blog kavárenského povaleče s dýmkou

bonbóny došly... a zákon kauzality trvá
 

cesta do paříže 11

jana má vozík, jana se veze. dumá, přemýšlí o výhodě, protože nějakou to mít musí, jinak se zcvokne. pořád je to hezká holka, i když dnes na kolečkách. dnes? rehabilitace pro život, a saniťák, a možno „bratr“ s divokým pohledem a hlubokýma očima. tarzan v džungli moderního světa. ani hezkej, ani jinej, jen čekat až vytáhne zbraň a prostřílí se labyrintem těchto chodeb a unese jí. moc nemluvil, asi se spíš prohlížel v zrcadlech posilovny. vozejk jako za císaře pána - a kdo by měl na novej, a proč taky? jana věří, že nožky se samy zvednou a jen utíkat. no, nemusí tak úplně běhat maratón, anebo schody, i s hůlkou nakonec, proč ne. vlastně cokoliv po dvou a kousek. kousek hole a dobré vůle.


petr včera odjel do irska a měl výčitky, chudák. desetkrát se musel ujistit, jestli může a nechat ji tady. petr je kamarád, je skvělej, obětavej a milej, a má ho ráda, ale ne tak, jak by si sama představovala. je to kamarád. a co je ve špitále a tady, přemýšlí o těch možných, o těch druhých pro život a dál. a jakmile si dosadí známou postavu, něco nehraje. nech to běžet - říkal doktor. nech to běžet a těš se ze života, i na kolečkách je srandy kopec. jó srandy kopec bylo včera, když se porouchal zámek na toaletě a ona třičtvrtě hodiny přemýšlela, jestli volat o pomoc a ze záchoda. dobrá chvíle k zastavení. a že jich má poslední dobou.

sedí na vozejku v zamknutém koutečku této rehabilitační povzbuzovny večer a nechce se jí ani rozsvítit. pak ji napadlo, že by mohla světlem upoutat pozornost. blikala ostošest, blikala jako blázen ve smradlavé díře - už jen kazajku. přesně po třičtvrtě hodině, když už nechala rozsvíceno, našla knoflík pomoci. knoflík červený, knoflík jako hrom, jen udeřit. kouká nevěřícně na ten blbej knoflík, co umí divy divoucí. dostrkala se k němu a byl flekatej. popojela k umyvadlu, namočila si cípek rukávu županu a vyleštila jej. dávala si pozor, aby ho nezmáčkla. když už scéna byla dostačeně a přiměřeně k okolnostem noblesní, špičkou ukazováčku ho zmáčkla. a červený knoflík nic, jen mírně se pohnul. jana koukala nevěřícně a na chvíli měla pocit špatného filmu v hlavní roli. udeřila dlaní. za minutu přicupitala sestřička - ten zámek zlobí, že - ještě že tu máte zvonek na nás, a hezky se usmála.

blbosti všedního dne. a prej jak málo je toho proč žít :-)

život přeci není jen o červených střevíčkách tanečnice. není ani o těch mužských, a přeci kousek chlapa s jedním střevíčkem by brala. její doktor ji ani náhodou nenacpával vidinou valčíku na svatbě. říkal jen - musíš věřit a chtít. jo, chtěla včera nakopnout ty blbé dveře záchoda, takovou na to měla chuť. alespoň na moment a jen pro tento účel se moci rozšafně napřáhnout a pořádným kopem ukázat světu. a když ne světu, tak toaletě pro i-n-v-a-l-i-d-y. a pak si v klidu sednout do křesla, jakoby nic. a jen se jednou pochlubit.

děda se chudák trmácel pro něj půl světa a musel domů.


20.05.2010 12:48 |
Autor: - slávek miloslav
| stálý odkaz

Komentáře

0 komentářů:

přidat komentář
<< úvod

 

© 2006-2007 Zásobování a.s.

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se