blog kavárenského povaleče s dýmkou

bonbóny došly... a zákon kauzality trvá
 

zrádná hodinová duše

(povídka)
nevěděl, ani netušil proč, no v tom vetešnictví tam ležely podivně v hromadě haraburdí. válely se tam, a tak nějak naléhavě. ano, naléhavě. jako když v parku leží kamínek. leží a jen vy víte, že tam, kde právě je, že se tam vůbec nehodí. působí nepatřičně. ani ne tak kvůli harmonii, jako vyzývavě - tak si mě tedy hoď! petrovi se nechtělo v té zimě vytahovat ruce z kapes, a tak jen prošel kolem. co by taky dělal s takovým kamenem.

„to víš, že jo, vůbec si mě nevšímej,“ slyšel petr naprosto jasně.
„já tu můžu trčet celou věčnost, a počkám, až půjdeš zas jednou kolem.“
petr se vrátil pomalounku a chvíli váhal, zdali se má sehnout. cítil, jak se usmívá. přišlo mu to náramně komické. úplně viděl ty obličeje, jak se přátelé ksichtí při tomto příběhu. kamínek měl po obvodě modrej proužek. vlastně byl naskrz, a ještě s bílým okrajem.
prsty ho otíral a přemýšlel, kam s ním.
„nikam mě nestrkej, nech mě v kapse.“
tak jo, řekl si petr. bral věci, jak jsou. potkali se, a tak to mělo i být.
a stejný pocit naléhavosti měl v tom vetešnictví. tentokráte neslyšel žádné hlasy, jen měl ten pocit. jasně patrnej pocit naléhavosti. opět se neptal, jen se malinko ošíval a styděl už při představě, jak bude vysvětlovat prodavači...
„chtěl bych tyhle kapesní hodinky,“ a ukázal prstem.
„nejdou, ale mají své kouzlo. chcete adresu hodináře?“
petr sedí u pivka a na stole má položené své poklady. kamínek s prasklinou a proužkem a staré kapesní hodiny bez času. usmál se při pomyšlení, že těm hodinám je jeho čas úplně ukradenej.
„ale ne, jsou přímo nadržené na ten tvůj čas,“ slyšel jízlivý známý tón.
„nejspíš se úplně tetelí, jak budou pořád dokola běhat s těma ručičkama, jako blázen.“
petr schoval kamínek do kapsy. přemýšlel, jak se zítra  podívá po tom hodináři. „běž tam hned!!!“
doteď mu to nějak nedocházelo. byl pln svých vnitřních hlasů. a občas měl pocit, že jsou slyšet nahlas.
vyndal kamínek a nevěřícně na něj koukal. teprve teď se vracel ke všem těm průpovídkám.

„no jo, když mně nikdo nevěří...“
„a ty cibule se chtějí rozběhnout.“
petr jen kouká a není schopen domyslet. převrací znovu kamínek v prstech. „jasně, že tě slyším,“ zní petrovi v uších. „jsem tu dlouho, proklatě dlouho. ani si nedovedeš představit jak dlouho. jen z času na čas potkám někoho jako ty. někoho, kdo se zastaví a poslouchá. a já to ocením. ale ty cibule jsou divné. naléhavé!“
petr se usmál. kráčel zvláštně tichou ulicí. tolik listí všude kolem. měl pocit, jako by se brodil ve sněhu. kolik těch listů měl po knihách... každou chvíli mu nějaký vypadne a petr opatrně zvedá ten lístek, tu křehoučkou krásu podzimu. ten dotek času a věčnosti. téměř pokaždé měl pocit rozmluvy. tiché rozmluvy. v tu chvíli se dokonce cítí jako lékař. jako lékař, když prohlíží pacienta, viděl ty žilky, ty tepny životodárné.
hledal ulici kratochvílnou číslo šedesát osm. ozdobné dveře a pět schodů do suterénu. zvenčí to rozhodně vypadalo lépe.
„já vím, ale nemám na výbavu peníze,“ řekl na uvítanou hodinář.
petr lapal po dechu a jen chabě namítal, že přeci nic neříkal.
„tak mi je ukažte, pane.“
„jak víte, že je mám?“ téměř rozklepaně zašeptal petr.
„no, velikých hodin bych si všimnul. a proč jinak byste ke mně chodil...“
ách tak,“ oddechl si petr.
hodinář si pod oční lupou prohlížel otevřený strojek petrových kapesních hodin a petr čekal na verdikt.
„můžete přijít za hodinku?“
„nespěchám s nima, klidně zítra.“ a jak to vyslovil, hned litoval těch slov.
„můžete přijít za  hodinku?“ znovu se zeptal hodinář a už nečekal vůbec na odpověď. a petr jen viděl odcházeje už zcela ponořeného hodináře. přemýšlel, kam se poděje na ten čas.
„za rohem je kavárna, a mají tam časopisy,“ uslyšel ještě ve dveřích.
petr listoval už druhým časopisem a důkladně nic nevnímal. měl pocit otce dítěte, nebo spíše pejska na veterině. nemohl se dočkat toho, až je tichým zmáčknutím otevře. otevře své hodiny a chvíli bude jen koukat na ten ciferník, a pak si je dá k uchu a bude poslouchat. pravda, ten ciferník už není tak čitelný. puntíky jsou z poloviny upadané a jedna ručička je zprohýbaná.
„vyměnil jsem vám ciferník pane. tedy na těch hodinách.“ a zasmál se svému vtipu. „dám vám jej za dvě stě plus stovku za zprovoznění a vyčištění.“
petr byl rád, že vůbec jdou. i když si vlastně ani nepřipustil, že by mohly nejít.
měl slavnostní pocit a cestou domů se stavil pro sedmičku vína. chvíli koukal na krabičku doutníků a nakonec si jeden odnesl. v lednici měl sekanou, ale ta se k tomuto večeru nehodí, a tak si ještě přikoupil dobrou šunku a plísňovej sýr.
petr se rozhodl, že se na ty hodiny nepodívá dřív, než se patřičně připraví. naložil se do vany. ležel ve vodě a snažil se unášet laskavými tóny komorní muziky. v ruce sklenku vína a na tácu sýr, šunka a toustovej chleba. litoval jen, že nemá pořádný chutný krajíc něčeho, čemu se kdysi říkalo chléb. kámen namočil a počal ho malým kartáčkem čistit. přímo zálibně si ho prohlížel, jak se třpytí. napadlo ho, že by mohl do akvárka.
málem usnul.
teď sedí za psacím stolem a kouká znovu na své poklady, o kterých ráno ještě ani netušil. bere do ruky své kapesní hodiny a je překvapen, jakou sílu musí vynaložit, aby je otevřel. hodinář je taky natáhnul a trochu přeleštil. ciferník zářil a jen trošku nakrabatěná minutovka prozrazovala svůj věk. zavřel přední víčko a otočil je. to zadní šlo mnohem hůře. petr měl podivný pocit tlaku na prsou. najednou slyší: „chtěl bych ještě do vody.“
kamínek leží v malém akvárku a petr se snaží nenásilně otevřít zadní plášť hodinek. v uších mu zní zpětně: „chtěl bych ještě... do vody.“
petra našli až druhý týden, když se po něm sháněla kamarádka. našli ho, jak sedí v křesle a podivně se usmívá. na stole zářily úplně nové kapesní hodiny.



22.10.2010 08:08 |
Autor: - slávek miloslav
| stálý odkaz

Komentáře

1 komentářů:
  • 22.10. 09:28, Pavla

    Tenhle kousek se Ti moc povedl.. krásně ladí s tou podzimní atmosférou..


přidat komentář
<< úvod

 

© 2006-2007 Zásobování a.s.

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se