na ty zmrzlíky si asi nezvyknu. těším se z pampelišek s hromadou jarní žluté. těším se nad balkónovým stromkem, aby se neřeklo taky jarně obrostlým, jak dovede to jaro ocenit.
a potkávám vlašťovky na českém zájezdu, jak se zhlédly v té naší kotlině a že neví proč, ale že musej, a taky už to tady znaj.
a tak společně s rodiči a s bratranci a tetičkami si po cestě vykládají, kdo kde kdy bydlel a co tam bylo dřív, než to zalili betonem. a taky jim chyběj vůně stájí a maštalí a to počasí taky prej už není co bývalo, si přitakali.
a do toho zmrzlíci zrmzlí a uši zebou do červena.
a pak na nádraží bedna s pískem a natruc jeden zelenej drzoun čouhá a - hele, jaro!
vzpomínám, jak kdysi asfaltovali za traktorem tahajíce velikou nádrž na tento černej lepící zázrak. jak ti dělníci, asfaltéři se museli ohánět, a pak ještě pocukrovat jemnými kaménky. a druhým rokem kolikrát veliká bublina a prásk a vykouklo malé zelené nic, ale tak chtivé života.
když sluníčko pálilo, pálil a lepil se i ten asfalt a my do něj museli otisknout svou stopu slávy. pak jsme si přičapli k jedné prasklé bublině a němě jsme obdivovali tu sílu tužeb pro tento svět a my to dobře chápali, jak jedna mrňavá rostlinka porazila tu velikou, černou asfaltovou řeku.
a někdy taky jich byl plnej chodník, a těm bublinám jsme už spílali, pro ty už jsme žádné pochopení neměli. svět je divnej. a kdo nám poví, kdy je akorát, a kdy už moc.
|
Liter.cz.
Google
poslat vzkaz autorovi
