můj host - juno
Zpustlý, chromý, za prahem něhy vybitý obraz osamělce...
Klamné ticho vábí k vyskočení z okna v šíleném neporozumění.
V botkách kovaných myšlenka projde do slabosti, ale ostří nože rychle pečetí uzarděná na žíle.
Tvrdá na kámen, pošpiněná, smějící se duše i myšlenka bez slitování ovládá svůj obraz...
V odrazu malosti do zapomnění.
|