blog kavárenského povaleče s dýmkou

protože v čechách je více méně embargo na slovenské tiskoviny. a televize, krom dementních soutěží, si raději nadabuje veškeré pořady stejně v mizivém počtu do češtiny, aby našinec k úhoně nepřišel.
no a když dvacetpět roků nemáte pojítko, tak jen holé věty a vzpomínky zůstanou.
už je to tady... jsem původně...
poznámky si vpisuju do všelijakých elektronických udělátek, jako mobil ap. sem tam hodím propiskou po notýsku, a ono se mi tam něco zapíše. no zapíše... a jsem u úvodního povzdechu.
nemaje jednou nic s klávesnicí po ruce a snad i z čirého zoufalství jsem otevřel, jako kdysi, notes. a že vět bylo více, chtěly se hned uspořádat a různě řadit a nakonec, považte, i vypadat.(!) a proč jako? ptám se zaskočen. píšu sám a pro sebe a co je komu tedy do mne? a ta slova snad pod tíhou světové revolty křičí na mne a řvou přímo jako pastevci, že nejsou ke čtení ani mnou samotným.
a to stojí za povšimnutí, a to stojí za tichou zoufalou pomlku.
co s tím?
kdysi po jedné vášnivé debatě (jaké než vášnivé, pokud se u ní nespí) jsem  na toto téma, ovšem obecně, napsal „grafolog na poslední chvíli“, původně tedy o vlivu rukopisu na styl tvorby a osobnost. že se následně po prvních řádcích tato úvaha zvrtla na předsebevražedný výkřik bezmoci nad ubohostí svého rukou psaného posledního sbohem, je věc jiná.
a teď jako bumerang se vrací ta rukopisná nemohoucnost do nebe volající.
a tak zoufalej jdu si koupit plnicí a velikananánskej notes, co na mne bude hodnej a smát se taky nebude, jak se budu učit vykreslovat ty podivnosti, co se krasopísmem zovou. a bude ze mne kaligrafik!