blog kavárenského povaleče s dýmkou

bonbóny došly... a zákon kauzality trvá
 

běhám pravidelně

čtyři minuty každé čtyři roky.

je pravda, že ne vždy dodržím onu pevnou míru, ale pokaždé běhám o život. ne, že bych musel, ale potřebuji.
jednou za čtyři roky to na mne z čista-jasna přijde a jdu si zaběhat. obyčejně ten den ani netuším, že budu běhat. a tak to nechávám náhodě.


klidně si vylezu nic netuše ze svého brlohu s baťůžkem (tak přeci! sportovní prvek.) a v průběhu dne (v prů-běhu - další sportovní prvek) si to najednou asi rozmyslím a vzpomenu, jak jsem za mlada a klidně dlouhé tratě pokořoval a líbilo se mi to. a asi ta vzpomínka a pak ujíždějící vlak se mi nějak slijou dohromady a utíkám. a když už se pro něco rozhodnu, tak pořádně! běžím jako o život. a o život obyčejně jde.
zdával se mi sen a v něm jsem běžel, a o život (když běh, tak jedině o život!) a v botách jsem měl asi stokilová závaží, a tak se ten běh proměňoval v tragickou komedii, kde jsem se zapomněl i smát. a jak jen pomalounku (pro běh příznačný prvek) zvedám tu jednu, a tu druhou stokilovou nohu a je ze mne golem na gumových opratích snažící se o pohyb. o rychlý pohyb ve zpomaleném filmu, aby ti filmaři sami neměli takovou práci se zpomalováním. a všechno by bylo i v pohodě, pokud tedy golem na kšandách prchající před smrtí může být v pohodě. ale já to tak neberu. život je prostě takovej.
a tak si ráno sundám ty kšandy, a vemu si jiné, aby gaťata se taky někam nerozběhla a já nic nevěděl, až přijde ten okamžik sportovní.
je zajímavé, jak kdysi mi chyběly ty špalíry diváků kolem tratě, tak dnes si vystačím i bez nich. dokonce bych i platil za jejich neúčast. jak nesportovní!
nemaje soupeře (no, kdo by se mi rovnal?) nepotřebuji ani diváka. a tak když už ona chvíle nastane, a že tou chvílí v tu chvíli na chvíli chvíle není, v ten okamžik pochopím, že jo, a vyrazím.

vyrazím, a panečku to je běh, to je let, let balzového letadýlka nataženého stočenou gumou. a za chvíli si vzpomenu, že jsem některé věci mohl nechat řadši doma, anebo někde před startovní čarou. ale lidi jsou svině a kradou. a já potřebuji svazek klíčů za poutkem původně schovaných v kapse, které se teď z ničeho nic jdou taky podívat kamže vlastně tak divoce pospíchaj. a já v tom běhu je odepínám a co by měly kam koukat, když patřej do kapsy, a držím je v dlani. a pak mi dojde, že ani ten původně baťůžek, co se teď proměnil v batoh, jsem si dnes nemusel brát, když už jsem se rozhodl pokořit traťový rekord. a už kouká ten batoh z jedný a z druhý strany a chtěl by vidět dopředu, a tak si poskočí.
a ty čtyři minuty blbého filmu, ve kterém jsem si udělil hlavní roli, protože jsem režisérem a producentem v jedné osobě a byl bych nejraději i tím jediným divákem, za co bych dal všechny peníze. a že těch peněz se nedostává, tak diváci se srocují kolem tratě a jen tleskat a fáborky a rýži pro svatebčany házet. a už věřím těm padajícím z padesátého patra, jak jim proběhne život počas toho letu, tak i mně se odvíjí ten můj. a přemýšlím, co všechno jsem v životě propásl a kde jsem vůbec neměl být a že jsem těch míst, které jsem neměl ani jen vidět, měl v životě tolik, že mi teď dávají do těla a mstí se. a tak běžím a lidi tleskaj. mrchy. a cítím, jak mi navlékaj ty kšandy ze snu. a já už zas jen golemem, co není vůbec stavěnej na takové kratochvíle, a jako to balzové letadélko na gumičku natažené, ztrácím teď rychlost a výšku a sunu se k zemi. přistávám daleko před ranvejí. a jen si dávám veliký pozor, protože letecké havárie nemám rád a vím co všechno se těm pasažérům může stát, když takový eroplán nezvládne přistání. doběhnu navzdory všem nepříznivým okolnostem a hledám oporu a žvejkačku, po které zas popadnu dech.
jsem dosti sebekritickej, a tak si podobné sportovní excesy zakážu na dlouhou dobu. ale život „běží dál a já vím, že za čtyři roky to zas na mne přijde.


28.07.2010 07:00 |
Autor: - slávek miloslav
| stálý odkaz

Komentáře

0 komentářů:

přidat komentář
<< úvod

 

© 2006-2007 Zásobování a.s.

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se