blog kavárenského povaleče s dýmkou

a jdu si z hospody sportovní, kde maj plných dvanáct beden po stěnách a boxy po dvanácti křeslech a dvě po dvaceti a že zbylo i na dvě pro čtyři. to asi jen omylem. záchodky, že raději zvednu nožku za barem u keříčku. no povězte mi – to se ti chlapi tam netrefí, že jsou tak zlitý, nebo nechápu.

a venku tam bába venčí ratlíka s kamarádkou, co si ho už pustila, a tak se ti dva štěkají jak ti pitomečkové. a ta pitomá jeho bába jen špitne, že ho raději ani nepustí, aby nebylo zle, a tak ten její pitomeček pitomá štěká jak pominutý, protože prodlouženou rukou své velitelky ochranitelky je hrdinou. a tak ve dvou, spojení pupeční šňůrou, štěkají o duši, až zaléhá. a že dnes není první, tak ani posledním nezůstane.

že vám lidem psi vládnou, je dobře, ale jen na chvíli, když mají vychování, ale co vidím, jsou jen jeden pitomeček malý vedle pitomců pořádných. a že jsou odrazem „svých“ kdysi pánů – tedy jen nemohoucích pitomců, co ani ty děti raději by nemít měli.

z cyklu  jezevčí postřehy