blog kavárenského povaleče s dýmkou

bonbóny došly... a zákon kauzality trvá
 

páteční smutek a smutek vůbec

kolik jedinců nosí nutkavý pocit, že jakákoliv melancholie se musí „léčit“ a proti-melancholií nejlépe. je pro ně tak těžké pochopit, že ňahňání se ve vlastním smutnění může být krásně sladkobolné. proč nemůžem z času na čas jen tak si krásně posmutnit. a klidně bez zjevného důvodu.


je mi sice líto těch dotčených bytostí, co musí takovéhoto melancholika v akci potkat, či přímo strpět. nepochybuji, že jsou jedinci, jako philipp noire, hlavní hrdina fr. trilogie „prohnilí“, kterému jeho smutek prostě svědčí. hůř se už vyrovnáváme se smíškem mé generace j.p.belmondem v jeho posledním filmu, ve kterém i po mrtvici byl naprosto skvělý, ale film nestál za nic... všimněte si, že neuvádím žádné hezouny, krasavce. i když belmondo jako mladej byl docela k světu, a navíc měl šarm. no jo, šarm... chyběl jsem a bůhví kde jsem lítal, když se rozdával. od malička mám trable se vším, co je k mání zdarma.
je taky příznačné, že při melancholii si pustíme právě tak znějící muziku, která nás vtlačí ještě hlouběji do smutnění, a tím i chuti na další album, třeba pink floyd, a spirála se roztáčí.
šroubovnice večera a hlava si lítá, hlava se vznáší a padá někam do mraků, a pak do louže. není to louže plná bláta, je to spíše tmavá řeka. řeka, co si ještě nezakázaná klidně meandruje loukami a lesem a polemi. řeka klidná a přitom nesmlouvavě silná, a ještě pořád v pohodě a míru. řeka, co se připravuje na překážky a na příval nové energie, aby mohla řádit a ukázat, co je v ní a co my náhodou dnes i tušíme. hlava se vznáší pod hladinou a nemůže se utopit a ona to ví. není vidět, jen cítit a vnímat tu sílu té řeky, těch jejích záhybů meandrů. žádné kameny, žádné kořeny, jen a jen proud a zatím tak klidný.
a do toho proudu kalné řeky se vpálí jedinec a jen zachraňovat! nejdříve si jen dál plujete a víte, jak vás nikdo nemůže dohnat. dohnat ten proud klidné, ale silné řeky. a jedinec - zachránce se nevzdá a jde nasazovat život, o který skutečně přijde, když bude tak slabomyslně zápasit holýma rukama s mohutnou sílou přírody.
najednou, po čase, a z ničeho nic se dostaví úsměv. úsměv nad těmi figurkami na březích, co tak bezprizorně mlátí ručičkami. a když přijdete blíž, koukáte, jak ty ručičky se hýbou na povel a do taktu. do nejhoršího taktu, jaký kdy kdo, anebo spíše co, mohlo vytvořit. a když přesto vám ten úsměv ještě vydrží, je vše, jak má být.

těžké rozumování


05.09.2010 19:19 |
Autor: - slávek miloslav
| stálý odkaz

Komentáře

0 komentářů:

přidat komentář
<< úvod

 

© 2006-2007 Zásobování a.s.

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se