a tak si ležím a už mám po tom a zdálo se mi o krásné fence, jen nechápu, že mohla být tak veliká, ale mně to nevadí, protože láska nezná hranice a klidně si vezmu štokrdle. a teď jen ležím a čučím kolem a dědek vedle občas zachrápe, a tak mu do toho, nebo mezi tím povídám něco, aby měl dobré spaní. a líbí se mi, jak mi vypravuje, že měl tak podivný sen o tom, jak drhne okna na tančícím baráku v praze, kde ještě ani nebyl.
a jak mu v kanceláři předváděli, zatímco si zvenčí leštil sklíčka, jak vypadá taková šichta se spuštěnýma kalhotama kolem stolu a tak podobně. a že jen nechápe, co mu v tom snu straší mrňavej (!) čokl. a dědek se tak krásně styděl, ale že mně to říct může, protože já to nevykecám. a už se chystám dědkovi osladit „mrňavého čokla“. převezli mě na dvakráte, prej dědek začal blouznit a někdo mu prokous´hadičku. a co já s tím? chtěl jsem jen, aby koukal, jak je život pestrej. a rehabilitační no krásná vám to sestřička mně mne nožky a jsem z toho celej tumpachovej a na svou fenečku úplně zapoměl. promiň holka. a oholené nožky mé vypadají tak strašně a lidi, tedy ženský, si je klidně a do hola, no brr. no nevím, na druhou stranu, těch jejich pár chlupů? tak co s nima.
a autor si mne veze domů a poťouchle se usmívá, jako by věděl. no co si myslí, že ví všechno?
z cyklu jezevčí postřehy
|
Liter.cz.
Google
poslat vzkaz autorovi
