blog kavárenského povaleče s dýmkou

bonbóny došly... a zákon kauzality trvá
 

milý živote!

celou noc jsem nespal, tak dlouho hledám ta správná slova, tak dlouho o tobě přemýšlím, až musím, a pěstí do stolu. snad na nějaký i dřevem původní, aby vydržel. no, chodím kolem opatrně - ale!

no, mám tě plný zuby, mám tě dost! vláčíš se se mnou skoro půl století, a nic! kdo ti to má říct, když ne já? a je to venku...


milý živote, prostě a jasně - nic si zatím nedokázal a k ničemu se dál ani nemáš. všimni si - bez vykřičníku. jen suše konstatuji. máš na to svůj věk, aby si se mohl taky osamostatnit. ostatně, co s tebou? já vím, že jsme si i někdy užili, ale přeci o tom to jenom není. chci dál, živote. a ty bys měl taky. pomůžu ti, to ano, ale musíš už sám. jak dlouho tady ještě budeš? jsi starý jako já, tak víš, že se to krátí, a mne už taky všechno bolí a opravdu se o tebe dál nemohu starat.

no dobrá, chceš-li být kousavý, už na to nestačím. o to víc by sis mohl zaopatřit svou vlastní existenci. přátelství? nechci být nevděčný, ale jaképak přátelství, když...

ale jo, často jsem tě... byl k tobě nakloněn, abych tak řekl. ne, víc to rozvádět nebudu! ještě by mohly vzniknout nějaké ty fámy. vzpomínáš na toho mého přítele, jak byl o tolik starší? jo, už je po smrti. proč se říká, že je po smrti. bylo mi s ním fajn, i když byl o generaci starší. dost mě toho naučil. povídali jsme si. a jeho drahá polovička usoudila, že bych k němu mohl chovat i jiné než jen přátelské úmysly. tedy víc než přátelské... těžko pochopí obyčejná, i když dobračka, že přátelství nemá koleje. a jarda dostal zaracha. byl jsem jako opařenej. a snad si myslel i on sám... nevím. byl nemocen, hodně nemocen, a až tak, že už nemohl zůstat. nebylo mu více dáno. dostal jsem parte... a je to už let. pak jsem po letech letoucích, letících našel básníka, opilce za jedna a mechanika božího v jedné osobě. ukecával jsem ho kolik let, než kývnul na společný literární občasník. asi to šel zapít, a vzal si na to auťák... a stromy jsou tu tak blízko sebe...

a ty chceš, abych se ti nějak vyznával? co když jsem cynik?

jasně, že nechci se rozejít ve zlém. ale ty jsi jako... jako příliš dlouho nošené, i když oblíbené oblečení. to se mi povedlo. a já ho potřebuji vyměnit. chápeš? takový je už život, živote. tak tohle se mi zas ne. ostatně, co bych tě měl poučovat, všechno ode mne už znáš. a klidně se kdykoliv zastav, až budeš někde poblíž. smutno? jasně, že jo, bude. asi mi budeš i chybět, ale vím jistě, že se musím rozhodnout, tak už to neprotahujme.

jsem jako kámen. kámen vhozený do někam, kam vůbec nepatří. tisíc let mimo realitu. ale co je to tisíc let v životě kamene. a mám díru v sobě, prasklinu a ještě není skrz vidět, ale je tam, jako pěst. čekám, až mi do ní strčí někdo nevěřící a klidně tomáš a bude zkoumat a mně nezbude, než němě zírat. ani hlásek nevydám. a až budu mít tu díru v sobě skrz, možná uvidím, co se mi dnes nedostává. chci, chtěl bych najít podobný kámen. nemusí být tak podobný, třeba jen podobně zasazen do prostoru beze smyslu. menhiry si potřesou končetinou a nebudou samy.

tak běž a měj se dobře. bolej mě zuby a máš můj telefon.

 

z deníčku

 


23.04.2010 10:16 |
Autor: - slávek miloslav
| stálý odkaz

Komentáře

0 komentářů:

přidat komentář
<< úvod

 

© 2006-2007 Zásobování a.s.

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se