňavé silnice. Už se nemůže na nic, vůbec na nic soustředit. Pokaždé ji takováto bezcílná jízda pomohla. Tak ráda se dívá a pozoruje, a proto nosí s sebou všude skicák. Kreslí jako blázen, kreslí vše a pořád. Postavy, postoje a gesta, nálady a pocity... na okamžik se zadívá, že je vlastně hezký den, i když po dešti. Kouká do zrcátka a vidí jen rudou oteklinu bez obličeje. Utřela si tvář, trochu se upravila. Ne aby byla hezká, ale jaksi automaticky. A naučené pohyby tak uklidňují. Vysouká se z auta, zabouchne a....a autíčko se tiše sune do příkopu... Kouká a nemůže ani hlesnout, jen tiše zírá. I ústa se jí otevřela. Výkřik! takový křik, až bubínky zabolí. Klára kouká kolem a v hrdle cítí, že to z ní samo... Je jí mnohem líp, dokonce se zasmála. A auto se hezky sunulo do pangejtu. Kašlu na tebe, plechovko! Je mi všechno jedno. Vytáhne vzteky baťůžek a tašku s kreslením, pořádně práskne dveřmi. 

Ani jsem nezamkla, ale vracet se nebudu! Hlavou se jí honí pořád dokola obrázek naivní zaslepené husičky s tak růžovými skly, že vlastně nic neviděla. Po půlhodině se zastaví, chvíli přemýšlí a s úsměvem se vrací k autu. Vytáhne skicák a raněná znetvořená šelma se už válí. A s obličejem Jindřicha. Docela je mi tě líto, ubohé zvíře! 

A teď už spokojena OPRAVDU odchází. Teď myslí na své grafiky, na všechny ty postavy, na Jindřicha... Pořád se bude vracet! Nechci tě, tak co sem lezeš! Výstava. Má teď před očima svou, nikdy neuskutečněnou, výstavu. Vidí přesně, jak budou její obrázky viset, jaké světlo tam bude a ona bude stát, opodál pozorovat, jak se lidé zastavují, ukazují si a pokyvují hlavami. Neřekne, že je autorkou, bude jen poslouchat a pozorovat.

 

povídky

 


26.10.2009 17:24 |
Autor: - slávek miloslav
| stálý odkaz

Komentáře

0 komentářů:

přidat komentář
<< úvod

 

© 2006-2007 Zásobování a.s.

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se