blog kavárenského povaleče s dýmkou

bonbóny došly... a zákon kauzality trvá
 

zubní perníček

všude samé adrenalinové zážitky a pak jsme tu my. pohoda, klid, dýmka a kafíčko. a někdy je asi i té pohody moc, a tak zatoužím po troše - co troše - po pořádném adrenalinu. a aby jsem se nestyděl, až ho budu dávat k lepšímu. zašel jsem si na karlák a nechal vytrhnout jeden, co náhodou i bolel, a to dost. osmičkovej individualista - prej dva kámoši už jsou venku a co on? tři dni jsem se hádal a jako vždy moudřejší nakonec ustoupil.


a teď pivko s brčkem a s pochopením a vzpomínkou na ráno před.

zastavil jsem na kus čaje, a že v sedm nebylo kde, tak klesl jsem až na dno herny s plakající tlustou barmankou. prej právě a teď před malou chvílí tržbu si odnes, a nebyl to ani šéf. říkám, ženská, volejte chlupatý a zkuste dát dohromady popis. proč právě já, opakovaně řvala a ukazovala mi sklenici, ze které jí celonoční „přítel“ odnesl už teď své na utrácení. poldy ne, šéfa ne, popsat ne, a jen bulit a bulit a ještě volat na číslo prej právě toho. říkám, ženská, neblbněte a nevolejte, nebo to číslo zahodí. tupá, blbá kráva a o ničem.

a tak jsem na chvíli zaplašil následně budoucí adrenalin z přesvědčení. zubní klinika, jako za marie terezie a fronty u nevrlého okénka nezačínaly moc dobře. rentgen s olověnou vestou a ukrajinka, co si nemohla sundat náušnici. nabídl jsem pomoc a můj swiss army knife s kleštičkami pomohl. vůbec si je nemusela sundávat, říkal osvětlovač. tak jo, ale snaha byla.

a pak už jen sedm křesel vedle sebe v ordinaci a už jen líčit a před kameru. ne, mne líčit nechtěli a stydlivá černoška, třesoucí se ind a mladý český zubař, prej skvěle všichni vybaveni na ten adrenalinovej požitek.

když se bojím, povídám. povídám a povídám a zaháním černé mraky bez deštníku. chci dvojitou, povídám. a chci ji hned. poslechli a jen koukali, jestli není jehla skrz. doktůrkovi snědému se třásla ruka řka mi: nebojte se. kontruji: bojím a dost. poslední zážitek podobného typu s rozlamováním a horečkami mi nepřidával nálady.

některý ten zubař a doktor vůbec potřebuje vidět, jak jste neupadli do hajan, a tedy chtějí oči. tentokráte jsem se zařek a neotevřu! indickej klučina měl ruce ze zlata a já mu děkoval. dostal jsem ještě cédé, ovšem za dvě stě. žádnou hudbu, jenom fotku a příslib dalších dvou, co chtějí mermomocí ven, a jednoho ve spánku. snad jen dva zubní perníčky z okénka jedovaté soudružky, které jsem ani nedostal. a přitom jsem byl hrdina dne! no řekněte!

z deníčku

 


27.04.2010 10:38 |
Autor: - slávek miloslav
| stálý odkaz

Komentáře

0 komentářů:

přidat komentář
<< úvod

 

© 2006-2007 Zásobování a.s.

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se