| 10.09.2010 09:48 |
| strach, chcete-li obava, ze smrti |
je přirozené, že je všude přítomný? ovšemže tam, kde je patrný její dotek. jdu na malou bezvýznamnou operaci, dalekou cestu, soutěž paříž - dakar, sfárám do dolů... jsou profese, kde je dotek smrti patrný takřka hmatatelně, ať již u profese záchranáře, anebo zmiňovaného a nešťastného dnes horníka, kde si na pach smrti prostě zvykli. a kromě nutných evidencí se o ní vůbec nemluví a přímo programově se vytěsňuje, alespoň v naší kotlině.
a tedy, když jdu na malou, větší, nebezpečnou operaci, ať už doslova, nebo jen jako příměr, mám se připravit na „tu“ smrt? jistěže bych se měl připravit, nějak a-lá jarek nohavica - až si obuju ty černé boty... - smíření se s osudem a především se sebou samým. jednou, dvakrát, a co když pravidelně podstupuji tuto misi nebezpečí? nastupuje druhá tvář vnitřní obrany - cynismus. jakkoli je nemorální, je nutný. jistěže není nutné popisovat důležitost její míry.
a pak přijde smrt blízkého a náš vyděšený pohled na ostatky. a raději nevidět a pamatovat si živý sen. vytěsnit a nevědět. zbabělost je naše přítomnost.
byl jsem už dospělý a pohřeb své milované babičky jsem promeškal a potkal mě následný smutek kolem dědy a já se bál podívat na „ostatky“ starého člověka vystaveného a připraveného odejít... a nepodíval jsem se.
nakonec ti staří lidé jak kdysi často opakovali, když se loučili, byť jen před cestou do blízkého města - nevím jestli se nevidíme naposled - a mně tato věta, tento oznam přiváděl na mou hlavu vztek a dnes už vím, že z bezmoci nad tou prostinkou pravdou. nebyla v tom hysterie ani patos, jen smíření s osudem, chcete-li se skutečností kolem nás.
a dnes doma o smrti dítko nic neuslyší a ve škole jen jako dějepisnou poznámku. ve špitále vás rovnou prodají místně zaprodaným černým havranům a vaši pozůstalí si jen povzdechnou v bezmoci, a hlavně, ať už je to za námi.
těžké rozumování
|
| autor - slávek miloslav @ |
|
|
|
Liter.cz.
Google
poslat vzkaz autorovi
