blog kavárenského povaleče s dýmkou

bonbóny došly... a zákon kauzality trvá
 

cesta do paříže /6

aneb sny a skutečnost

jana se rozhlížela po žilinském náměstí. měla v hlavě vzkaz od spolužačky z plzně, která tu někde bydlela. dokola jí zdůrazňovala, jak ji ráda doma uvidí. a moderní technologie v trapu. stačí rozbitý mobil a nevíte nic, vůbec nic. moje a elektronická paměť - co je víc? nic si nepamatuju. alespoň co se týče čísel. a teď stojím na žilinském náměstí a přemýšlím, jak se spolužačka jmenuje. tragikomické. telefónní budka a starý dobrý seznam. ale kolik jich budu muset obejít, než jeden takový najdu. ani nemusí být celý, stačí mi písmeno, které ví, co nevím já.


a jana sedí v kavárně s adresou a pokouší se vyznat v mapě tohoto města. táta spolužačky ji srdečně zval s tím, že se všichni večer sejdou. tak se na ni těšila, plánovala si to všechno, a teď neví, už si zdaleka není tak jista. návštěvy bez avíza nejsou vždy tím, kde by chtěla hrát hlavní roli. co když mají velikého psa, anebo nevychovanou kočku? a čokl mi bude koukat přímo do oka a ještě si mě olízne. co když je ta bytovka bez výtahu? její malé nožky ledasco zvládnou, ale doktor říkal, že... kašlu na to, nějak to dopadne. skočím na záda prvnímu chlapovi, co půjde po schodech. jako ta harpyje, slétnu na něj ze zábradlí. a chlápek si naloží do kalhot. v lepším případě. v horším ho to rovnou klepne. a palcové titulky zítřka: mrňavá holka z čech zabila nic netušícího důchodce, a ještě v teplácích.

nejdřív se jana vymluvila, že se ještě chce projít po městě... projít, hm. kdyby věděli. ale co, někdo má krátké nožky, jiný třeba dlouhý nos, anebo odstávající uši. jsme takové malé živoucí kreatury a můžem všichni do cirkusu. budeme mít saténové, lesklé cirkusové hadříky a pořádnou pusu klauna v černé a bílé. k tomu červený nos a lidi budou tleskat. jen aby mě viděli vůbec.

„vážení, tam co není skoro nic vidět, je naše liliputka (nejsem liliputka!) až z horního toku amazonky“. a budu metat kozelce. túdle! kašlu na vás. seženu si stejně mrňavého koně a i vidět na mne bude! koně. koně bych ráda, voní tak krásně a ani se moc klanět nemusím a prolezu si pod ním :-) a možná by poník byl lepší.

volám královým a doufám, že bude spolužačka doma. proč jsem si rovnou neřekla o její číslo? no jo, proč?

táta přijel v zánovní fordce. velikej kombík na stěhování koní. akorát že by leželi. táta vyběhl svižně a hned po mojich báglech a byl děsně milej. evidentně ho spolužačka připravila na překvapení se mnou. v autě jsem se cítila ještě menší. tak nemám ráda tyhle obrovitý auťáky. ale její táta byl fakt milej a vypadal dobře, a taky voněl. sakra! to byl chlap! no, kolik mu mohlo bejt? tak k padesáti. chodí krásně, rovně, voní a má ve skutečnosti ještě podmanivější a hlubší hlas než po telefonu. holka, holka. máš kluka doma a na slovači by si sbalila tátu od rodiny. fešného, prosím zaprotokolovat jako polehčující okolnost. a taky měl podmanivej hlas a voněl, vážená poroto. ale jo, petra má přeci ráda.

„mám ho ráda, mám ho ráda, mám ho ráda“. stvrzeno.

po uvítání snad všech, včetně psa a kočky, se tatínek nabídl, že se mi na ten můj mobil podívá. ještě chybí bratr, je v itálii, řekla babička. babička se koukala úkosem, jaksi podezíravě. černostříbrnej jezevčík s dlouhým chlupem přinesl hračku a zpovzdálí pozoroval, co se bude dít. evidentně se mu taky nelíbilo, že si dovolil někdo vzít mu střed vesmíru, kam patřil jedině on. kočka neměla nárok, byla blbá a kanár měl boudu na skříni. pomalounku, nenápadně se přibližoval vleže a janu bavilo ho pozorovat. nakonec přinesl podivné gumové něco až k janiným nohám. spolužačka ho něžně káravě napomenula, ale jana už držela hračku a mrkla na majitele. ten napřímil uši a postavil se do střehu, ocásek jako rybářský prut, napřímený šikmo nahoru - „já ho chytím vmžiku, to budeš koukat“. a měla nového kamaráda. trochu otravného, ale měl tak krásné oči. která by odolala? pravda, ještě si hrál s hračkami, ale kterej chlap si nehraje?

cítila babiččin zkoumavý pohled a zvedla hlavu. babička taky vyžadovala pozornost, jako pejsek. a jakto, že bydlíte sama, a jak se živíte, a tak brzo po škole. a že sama po světě trajdá... sakra, to byl výslech! jako na námluvách. ještě si s jejich pejskem ani neřekli, jak spolu budou žít, a už tolik otázek. spolužačka nevnímala, čekala na příležitost, až spolu večer vypadnou. připlul rozzářenej táta s mým mobilem v ruce. „právě jsem se prozvonil a ještě to chce vyzkoušet hovor“.

jana kdyby mohla vyskočit, tak ho radostí políbí. už se smířila s dalším výdajem, na který ani neměla.

babička vytasí poslední trumf - politiku - a kdo za to může, že nejlepší pracanti musej do ciziny, a tedy do čech. přeříkám si „nejlepší pracanti“ a vybaví se mi chlastající verbež v nejlacinějších putykách a, jak se slyší v tramvaji, jen s tím nejhorším slovníkem od dobytka. záchranné lano od tatínka přišlo včas a zas je pohoda. u večeře se ptá, kam si vyrazíme, a že nás pak přiveze domů. no ten je skvělej! a jen si povzdechne, jaká škoda, že není mladej, že by hned vyrazil s náma. spolužačka mi vyrazila dech: „tak jo“. a bylo to. koukal na mne a dělal roztomilé drahoty a chtěl je vyvrátit a nakonec zářil jako plamen právě zažehnuté svíčky v kostele. chvíle dohadování kam nejdřív. měla jsem poradní hlas a pokaždé se zeptala, jak se tam sedí. pochopili a bylo vybráno podle sezení. přišla druhá fáze. my se spolužačkou byly hotovy hned, ale její táta se nemoh rozhodnout, do které polohy se nasoukat. byl komicky dojímavý. nechápu, jak může taková holka jako já pociťovat mateřské instinkty k padesátiletému chlapovi, ale pociťovala. jak se chudák snažil nevypadat, ale vypadal. chudák, ne že by nikam nechodil, ale s holkama do zábavních podniků už dlouho ne.

 

cesta do paříže - román

 


25.02.2010 14:30 |
Autor: - slávek miloslav
| stálý odkaz

Komentáře

1 komentářů:

přidat komentář
<< úvod

 

© 2006-2007 Zásobování a.s.

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se