blog kavárenského povaleče s dýmkou

bonbóny došly... a zákon kauzality trvá
 

cesta do paříže /7

aneb sny a skutečnost

kapitola sedmá, martin.

vpadli jsme do vlčího doupěte a úvodem muzika obstarala mluvu za nás. tedy ty její grády. a kupodivu to nikomu z nás zatím nevadilo. spolužačka se hned někam ztratila a z táty se vyklubal martin s polibkem na tykání. sakra, řekla si jana, vždyť to jde nějak moc rychle a ještě je ráda. sakra. a neměla bych mít náhodou výčitky?! nemorální holka s taťkou spolužačky a všem je to šumák. spolužačka přifrčela a v klidu soustředně si začala balit jointa. jana se vložila do absolutní pohody a jen čekala na reakci martinovu.


a koukala, jak martin zatím obdivně komentuje obložené cihly cafébaru od starých lahví po trička s houslemi. od indiánských náčelníků v řadě po sochu černošského předváděče se ztopořeným mužstvím bájných tvarů. a zavoněla tráva. spolužačka nabídla tátovi a ten s komickou suverenitou světáka vzal jointa a dlouze si popotáh z ubalené cigaretky. martin drží jointa a slastně komicky vyluzuje úsměv. spolužačka gestem naznačuje, že je jana na řadě. jana se ocitá u svatého přijímání, když na svých rtech cítí martina. svátost s přivřenými očima. cigaretka se otáčí dokola a jana se snaží o obyčejnost obyčejnou pod letmým dohledem žádostivých očí.

a jana právě objevila vysoké barové židle u barového stolku, jak na jedné z nich zatím v pohodě trůní. sice netušíc jak, ale jistě ví, že stejně musí dolů i s pivkem na odskok. a je tu martinova ruka s úsměvem gentlemana, který mu opravdu jde. cesta za záchranou stanicí první pomoci s obdivem po stěnách cafébaru. a je tu ruka kolem pasu a: „že je to tu skvělé?“ a dlouhý polibek stvrzení pravdy.

taxík odváží dvě chobotnice s chapadly propletenců. a kolik jich vlastně toužící milenci mohou vlastně mít? jeho chapadlo v jejím tričku na zádech. její chapadlo po jeho noze a nahmatala další připravené... neodtáhla své chapadélko a raději hlazením přešla k pevnému sevření. živočíšné pudy a jeho vůně. pane bože, ten chlap voní! a není to jenom parfémem. cítí jeho, jenom jeho vůni, chlapa. jsou ve výtahu jakési administrativní budovy a jana má chuť dělat hlouposti o půlnoci nejdůstojnější. to, co ji svíralo pod tričkem, má martin už v kapse koženého saka jako osvobození a úlovek na cestě taxíkem. jana se jen zeptala se zvláštním tónem v hlase: „jak dlouho pojedem?“ a mrkla na tlačítko stop. výtah se zastavil a jana už jen na kolenou rozepíná jeho pásek u kalhot. v euforii noci vůní a jana dosáhla svého! toho, co viděla na péčku, teď prvně mozkem vášně a plnou pusou rozvášněné neukojené mladé ženy v říji. jeho ruce po chvíli ji zvedají se slovy: „chci si tě užít víc“. a neútulná kancelář, naštěstí s kobercem připraveným na cokoliv, podlehla zdvojené vášni žilinské půlnoci.

udýchané propletence nahých těl na koberci kanceláře a jana schoulená v náručí je najednou malinká a ještě menší holčička s očima navrch a v krásné pohádce věčna. teď starostlivý táta halí studená ramena princezny a jana se slastně tulí uspokojením.

večer v kuchyni s minerálkou a hrůza z babičky, co zatím spí. tlumený smích se nedá zadržet a spolužačka v noční košili vynořená: „čemu se tak vy dva řehtáte?” a na stole láhev domácí slivovice pro tři spiklence nad ránem. žádné otázky a žádné vysvětlování. ještě nám tu chybí babička. a babička stojí ve dveřích kuchyně a: „snad se najde kapička i pro mne, flamendři. vždyť všechno nemůžete vypít.“

jana v dokonalé náladě s hlavou v oblacích se skvělým pocitem ukojení šla jako hodná holčičí návštěva spát pokorně do pokojíku spolužačky.

nebylo vlastně co skrývat. a když se spolužačka přímo zeptala: „vypadáte oba spokojeně. kam tě zaved táta?“ „vlastně jsem s tím počítala, nebo v to doufala. oba jste to asi potřebovali...“ a jana místo překvapení se jen začala smát. měla krásnou opičku a všechno tak do sebe zapadalo... spolužačka se rozpovídala. „taky jsem měla takovou zkušenost a jen jsem si chtěla užít, a ten blbec mi dal prachy. dal mi měsíční kapesné, kretén jeden. a než jsem se vzpamatovala, měla jsem v telefonu další tři... a všichni platili a hlavně se na nic neptali. říkala jsem si, že si jen užiju a ještě budu mít na hadry, než přišel jeden, opravdu zazobanej, a skvěle vypadal a nakecal tolik hloupostí... a měla jsem ne čtyři, ale tucet postarších chlápků v telefonu a už jsem zapomněla, že si chci jenom užít. a pokaždé jsem měla před sebou jenom svou kreditku. naštěstí jsem potkala jednu holku, co mě dala do kupy a trochu pomohla. některé chlápky jsem jenom zkásla a hned nasrala, aby dali pokoj. a ono to dokonce vycházelo. než mě jeden chlápek zmlátil a ještě nezaplatil. asi jsem to už potřebovala. týden jsem nebyla doma. mám pronajatou garsonku a naši mají za to, že jsem u přítele. když si se zjevila ty, myslela jsem, že tě vyhrabal táta, abys mi domluvila, ale ty nic. a táta už dlouho vypadá jako mátoha, a tys mu padla do oka... nezlobíš se? ale ne, vždyť ty si asi šťastná taky. jen doufám, že od toho nečekáš víc.

polední rychlík k domovu se slastnou mlhovinou zkalenou jen malou výčitkou budoucího

cesta do paříže - román

 


08.03.2010 22:03 |
Autor: - slavek miloslav
| stálý odkaz

Komentáře

0 komentářů:

přidat komentář
<< úvod

 

© 2006-2007 Zásobování a.s.

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se