blog kavárenského povaleče s dýmkou

bonbóny došly... a zákon kauzality trvá
 

cesta do paříže /2

aneb sny a skutečnost

kapitola druhá - petr

jana sedí v parku. tak ráda pozoruje ten cvrkot kolem sebe. čte si a vlastně si tu knihu drží jen proto, aby nevypadala podivně. proč proboha chtít nějak vypadat!? cítí se jako zbabělec, jako by zrazovala sebe, a nejen sebe... zavře oči a vidí svou milovanou babičku. ten laskavý obličej, vidí, nebo spíš cítí ten výraz tváře. najednou se zděsí, nemůže si pořádně vykreslit ten obličej. ano, vidí ho, ale nejasně, jakoby bez rysů... vždyť ji má tak ráda! překotně se balí, shrabuje si věci jako smyslu zbavená. nevidí, neslyší... jak nejrychleji se vykolébá a nejraději by se rozběhla.


musí hned vidět na fotografiích svou babičku. musí, opravdu musí! nechce domyslet, co by se mohlo stát. jana se zastaví uprostřed širokého chodníku - co by se mohlo stát? stojí uprostřed chodníku malá krásná dívka s malýma pokřivenýma nožkama. má pocit, že se už nikdy z tohoto chodníku nepohne. zkamení tady a dostane cedulku. dívka jana - ne, jasně, že je dívkou! tak kdo tam bude? co tam bude vytesáno? idiotka jana, co si nevzpomněla na jediného člověka, který ji měl doopravdy rád. podlomila se jí kolena, ta zatracená kolena! tolik operací už vydržela, a teď, kdy má konečně šanci stát se „slavnou“. v hollywoodu nebo kde to mají ten chodník slávy a ona bude mít sochu. zkormouceně se vydá k lavičce záchrany. hromádka neštěstí. tolikrát se posmívala mámě, že právě tak zkormouceně vypadá! už se uklidnila, kouká na krásný podzimní prosluněný den. co hysterčí? nic se neděje, vůbec nic. ve své temnotě cítí, jak je to pro ni důležité, mít vedle sebe tu tvář. nemůžeš ji mít, nemůžeš! důležitá je přeci jen vzpomínka, co po nás zůstane - říkávala babička.

„jano, jano“ slyší někde... snad to není na ni, nemá náladu na nikoho. á, petr, kde se tu vzal? široký úsměv: „ahoj jano,“ utíkám za tebou od vědárny, netušil jsem, jak ti to rychle běhá. petrovo vtípky... nakonec janě vůbec nevadí. kouká na toho trochu kulatého kluka, spolužáka z fakulty. pozoruje celého uříceného kluka - on snad doopravdy utíkal - a vidí, že je vlastně docela hezkej. rychle otevírá pusu jako kapr, ano, přeci mu tak i říkala. jen nikdy nahlas. nechtěla nikdy nikoho urazit. teď tu stojí proti mně a snad se utopí na vzduchu jako kapr, jak tak otevírá tu svou našpulenou pusu.

  • jano, slyšíš?

  • cože? co si říkal? promiň, jsem trošku mimo...
     

  • co se ti stalo? bolí tě něco?

  • ne, nic. co tu děláš?

a petr se začal nahlas smát

  • právě ti pět minut vykládám, že jsem byl... ale to je jedno. jsem tak rád, že tě vidím. a bez holí. tolik bych ti toho chtěl vyprávět - skoro toužebně to znělo.

ten kluk mne asi opravdu rád vidí! že jsem si toho nikdy nevšimla.

petr jí vzal pod křídlo a batoh na záda. ten mrňavej batoh na jeho zádech vypadal komicky, rozesmálo ji to.

takhle tě mám rád. a jemně zrudne.

dnes prvně nelituje, že nechala doma, ostatně jako pokaždé, svou hůl. zavěšena do petra se nechá unášet a je jí jedno kam.

 

z knihy    cesta do paříže

 


 


03.11.2009 02:32 |
Autor: - slávek miloslav
| stálý odkaz

Komentáře

0 komentářů:

přidat komentář
<< úvod

 

© 2006-2007 Zásobování a.s.

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se