upršenej týden pro francouzskej chanson jacques brela a portugalské fado teresy salgueiro ve filmu „lisabonský příběh“ se do sebe nádherně pojí. a jen má zkušenost, ve které tuším, že všechno dobré má mít svůj konec, tak i já zbaběle zvedám ruku za slunečný den.
a mladá holka s maďarským původem a jménem aranka netrpělivě snáší vlakové drncání a slavný skřípot brzd českých drah. byla tak mladá a krásná, a šla by snad i se mnou. takový kukuč! ten její, ovšem. kdo by odolal?
půldruhého roku stará fenečka maďarského ohaře se světle hnědým okem a stejně barevným čumákem. co by tato holka dala za chvíli na louce podél meandru! nesmíš! nesmíš! a ještě jednou výhružně zvednutej prst nadšeně utrápené majitelky. a může mít vůbec nějakého majitele? snad oba sebe navzájem. snad. i když jeden může i bolestivě rozhodnout.
a uprostřed noci mezi garážemi na drátech seděla mladá sova a moc se jí nechtělo. slabé nožky a blbej drát. no, kdo se na tom může udržet?! směšné kolíbání a já se nesmál. vzpomínka prvních krůčků mého synka mi dáva tušit, že i já někdy jsem na tom drátě směšně stál.
její mamina tam někde svou přítomností povzbuzovala čerstvě opeřeného dravce. ozývá se pískot. a znova, a znova. ještě dlouho z dálky bylo slyšet tento první letecký den mladé sovy. a já nemohl narušit slabě důstojnou chvilku budoucího pána noční oblohy.
a kytky... jak to, že některé i za tmy krásně kvetou? věděl jsem, vzpomínám, a přesto mě to udivuje. kousek živé louky sám pro sebe. a potřebuje nás vůbec? a my začínáme tušit, jak moc potřebujeme jí.
léto, jako vyšité...
|
Liter.cz.
Google
poslat vzkaz autorovi
