blog kavárenského povaleče s dýmkou

bonbóny došly... a zákon kauzality trvá
 

cesta do paříže /9

aneb sny a skutečnost, kapitola devátá

„jaké máš zítra plány?“ zeptá se petr s hlavou v ledničce. ještě nevím, ale mám rande s jedním barmanem. odpoví jana a čeká, co se bude dít. rande? s barmanem? a petr jen otočí hlavu a nenechá se vyvést z míry. no jasně, s barmanem, s kým jiným. „a vem si to sexy tričko, ať zapůsobíš,“ už zase s hlavou v lednici. „no, ty jsi včera spal a já se šla projít a neměla jsem na útratu... „uděláš mi hemenex, než půjdeš? já ti za to umyju nádobí.“ „myslíš to nádobí, které teď ušpiníš?“


 

petr se začně hrabat v cédéčkách a za chvíli se rozezní její milovaná yvone sanchez. po šíji jí přejde petrova teplá dlaň a jana pocítí slastné mražení. zašeptá jen: „namasíruj mi prosím tě nožky.“ „no, co by jeden hladový neudělal, aby se sám nestal krysí potravou pohozen někde na skládce.“ „ale ještě před tím, než se tak určitě stane, se dostaneš jako anděl do nebe, petříčku.“ a petr už klečí před janou a láskyplně projíždí dlaněmi její chodidla.

kateřina veliká. tohle je víc než obyčejný sex. „kdybys byla kočka, tak teď určitě vrníš.“

jana už teď zas malinkatá holčička a v sedmém nebi.

na druhý den se jana chystá a bere si sváteční hůlku. když se začala oblékat, tak se jí vybavil barman pavel a opravdu se těšila. pak si vybavila bezelstného petra. do toho se jí vetkával pod kůži slovenský martin a vzápětí i spolužačka. ach jo. co já jsem za člověka? a vzpomněla si na dopoledne v práci, jak přemýšlela o francii očima svého dědečka. a ty lidičkové ji mají rádi a snad ji berou i za svatou skrze její bolavé nožky a hezkou tvář. hotový gulášek. myslivecký guláš tří druhů mas. všeho, co se jim povede skolit a uvařit. a že to chutná! a janě začíná ten gulášek života chutnat. i s výčitkama, jako příchutí. nic není zadarmo, ale proč na to myslet, když je vám pětadvacet.

hodiny si hrály svou a pořád dokola. vteřinovka metronom s megafonem, spiklenecký blbákov.

ozvěny vteřiny, co si buší do prostoru pochodovým rytmem. tlupa pochodujících hraček v zeleném. debilní ozvěna bagančat na buzeráku, jak říkal táta.

a zase ten špitál, „můj druhý domove, vítám tě! teď by si měl taky pozdravit. a říct něco, co se obvykle říká. no dobrá, nebudu naléhat. ostatně, známe se dlouho. a možná jsi vítal, zatímco já spala.”

zdi, bílé zdi a dva obrázky krajinek původně měly oživovat tento nemocniční pokoj. pro janu jsou zajímavější kouzelné mapy. mapy světa omítkou.

nejsou na první pohled ani vidět, ale při správném světle najednou kouká celý svět. řeky, hory a celé vesnice s polemi a lesy. tak ráda je pozoruje. tak ráda se brodí těmi zeměmi dálek. tedy, jindy jo, ale dnes, dnes měla rande s barmanem. a jen vyšší moc ji srazila k zemi o blbej malej schod, co jí zrádně pomoh. schůdek. a její koleno... „tak tě tady vítám“, otočila hlavu a pokoj to nebyl. zdravil ji doktor kamarád. doktor, co znal její kůstky důvěrně. důvěrněji než je zvykem. „ahoj doktore, máte se? vám to sluší. dlouho jsem vás neviděla.“ oddaluje jana nepříjemno. „děkuju za optání. mám se skvěle a pořád dokola. a představ si, že nám tuhle přivezli mladou holku už potřetí, tak se jí u nás líbí.“ možná se jen chtěla podívat, jak si žijí přátelé...“ „tak jí dám telefon a půjdem večer na kafe! co ty na to?“ „no, já ještě nevím, hádám, že to nějakou dobu asi nepůjde.“ „to nezbedné zvířátko si neváží svých nožiček a mých ručiček, nejspíš ji uspím napořád a budu mít klid.“ „to ona by možná i to kafe raději...“ „tak jo, to kafe mám u tebe, strašidlo!“ a doktor odešel. proč mi říkal strašidlo, a vytahuje z baťůžku zrcátko. teď byste měli koukat, pánové, vaše princezna s potlučeným obličejem, a ani nebolí... no, já mám ránu! přišla sestřička, kterou ještě neznala, a že jí pořád zvonil mobil, a tak ho vypnula, a že by snad rodičům teď zprávu.

 

cesta do paříže - román

 

 


21.03.2010 21:19 |
Autor: - slávek miloslav
| stálý odkaz

Komentáře

0 komentářů:

přidat komentář
<< úvod

 

© 2006-2007 Zásobování a.s.

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se