sluníčko a dobrá muzika dokážou spolu docela vyjít. objevil jsem beátu hlavenkovou na jazzovém nebi a bílého tesáka v angličtině. taky hezky podaného. tedy na audio nahrávce s knihou dodaného.
ale dnes je opravdu hezkej podzim a snad by chvíli moh´ taky vydržet.
holka a nadšené štěně jezevčíka bez vodítka. to vodítko vlastně ani nejde na co přivázat. volná kůže a zbytek mrňavých křehoučkých nožiček to zachraňují.
štěně si co
chvíli kecne na prdel a čeká na pozornost. natáčí roztomile svou štěněčí
hlavinku a mladá paninka trpělivě volá. štěně doběhne, a pak vteřina
bez pozornosti a již sedí na zadku, a dívka se otočí a ... a pořád
dokola.
asi bych chtěl být tím štěnětem a stejně tak bych se v náruči tulil a olizoval nadšeně tu tvář.
dívka
hledala obchod pro ten malý kousek černě lesklého nohatého štěstí, a
tak jsme měli kousek cesty společné. dovolil jsem si přes křižovatku
poponést to štěněčí nadělení a to tulítko mě taky celé radostné
olizovalo a kousalo do ucha.
takové malé nic. byl jako náš před těmi lety, když jsem ho poprvé přinesl domů celého pokrčeného. ustrašené, a pak vděčné oči a jeho nová veliká celoživotní láska - maminka. a všechno bylo, jak má být.
na místo dívky nastoupily davy pražských turistů se společnou inteligencí a názorem. kolem těch namačkaných zážitkuchtivých taky existencí si to šine veliké plastikové něco, a šlapací to bylo. a byla to rikša.
nezvyklost a ostych vypaseného čechoslováka mně jen tak lehce nedovolovala si dovolit.
ten kluk byl mne polovic, ale byl jsem celej ušlej a byla to jeho práce. čiže dobrodinec. domluvili jsme se.
že ani toto tiché, pomalé a šetrné vozítko nesmí na pražskej slavnej karlovej most, jsem nečekal.
ale dnes je podzim, a tedy klid před zimou a nejspíš zase ukrutnou. mým kostem se už ani ten mráz, ani to přílišné sluníčko nezamlouvá. já tedy se distancuju, a to prosím důrazně. ale to tělo se kroutí a běduje a haleká. no, vostuda to je, to mi věřte. domlouvali jsme se, že jako nebudu to zbídačené tělo, tu schránku z minula pomlouvat a ono že bude budit zdání.
já nevím, kdo první to pravidlo porušil, ale zase jsme na válečné stezce. no, co nadělám. dnes je podzim, a já podzim rád. tuze rád.
na horách, tedy těch slovenských, přichází klid. s důvěrou ranního počasí se klidně dovalíte do odpoledne jakoby nic a příjemně na duši. tělo si ještě malinko zoufá, ale nadějný večer zase vše spraví. jak nadějný? tak, aby očekávání nelítalo až tak vysoko, aby vše se přelilo a přelívalo hladce, bez velikých čmouh.
a není třeba lézt jen po zemi a kličkovat mezi exkrementy. snad kousek nad zemí je hladce a neklopýtá se tam. a mraky jsou taky daleko pryč a vše je mnohem hezčí z vejšky, z toho ptačího pohledu.
|
Liter.cz.
Google
poslat vzkaz autorovi
