blog kavárenského povaleče s dýmkou

bonbóny došly... a zákon kauzality trvá
 

malej drzoun

(povídka)

loketný šťouchanec a ostrá bolest v boku.
ivan se otočil s nasupeným výrazem připraven k verbálnímu skoku po krku drzouna.
ten pohled ho zmrazil.
plamenný, téměř zuřivý pohled prcka, mladé dívky, nevychované divoženky ho zcela zpražil. neměl nejmenší chuť se potýkat s výjevy drzé dívčiny, schopné vymyslet si cokoliv k dosáhnutí svého. neupravená, s vytahanou mikinou a neskonale drzým výrazem. neměl slov a představa dalšího dočinění s tímto taky stvořením ho docela vyděsila.

  nó?! ozvalo se, jako když se trhá papír. skřípavý, bluesovský hlas prochlastaného a náležitě prokouřeného padesátníka. hledal rychle ústupovou cestu bez ponížení.
  promiňte, slečno. a svrběla ho další slova a nejspíš mírný úšklebek, sotva znatelný a přeci stačil.
  myslíte, že jako tím se to spraví?
  a co by si si přála, děvčátko? teď už s jasnou dávkou ironie.
  trochu úcty a nakopat tě! jedovaté plaménky už stačily vzplanout do nebezpečných plamenů.
  a co bys raději? začínal se bavit.
  jedno, hned po druhém. nerada se nechávám okrádat o potěšení. výraz obličeje se pomalu měnil ve vítězný pohled. a nebýt té výšky přerostlého trpaslíka, mohlo by se říci „svrchu“.
  tam. vypadlo z ní. a vydala se někam do útrob této nákupní velryby.
těžce vzdychl a znovu si uvědomil svou přítomnost zde a děsivé vzezření z louže vytažené zatoulané kočky.
jeho plíživá konformita právě dostala těžkou ránu. než dosedl do barové klubovky, „jeho“ slečna ve vytahané mikině a snad nikdy nemytých vlasů si hrála s reklamní nabídkou.
  co to bude na vykoupení? zeptal se už zcela klidnej.
  si děsně namyšlenej páprda. dám si zelenou. ne! počkej. dám si to co ty. dodala malá divoženka.
jasně si uvědomoval bizarnost této chvíle. jsou uprostřed davu koupěchtivců a z cela neviditelní. vánoční běsnění a obraz dvou stvoření z jiných světů bez společného jazyka.
  co tak koukáš? 
  přemýšlím o obraze...
  tak umělec... s náležitě protáhlým slovem.
usmál se. vynořovala se mu tato scéna, jako na jevišti bez diváků a přeci uprostřed nich. hromady stínu a světla baru a v nich dvě postavičky u zdi...
  haló! seš tu, nebo v tom svým obraze?
  promiň. jak ti říkají?
znovu viděl silnou směs světla baru ohraničenou šerem kolem, a pak světlo lampičky nad hlavami této dvojice deformující jejich obličeje.
  jsem ivča;
  těší mě, ivan;
  ty wogo, ještě jsem nepotkala živého ivana.
stíny lampičky dopadají z jedné strany a shora a vytvářejí zvláštní stíny. drobná tvářička s divokým okem a živou gestikulací proti veliké hlavě s jemným pěstěným vousem. uvědomoval si sílu vyzařující energie z tohoto malého tvora. její nezkrotnou divokost, a zároveň se jí bál. měl pocit, že je schopná čehokoliv pro momentální uspokojení svých potřeb.
  docela dlouho mi trvalo, než jsem se udobřil s mým ivanem.
  udobřil s mým ivanem... ty jó. to je jako bys měl ještě nějakého dalšího ivana.
  tak jsem to cítil. nějaký cizí ivan se dlouho procházel ve mně a já ho neměl rád. nesnášel jsem ho.
uvědomil si, že začíná být příliš otevřený a ke svému údivu se mu chtělo na chvíli pozdržet tuto scénku.
  tak já mu chtěla nadávat, a pak tu sedím s naducaným asi malířem, co se jmenuje ivan! mluvila hlasitě a gestikulovala jako na jevišti.
  budu muset... a mimoděk si sáhnul na hrudník, kde ucítíl pichlavou bolest. ztěžka si znovu sednul. zachvátila ho panika. najednou jí měl plné zuby a své bolesti na prsou taky.
  co ti je? vypadáš podivně. zaplať a běž domů, ať mi tady nenatáhneš brka.
  jsi milá. a přemýšlel o své chvilkové panice... zatím dobrý.
  ------------------
  neboj se holčičko, tatínek bude v pořádku. a siréna si prorážela cestu čvachtavým bílým městem.
  ------------------
  nebojte se, vaše dceruška má veškeré pohodlí a musím uznat, že se o vás taky vzorně stará.
dcera? kde? koukal kolem sebe a dával si dohromady scénář. hlava mu třeští a za chvíli opět usnul.
kdosi ho bere za ruku a hladí. otočí hlavu a se spokojeným výrazem zjišťuje, že je to jeho žena. měl pocit, že někdo mluvil o jeho dceři a zdálo se mu, jakej má vztek. moc rád ucítil ruku své ženy. vůbec nemusela nic říkat, jenom když byla.  pocítil velikou úlevu a opět usnul spokojenej útěkem ze zlého snu.

napadla ho peněženka a mobil... ach jo...
  ahoj tati, mám takovou radost...
a začala ho líbat na tváře.
odpověděl náležitě vyděšeným výrazem a přál si omdlít. ten ošklivej sen, už zcela zhmotněnej, seděl na pelesti nemocniční postele.
  nemusíš mi děkovat, já stejně vím, že si rád a tu bundu bys mi koupil taky. že je pěkná?
s roztaženým a docela nevinným úsměvem se najednou předvádí, jak jí sluší jeho dárek.
  no, je pěkná, a zůstaly mi nějaké drobné?
  tak von se probudí z málem mrtvolna a první po čem se sápe, jsou prachy. co ty jsi za člověka?!
  nekřič, prosím. ano, je pěkná, a tím by to mohlo skončit. dceruško. těžce dořekl.
  no promiň, ale jak jinak bych mohla u tebe zůstat!
neměl sílu už na nic a připadalo mu jako docela dobrej nápad znova upadnout do mdlob.
  pane M. pane M! slyšíte? proberte se!
pootevřel oči a měl všeho plné zuby. už se smířil, už byl v klidu, a opět je tu. co tu ještě hledá? proč ho vytahují ze spánku?
  jak se jmenujete?
  rumcajs. procedil mezi zuby a rád by se otočil na bok. jen těžce vzdychl.
  pane M., jak se cítíte? slyšíte mě?
nechápal, proč ta ženská řve, jako na nádraží, a chtěl spát.
  nespěte mi tady, chlape! tentokráte mužským hlasem.
  proč ne? podařilo se mu ze sebe dostat.
  je to dobrý. je náš, je schopen ironie.
jak se to jeho tělo zas přihlásilo o svého majitele, cítil, jak bolí. každé ohnutí rukou, hlava... spokojeně se pousmál.
  čemu se tak směješ, ivánku?
uslyšel křapák. pootočil hlavu a marně se pokoušel indentifikovat to vymydlené děvče.
hlas a povinná žvejkačka ho přiblížily k realitě.
  no doufám, že už zůstaneš, ivánku. nerada bych zůstala sirotkem.
  ten ivánek - pletl se mu jazyk - je debil. já sem ivan.
  no dobrá, nečerti se. ještě tě to znova klepne. a náležitě se rozchechtala. no, co koukáš? mám radost, že si nenatáh brka. a slíbil si mi, že mě namaluješ.
  ne.
  co ne?
  nic jsem ti neslíbil. ztěžka artikuloval. ale byl rád, a dívčí smích ho vtáhnul opět mezi lidi.
  no, mluvil si přeci o obraze. dobrá. ještě neslíbil, ale chtěl si. jen tě pak skosila pepka.
a zas se rozchechtala na celé kolo.
obličej se mu zkřivil do podivné grimasy. najednou se mu ta divoženka líbila. najednou byl za ní rád.
  tvoje žena je skvělá. ptala se mě, jestli prej něco nepotřebuji. a měla starost i o mne. prostě super. ptala se mě, jestli se budu já starat o tebe, anebo si tě má odvézt do brna. nechala mi pro tebe dopis. a prej, když už spolu nežijete, ti nemusím říkat tati. a utřela mu čelo.
ivan neměl vůbec sílu se hádat. bylo mu všechno jedno. a nakonec byl i rád, že o něj někdo pečuje.
  neboj, ivane, mám zkušenosti. pečovala jsem o dědu.
  nejsem děda. a pokusil se o úsměv.
  ------------------
v jeho ateliéru byl pořádnej mrdník. sám si to uvědomoval, ale uklízečka chodila jen jednou týdně a teď měla nejspíš starost, kdo jí zaplatí.
  tý jó! ten je fajnovej! křičela divoženka na celé kolo.
ivan jen těžce dosedl. rozhlédl se kolem sebe a štítivě zas vstal, aby se dobelhal do ložnice.
  co ti je? nebolí tě něco? udělám ti čaj. jaký máš rád? máš rum?
  nemel tolik a udělej ten čaj. je tam whisky. mohla bys, prosím, všechny ty obrazy na zemi otočit. buď tak hodná.
  nemáš je rád, chápu. nechceš je vidět. zprotivily se ti. přežil si a ony taky. beztak jsou hrozné. no, možná tento... když ho dám proti světlu... ne, sem. a položila obraz na stolek.
uslyšel rozbitej skleněnej popelník.
  nezlob se. nezlob se. ivánku. nezlob se. to se spraví! a začala ho líbat na tváře.
  neblbni a prosím tě, udělej ten čaj.

uběhl týden a až dnes si uvědomil, jak mu ta malá žába podstrojuje.
  poď jsem, ivčo. sem si sedni.
  a jéjej. ivánek bude mít řeč. to abych si balila. ten popelník a tu bundu mi nemůže odpustit!
  mlč chvíli. popelník a bundu ti strhnu z gáže.
  z gáže? z jaké gáže? ty mi budeš dávat nějaké prachy?! ty brďo!
  mlč chvíli a poslouchej.
  potřebuju prodat ty příšery, co leží na podlaze. potřebuju výstavu. a ty mi můžeš pomoci. docházejí nám peníze. a taky se na ně nemůžu už koukat. nechám si jen těch pár za skříní a ty, co visej.
  a ten malej, zadumanej s oknem?
  napíšu ti na něj věnování.
  na něj? věnování? ty - mi - dáš - ten - obraz? hláskuje přímo zděšeně.
  ty chceš, abych odešla. ty mě máš už plné zuby. no, proč bys mi dával celej obraz!
ivan ji chytnul za ruku a prudce ji přitáhnul k sobě. vší silou ji objal.
  jsem rád, že si tu. tiše pošeptal.
a jeho ruka se bezvládně snesla k zemi.
štěstí a smrt.
sedla si na zem vedle něj, oči upřené na „svůj“ obraz.

25.01.2011 16:34 |
Autor: - slávek miloslav
| stálý odkaz

Komentáře

0 komentářů:

přidat komentář
<< úvod

 

© 2006-2007 Zásobování a.s.

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se