|
je to malé, je to hezké, a říkáme to o všech savcích a plyšáky nevyjímaje. i když, u plyšáků je to asi jinak. tíhnul jsem vždy prostě k mrňavým holkám. tedy ne, ne k mrňavým jako školačkám... brr, to si snad o mně nemyslíte. přišly mi tak roztomilé. a k mým svalovým dispozicím adekvátní. nějak jsem podvědomě tušil, že malou zvládnu v pohodě. asi normální je splést se jednou, a poučen si pak najít jinou katastrofu. ale mně se ty malé plyšové hračky prostě líbí. vidím a slintám dojetím a šel bych zachraňovat. to nevadí, že nepotřebují. já potřebuji! tedy zachraňovat. nejlépe, jak padají ze schodů, že je krapítek popostrčíte, a seběhnout honem a zachránit.
jenomže vony, ty mrňavé roztomiloučké ženštiny, vony jsou to vzteklounky. a pořádné.
na vojně, tedy v armádě, jsme měli jednoho malého velitele, a ten byl tak vzteklej, že ho to vyhazovalo čtvrt metru vysoko. taky jsme mu říkali „mafuko“ - jako malý fousatý ko...ot. a předtím na intru byl taky takovej vyřezanej z půlpolínka, a ten když kráčel a v klidu, i tak měl vzteklej krok. a jak se přitom nadzvedával na špičky. kluci obyčejně chodí buď jako námořníci, anebo jako na pružině. a sranda je, pokud jdou si dva a z opačných táborů a jeden se kymácí do stran a druhej - nahoru a dolů, nahoru a dolů.
ale tyhle metr a půl veliké madony pro mou slabost udělané matkou přírodou k pomilování se i tak zprvu tváří, že jako andílek, a moc práce jim ty mimikry nedají. a pak se to vyklube, pak se to vodkope, roztomilou slupku shodí někam do pangejtu a zašlape do louže a já jen žasnu. co bych žasnul, já čumím a vejrám, hledám pomoc. a kde ji najít, há? a tak mám svého plyšáka o čtvrt metru méně, než bylo mi přisouzeno, a stejných dvacet pět let, o které je menší, mě pořád a pořád překvapuje, kde se to v ní bere. vono je to pořád tak roztomilé, pořád se to dovede převtělit do hračky na hraní, aby vzápětí se stala sopkou a chrlení žhavého nitra země nebere konce. vysvětluju si to kumulovanou energií, vtěsnanou do tak malého prostoru, že to z času na čas musí bouchnout. jako granát v pokoji.
ale já si pokoj nedám a chodím a koukám po ulicích léta a žasnu nad tou udělanou krásou pro mé oči všude kolem a ty malé ženštiny uhnětené mistry sochaři s láskou a citem pro tvar.
|
Liter.cz.
Google
poslat vzkaz autorovi
