blog kavárenského povaleče s dýmkou

otisky náhodných setkání.

mám štěstí, z času na čas potkám člověka. narazím na osobnost, která ve mně vyvolá nadšení a zastaví čas. nic není, a nic se nemusí a je jen chvíle. ta chvíle, která sama ví, že zůstane.

jsou to lidé z jiných světů. mluví někdy jako já a někdy taky jinak. jsou poznamenaní svým nadšením pro cokoliv. jsou prostoupeni svými životy. jsou to mimoni, jako já, a proto jsou mi blízcí. víte, jak „smrdí“ takto nakažení... charismaticky. jen musíte mít správně nastavenej čenich. jsou to náhodná setkání osudu a připravených. hudebník, anebo profesor. číšník, anebo puberťák. všechno jedno, na věku ani profesi nezáleží. záleží jen na schopnosti slyšet a vnímat a být připraven.

jako učitel, který spadl z nebe rovnou ke mně, když jsem seděl nad propastí. jako sochařka, se kterou vypiju hektolitry čaje za jednu jedinou noc a máme si co říct. jako dva mechanici hlásičů požáru, se kterými jsem vypil asi celý sud piva. jako jazzový hráč, ze kterého se vyklubal profesor matematiky ve státech. jako jeskyňář z východního slovenska.

a všichni se domluví, aby mě potkali, a jeden po druhém, abych dlouho nestrádal.

nejsou to jen alkoholové dýchánky plné opileckých žvástů, ale můžou být, když chcete.

a já jim dnes tiše děkuji.

z deníčku