|
(povídka)
„a tohle, děti, je jedovatá muchomůrka,“ snaží se učitel.
„a tohle jsou zas blbý kecy,“ říká si pod kloboukem dotčena muchomůrka.
kantorský materializmus je takřka neporazitelnej a jeden pedagog dostane ránu napříč hlavou.
„a kde máš ty děti?“ pokračuje houba.
podruhé a mocně zasažen. tak silně se zachvěla kantorská víra v otáčení zeměkoule. a učitel si padne rovnou na prdel. strachy celej ustrne.
„učitelskej! koukaj, kam svou zadnici složej!“ láteří houba.
„tam někde kolem vstanou mí příbuzní,“ zní naštvaně zpod klobouku.
„příbuzní?“ uslyší kantor svůj hlas.
„děti, tety, bratranci. neznáš?“
kantora by ani nenapadlo vésti dialog a s houbou jedovatou. a přesto dál slyší sebe samého:
„příbuzní? znám. blízcí i vzdálení jedinci a někdy celé rodiny, před kterými je třeba se důkladně zamknout a dělat mrtvého brouka.“
„hezky, kantorskej. a kde jsou ty děti?“
„děti nejsou. děti byly a nejsou.“
„pěkná myšlenka, kantorskej. vlastní? snad si je neuhranul?“
„děti. děti jsou zlé po rodičích a rodiče jsou zrůdy.“
„kroť své černé myšlenky, kantorskej, když už sedíš na hromádce s mými příbuznými. kdo ti co udělal, hromádko neštěstí?“
„jsou tak zákeřné. chybí jim respekt. a bojím se jich. a teď se svěřuji muchomůrce. jsem blázen asi.“
„neboj, kantorskej, tahle možnost se neztratí. utrhni si vedle pod stromem veselou houbičku a běž domů.“
„nemůžu domů, maminka mě vyhlíží a bude se zlobit. jakou houbičku?“
„vykašli se na kantořinu a chovej slepice. jsou dost pitomé.“
a budoucí chovatel slepic si žvejká cestou domů houbičky a tuší, že svět není ještě ztracenej. najdou ho po týdnu s úsměvem nadějného chovatele.
povídky
|
Liter.cz.
Google
poslat vzkaz autorovi
