a milovník dýmkové vůně, té opravdické, mi škemrá a nutí, abych psal a propagoval tuto strašlivou neřest, které jen velmi nerad obden slastně podléhám...
a protože je fyzicky líp vybaven, ustupuji možnému násilí a naučím svého jezevčíka kouřit. samozřejmě, že dýmku, o smrdících papírkách ani nápad. a že mi do toho hraje miles davis, půjde to líp.
ale řekněte, je to normální učit jezevčíka kouřit dýmku?
jezevčík paraplegik kouří a vypravuje.
moc spolu v poslední době nemluvíme, tedy s mým autorem. pořád píše ty své ptákoviny a musím je poslouchat, jak mi je dokola předčítá. a to ještě, prej - jak se mi líbí?... sem tam i některé jo, ale jak mi strká pod čumák ty svý veledíla, tak jsem mu řek´: „máš smůlu, jsou na jedno brdo a z tebe nic nebude...“ ani nažrat jsem ten den nedostal. a tak spolu nemluvíme, a když mě chce nahlas ignorovat, tak si zapálí tu svou dýmku, našlápne pořádně nahlas nějakou muziku, i když ví, jak mám citlivé uši, a hulí, a i foukne na čumák! no zpočátku na vraždu, ale že ho už znám nějaký ten pátek a jsem zvyklej, musím uznat, že smradlavá cigareta to tedy není. a prej kouří lisovanej anglickej tabák bez příměsí. nemůžu si pomoct, ale kecá jako vždy, mám čumák a cítím tam vůní bezpočet. nechtěl jsem dál rejpat, a tak koukám na krabičku „university flake peterson“ a už hledám na netu, z čeho všeho to tedy je. a cizí řeči neumím a v češtině je prd. můj čich stokrát jemnější a cítím tam snad napuštěné dubové sudy a těch tabáků několik, ale voní, to jo. no, ode mne to neuslyší! jednoho dne mu řeknu nakonec, že bych si jako potáh´. vyvalí oči a začne se zavzdušňovat: co blbneš, víš co to stojí, a máš tesáky! nechám si je vytrhat kvůli tobě, spisovateli! a zas jsem o hladu... nakonec jako pokaždé ustoupím a že by mi nějakou tu, co nekouří, pučil... a že vlastně tak beznadějnej autor není...
„ale chlastat nebudeš!“ mi říká. přikejvnu, co by ne, a myslím si své. ukáže mi tedy jednu a ukazuje, jak se rozebírá... a já ti ji připravím, odtuší. nejsem stydlín, a tak klidně si ji zkusím v hospodě a … nemám rád trapasy! no pořád mi to zhasínalo a taky jsem se zakuckal a ti blbečkové se smáli... požitek nikde. nic neříkal, povaleč kavárenskej, naštěstí. dokonce prej: „příště to bude lepší“. ale musím uznat, ten kousek dřeva - no promiň, kořene briaru. aby si se... no ten kousek opracovaného kořene držet v packách... hm. a leze mi to do hlavy. „nesmíš tahat do plic,“ poučuje. „jen tak jemně pobafuješ“. a zkouším, a něco na tom bude. „neboj, ten pravý požitek teprv přijde,“ uklidňuje mne.
a tak tedy nevím, jsem starý pes, tedy, ne, že bych byl, ale nejsem už žádné ucho, a tak přemýšlím, zdali učit se novým neřestem... a proč ne.
jezevčí postřehy
|
Liter.cz.
Google
poslat vzkaz autorovi
