blog kavárenského povaleče s dýmkou

bonbóny došly... a zákon kauzality trvá
 

cesta do paříže /8

 

aneb sny a skutečnost, kapitola osmá

jana slastně pohozená v tričku ve své pohovce střídá pohledy na spícího petra a partičku opeřených uličníků na střeše vedlejšího domu. vrabčáci na asfaltové střeše se poctivě denně připravují na toto vystoupení a vrchní vrabčák hrdě vystavuje svá černá peříčka na prsou, jako odznak moci. režisér hry na rošťáky s poctivostí uličníků. a petr ukojen si vyspává svůj sen spokojeného milence. zavolal z ulice a za chvíli už sundával košili a malou kytku jen hodil na stolek nemaje času na víc. zmocnil se jí s chutí hladového po dvou týdnech půstu. jana v morální kocovině nestačila špitnout. a proč teď, a proč vůbec?


teď se jí nechce pohnout pro hrnek velikého kafe se šlehačkou. petr si pochrupuje a hrnek daleko. celou cestu ze slovenska se tížila vinou a těšila vzpomínkou. proč každý sladký dortík zanechá po sobě byť jen nepatrnou černou šlápotu výčitky? a někdy je ta černá šlápota víc než nepatrná... a čím je sladší, tím černější botou šlápota. a vše je přeslazeno, protože svět chce být klamán.

a jana si dojde pro hrnek sladkého kafe se šlehačkou. najednou svět není až tak špatné místo k žití. klidně i zabít za takové kafe. a kde je polehčující okolnost? touha po životě, vaše ctihodnosti. vždyť vůbec netrpěl a ještě rád položil svůj život za mé kafe. jako kateřina veliká bych uspěla. už jen martinův telefon chybí. a poslušný mobil zazvoní hlasem flétny. janino kafe náhle zhořklo a jana dostala barvu krásně bílého stropu. flétna ještě hlasitěji se dožadovala svého. ahoj jani, v pondělí budeš v práci? dám ti všechno do složek, ano? volala kolegyně. janě se pomalu vracela barva a šla se raději projít. potřebovala na vzduch. a teď sedí v kavárně, kam se normálně došourá tak po půl hodině. a najednou si nepamatuje ani vteřinu z cesty. jen tu sedí a dochází jí snad až teď, jak si uvařila hořké kafe. sedí v kavárně a mozek jí dovolil si vzpomenout, že nemá u sebe žádné peníze. horečně hledá mobil. pane bože, dej abych měla mobil. dej abych měla mobil. pán bůh asi neslyšel. jaké číslo má petrův mobil? tak jo, zavolám sobě. a doufám, že dřív než někdo ze slovenska. pane bože, dám se na pokání a postavím ti nový kostel. telefon zvoní, a zvoní a nic. no ten chlap snad přechrápe i mou flétnu! improvizace, to je její. podmanivý úsměv naštěstí je komu dát a barman se rozhodl jí ho oplatit. „je to na můj účet, za slib, že si to zopakujeme ještě jednou.“ třicetiletý holohlavý číšník s nádherným úsměvem... a voněl! panečku, ten voněl! sériová vražedkyně a elektrické křeslo! žádnou milost, vaše ctihodnosti, žádnou milost si nezasloužím a tenhle byl fešák asi třicet let. a proč tolik voněl? jana jen němě souhlasila. z jednoho šoku se vzpamatovala tím, že se nechala sbalit dalším. no sbalit. vždyť o nic nejde. zatím. a co na tom, že je pěknej a voní a usmívá se?

jana je rozhodnuta si koupit jed na krysy. krysu. doma ji vítá petr: „přinesla si něco na zub?“ „neměla jsem s sebou peníze...“

 

cesta do paříže - román

 


14.03.2010 20:24 |
Autor: - slávek miloslav
| stálý odkaz

Komentáře

2 komentářů:
  • 18.03. 23:05, autor

    dík

  • 18.03. 22:59, kandat

    Alespoň na chvíli si zkusit být ženská ... No ještě že jsem tady inkonginto :-). Pěkné!


přidat komentář
<< úvod

 

© 2006-2007 Zásobování a.s.

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se