blog kavárenského povaleče s dýmkou

bonbóny došly... a zákon kauzality trvá
 

jeden den, jeden obyčejnej den

jeden den, jeden jediný den.

a co se může stát? stane se vůbec něco? človíček jeden na tomto světě versus jeden den. jaký to nepoměr? jistě se může hodit na papír, kolik věků a dnů, asi ano. ale proč vlastně? a pro koho? nikdo ani nezaznamená ten rozdíl, ten chybějící den. píchačky života - kde jste byl-byla toho dne, když nám chybí záznam. zazní při konečném vyúčtování, a zároveň proběhne myslí dvou od sebe vzdálených, co si při tom mají tak blízko k sobě, jen to ještě nevědí. a proč taky, když právě mají tolik starostí se sebou samým. jak asi můžou dva cizí lidičkové vědět, že mají tam někde své zrcadlo, své naplnění snů, pokračování svého života někým, co mu dodá ten chybějící rozměr? a kolik jiných ani netuší, protože nevěří ve vyšší řád a další rozměr tohoto bytí? a přeci dnes a denně vyjma hluše necitlivé bytosti odsouzené k přežívání jsou, protože jen tak život dostává smysl.


a tito dva tuší, a tito dva touží, i když zatím jen sen si sní svůj příděl duší, co v něj i věří.

náhody, anebo osud? náhodný osud pro připravené...

a pak jsou tu ti obyčejní, ti bez snu o lásce, a jsou to právě ti, co se jim jejich život prodlužuje i ve dvaceti, nebo šedesáti, nečinností, a tedy nudou. jsou to ztracenci života, jsou to polykači cizích životů, her a televizních seriálů. mají ohromnou spotřebu cizích vjemů a mají taky štěstí, protože tato doba jim toto vše dopřává, a stávají se sami předmětem denní spotřeby. a přesto tito přežívači a přežvýkači života se brodí nudou a každý nový den je pro ně jen dalším utrpením, jen pokračováním své bezprizornosti, ve které ke své smůle ani nemohou být nejlepší, protože jsou jen nepatrným zlomkem tábora nicek množících se geometrickou řadou. a tak jeden den pro nicku neznamená nic a jestli to nic přežije v posteli, v práci, anebo na hřbitově, je úplně jedno. a časem si dokonce i sám nicka uvědomí svou perspektivu a když bude mít dost odvahy, předběhne svůj čas nebytí, anebo vymyslí trakař.

a pak tu máme děti, jejichž každý den je celým věkem a pouhá minuta celým dnem. zvídavé děti a tvůrčí lidé toho mají tolik společného. kde minutu mají klidně společnou a den a někdy týdny se narozdíl od těch dětí můžou a taky proměňujou ve vteřinu. ve stav nebytí, který se takto i vrací, aby tento relativně dlouhý stav beztíže proměnili v sochu, obraz, anebo dům.

a tito hráči života jsou mimo pravidla nám daná, jsou s to si svá pravidla životního rytmu vytvořit, a vlastně i musí. musí si vytvořit svůj rytmus existence, své spolužití s námi a v lajně.

z deníčku

 


03.06.2010 17:45 |
Autor: - slávek miloslav
| stálý odkaz

Komentáře

2 komentářů:
  • 04.06. 07:48, autor

    to víš, že máš štěstí :-)

  • 03.06. 23:00, lenoch?

    A víš že mě děsí ti co musí KAŽDÝ víkend někam jet, něco vidět, něco ZAŽÍT a nutně vyfotit? Mí bližní naštěstí takoví nejsou (přirozený výběr?). Mám asi štěstí ... :-)


přidat komentář
<< úvod

 

© 2006-2007 Zásobování a.s.

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se