blog kavárenského povaleče s dýmkou

bonbóny došly... a zákon kauzality trvá
 

potkat ještěrku

(povídka)

malá fatra s kolika milióny na svých krásných hřbetech a malej, snad desetiletej klučina se srandovním pejskem.
psík obdařen tolika chlupy na břiše a zadku, že je nechal za sebou vlát, a ocásek si stočil do prasečího.
dva stvořeni pro ten slunečný den. vyběhli aby jako první uslyšeli tu skřivánčí nádheru do nebe volanou.
a malinkatej ptáček s nadechnutým létem napjal to tělíčko k prasknutí, aby si mohl vyzpívat všechny ty odkazy dědů a pradědů tolika věků, že je ten klučina ani nepobral.

a jen takové opeřené tělíčko nalité silou toho léta a touhou po něm chtít, protože muset a rozsévat potomky právě tomuto kraji, viděl. klučina a jeho hafan věděli, že nejsou sami, a jen kouskem toho všeho majestátu, všech těch kopců byli a museli být.
a skřivánek letící kolmo k nebi s hrdlem otevřeným pro všechny, jimž se zalíbí, a pro ostatní - pozor, jsem tu pánem.
snad jen jednou se povedlo akorát kousek od střemhlav letící opeřené stíhačky být a koukat a nechat si ulítnout tu zpívajíci kuličku do nebe, malou a pořád menší, až jen ten skřivánčí tanec léta a tužeb slyšel. náhle píseň dozněla a klučina mhouřil a hledal, aby ten kamínek z nebe zpět hozenej našel, jak padal, a jen kousíček nad zemí padákem křídel zbrzdil tu matku zemi volající.
a vedle další a kousek opodál jinej. všechna pole zpívala to skřivánčí namlouvání.
pejsek něco zavětřil a nosem zarytým bublavě nasával pach té kořisti, co nikdy nedostane.
štěstí a radost napsané pro dva sdílené horami a sluníčkem.
z protějšího kopce bylo slyšet zvonkohru ovčího stáda. zastavit čas a poslouchat. štěkot ovčáků a přelívající se mráček na zem spadlých oveček.
pejsek se zastavil a nakláněl komicky hlavu, klučina přiběh a už jen ocásek ještěrčí mizel někde v trávě. klučina si kleknul a lehce pomalounku se snažil ještěrku najít a nevyplašit. čekal jakou dobu a pejsek pochopil to gesto klidu a loveckého napětí. za chvíli ještěrčí očka a vedle kamínku nakonec celá.
klučina chvíli, malou chvíli s obdivem k malinkaté zelené nádheře stihnul ještě ty duhové barvy po celém boku ještěrky a připraven hop a měl ji. to bušící srdce malého lovce ještěrek, to vzrušení! vzpínající se ještěrka pod rukama lovce.
a tu náhle, a ještěrka není. a klučina němě zírá na něco a pořád živé a ještěrka to už ne. jen její zelený ocásek a po bocích duhové šupinky. jak dlouho se svět ani nepohnul? jak dlouho zkamenělý klučina hleděl?
štítil se vzít ten ocásek do rukou. nemohl pochopit ten zmar. přeci tu malinkatou potvůrku neroztrh!
pejsek už doráživě a hlasitě oznamoval chycenou kořist a nechápavě koukal na klučinovo okřiknutí.
letní ráno a konec překrásné ještěrky, co právě on má na svědomí! pořád nemohl pochopit. a jen kamenem zakryl tu mrtvolku, ten zbytek krásy v nevině.
pejsek rozčarován potřeboval jinou zábavu.
den jako každej jinej a tak klučina nastartoval hru povelem: hledej!

a pejsek vyskočiv na všech čtyřech otáčeje hlavou a skok a další a půl obloučku v běhu jako pravej loveckej, hledal.
a smutné oči klučiny potřebovaly domů k babičce se svěřit, aby pláčem si ulevily od bolesti letního dne.

19.05.2011 11:38 |
Autor: - slávek miloslav
| stálý odkaz

Komentáře

0 komentářů:

přidat komentář
<< úvod

 

© 2006-2007 Zásobování a.s.

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se