s naprostou fascinací poslouchám o rozpínavosti vesmíru (zdráhám se použít „našeho“) a dovídám se, jak rychlost světla z těch nejzazších míst v tom cizím nekonečném prostoru nestačí na tu neustálou rozpínavost, a tak se odkaz toho světla z těch končin k nám nikdy nedostane na rozdíl od těch, co k nám doletí s myšlenkou zaniklé neexistence toho, co k nám právě přineslo.
osvobození, volno, letní dni a bouřky. japonské růžové stromy a člověk ví, že tento svět se točí dál. a ani utíkající piha nic nezmůže proti novému životu. vím bezpečně, že ještě před pár lety jsem na tu pihu, co mám vzadu na lopatce, lehce dosáhl, a dnes se mohu natahovat jako stočená hadice a nic mi to nepomůže, piha se posmívá z místa, na které člověk nemůže. jeden by řekl, když je to přeci má piha, tak... ani nevím, co s takovou rezavou tečkou na zádech, ale moje byla, to vím zcela jistě. byla.
konec března, začátek jara a venku bych vlaštovku nečekal. a včera nějakej pablb psal o ptačích tlupách, jak nám ujídají, a tak nakupuji kupu chupatých dek, aby se ti naši opeřenci krapet ohřáli a nepomlouvali. známe ty neviňátka.
včera ještě sněhově bílo, a dnes už jaro. najatí reportéři hlásí všelijaké srocování ptačích tlup kolem hraničních hor. a prý nějací nedočkaví vetřelci jsou již tady. noviny i vláda mlčí a statisíce opeřených okupantů nám už ujídá krajíc.
ve vatikánu si raději pořídili papeže. prý tradice, ale proslýchá se, že je to vše kvůli těm opeřeným poslům jara. my jsme si pořídili prezidenta, ale ten se dovede zvolit úplně sám. klobouk dolů.
dvě rovnoběžky se potkají v nekonečnu... tohle lakonické oznámení fyzikáře mě dovedlo odpoutat od země bez jakékoliv vedlejší síly. fyzikář sice nestál ani za pětihaléř, ale věta beztak zůstala. a při pohledu z posledního jedoucího vagónu přes spojovací dveře vidíte ty dvě přímky. a když se lépe soustředíte, uhlídáte na kraťoučký okamžik, i jak se spojují koleje, ty rovnoběžky v nekonečnu.
„Nedokážu napsat ani řádek.” Zasmál se tomu. Ona usvědčující věta jeho prázdnoty, která se rozlévala. Kdysi s tím bojoval, byly vždy dvě strany, ta tvůrčí a ta propastná. Slova se navíjela. Ze začátku měla zahnat hroznou prázdnotu, teď ji vytvářela. Seděl u okna, přikován do svého sezení a pozoroval hluboko dole pod ním procházející malinké bytosti za tabulkou skla, která mu vymezena byla pro tuto chvíli. „Jak daleko už nic necítím,” mohl napsat, ale ta část uvnitř něho, která by to dovolovala se zasekla, zarezla, kdo ví, snad otráven sebou; jed pronikající vrstvu po vrstvě, mrtvé ryby dosud nevidět, ale přijdou, jistěže přijdou, ale to už bude jedno... (více)
jakási ospalá neděle se všude kolem plouží, a jen tak. snad se ani nechce, nehodlá se nijak lišit od jiných nedělí, snad nemá ani žádné vlastní ambice, snad jen být tou nedělí, obyčejným opravdovým sedmým dnem vyrovnaného klidu. ta neděle ale ví, moc dobře ví, že obyčejnost není právě tím dnešním, co se nosí. ví, jak je těžké zůstat obyčejnou bez zlomyslné touhy chtění. je jako obyčejnej dům, na který je radost pohledět, i když se nijak moc neliší od jiného opodál a naproti. a vlastně už takových domů moc není. z těch obyčejných laskavých domů se dnes staly výjimečné, vzácné domy, na které se jezdíme koukat až z jaké dálky.
nějakým nedopatřením zjistil, že ještě žije. uvědomění. uvědomil si to právě teď a jeho nadšení je kulkou natažené pistole, chladného kovu s humánním číslem z výroby s partou kamarádů ze zásobníku ihned připravených vyštěknout.
zvůle lidu? toho samého lidu, který tak důsledně se se železnou pravidelností odráží ode zdi, aby v té otupělé bolesti, která je pro něj nakonec jedinou známou možnou cestou jak zvolit někoho, kdo je ochoten brát i za předpokladu, že se nechá permanentně osočovat svými voliči? ale i to je nakonec jen takové škádlení v lásce. a tato soužití s předmanželskou smlouvou, ve které je pod čarou dopsáno pomanželské budoucí vypořádání o legalizaci veškerých loupeží ve jménu vyššího, a tedy národa, který toto nakonec pokaždé se skloněnou hlavou i pochopí.
přemýšlím, kdy a kde jsou
jordánské vánoce, když už jsem byl jednou poctěn a vybrán pro
vánoční pozdrav, a ještě s milým úsměvem místní krasavice...
snad to nebude předzvěst něčeho nemilého. jordánka mi pošle
svou hezkou tvářičku, a zítra u mne zazvoní její bratr s
frajerským nožem kolem pasu. a já, cholerickej blázen, se ho úplně
klidně zeptám, zdali bude čaj, a dáme si panáka. panáka nejspíš
nemůže, a tak zůstanem u čaje. budu se stydět, že nemám vodní
dýmku a modlicí kobereček. asi budu chvíli natahovat čas.
zeptám se ho, jak je u nich a jak se mu daří v práci. a kdyby se
mi cestou z jordánie i co - to naučil z jazyka mně rozumějícího,
mohl bych se těšit i z jeho odpovědí. ani netuším, jestli je při
tak vzácné příležitosti vhodné ještě pozdravovat příbuzné
a sestru, ale slušnost je slušnost. přeci neodejdu z tohoto světa
jako grobián a lakomec. a host je host. ať má hezké vzpomínky
kluk jeden jordánská.
františek seděl zdrcen poznáním. poznáním, jak ještě včera se měl za toho zábavného.
a dnes si přemýšlí pouze o svém smutku. vnitřním smutku, co ho nosí tak dlouho a hluboko v sobě a co ho dělá nakonec někým jiným, neznámým. smutek se nezjevil z ničeho nic, pomalounku plíživě a nezván se k jeho duši dostal a už nehledal dál. a kdo vlastně je a kým?
ospalá podzimní ranní pražská ulice a samozřejmě příhodná kavárna.
podzim se válí všude kolem, kam se jen podívám, a rozhazuje si listí, jako by ani to listí nemělo nikdy dojít. kaštany, ořechy, lípy a javory... jenom ty duby se zatvrdily. asi proto je jich po málu.
kam se podívám, samý list! jen tak zbůhdarma pohozenej a tak krásně vyvedenej. duše umělce aby zaplakala. a moderní metař s obráceným vysavačem je hnán do boje s podzimem. všichni víme, že nemůže, nesmí vyhrát, ale živit rodinu musí a kariéru pornoherce už propás. a do toho podzimní škodolibý déšť a pohroma ucpaných kanálů je tady. vlády zasedají a podzim neřeší. proč?a o co je lepší takový podzim než člověk? a dost možná, že se to ten chudinka naučil právě od něj. to plýtvání s vodou a zemía nakonec i těch lidí jsou přeci mraky, tak proč se vzrušovat. vyrábějí se pořád víc a víc, jako by se ani šetřit s nima nemělo. já bych tedy slidma poskrovnu. a sám taky jdu příkladem. a přitvrdil bych, nemáš dost listí, nebudeš mít ani dětí...
to
mně tedy hlava nebere, že lítám jako poděs vzduchem a nevím o tom! nezadejchám se, nikoho nepotkám a žádné vůně, nic navíc nevidím, stejně
jako když ležím pod stolem.
asi
přestanu poslouchat to rádio.
tuhle jsem slyšel vědeckofantastickou
povídku kde člověk(!!) svým přáním zastavil tu naši kulatou, co si na
ní tak krásně lebedíme, zemičku.
ráno
se tváří, jako by ani k nám nepatřilo, a nutí mě nosit v
záloze čepici debilku. asi polovina z vás může mít na hlavě
cokoli, aby ta druhá, do které mě bůhví kdo vtlačil, musela
trpět za tu první svou vizáží! na začátku jsem byl přeci
úplnej prcek a tu frontu na tvar lebky jsem až tak vážně
nebral... a fronty nemám rád z principu. ještě bych si
mohl najmout dabléra, nosiče čepic a klobouků a předvádět
na tom blbečkovi, jak by to slušelo i mně, kdybych nebyl tak
trochu postiženej...
až
se doopravdy rozčílím, budu nosit někde na hlavě nálepku
postižených!
a
v časopise, který má co říci, jsem vám viděl výsledky soutěže
architektů... a hned jsem se rozběh s hlavou proti nejbližší
zdi, abych pochopil tu krásu... a tak jako prvně před pár lety
jsem viděl dizajnérskej kousíček na škodovce, tedy světlomet
přední na oktávce, a byl jsem unesen a nadšen a tajně si to
skleněné hned i pohladil, abych se dočet, že se škodovácký
kukuč vrací k vyblitinám made in kdokoli. a náhodou jsem téměř
to samé světlo viděl na novém sportovním mercedesu... no, na
jejich obhajobu mohu konstatovat, že se takhle idiotsky chovají i v
jaguáru, anebo alfě... heslo naší éry - novinky za každou
cenu! kniha, barák, auto, hlavně, když nově vypadá! ale ty
stavby, ty chlouby naší architektury, když jsou bez tváře, bez
jakékoli osobitosti, bez touhy se jich zmocnit už jen pohledem a
návštěvou. kochat se jejich detailama a z dálky se nechat
samozřejmostí všech starých domů vést ke vchodu, který musím
jako slepec hledat, a pak se jen děsit, co za nimi najdu... ty domy,
ty stavby všechny kolem nás tu přeci zůstanou! a pěkně dlouho
se budeme muset na ně i koukat, i když si je nekoupíme... i ta
pitomá vláda jednou padne, aby ji nahradila jiná, pitomější...
jen ta banda účetních je nezničitelná. asi, že jim denně přede
dveře cpeme nejlepší smetanu do misky.
ale
to dobré z našich, tedy skrblíkově mých dnů je, že mohu po
práci na smíchově, a tedy po ránu pěkně před prvním turistou
nakouknout do jedné z naštěstí hojně rozhozených kaváren, a že
jich je v té naší stověžaté.
kousavé sluníčko na předzahrádce a s kavárenskou dekou pod zadnicí.
jak zábavné je pozorovat sběrače kaštanů...
jenom děti si na nic nehrají, i když jinak jo. i milenecký pár, kde on se může přetrhnout, až mu klobouk spadne. ano, klobouky se nosí opět a mne to hrne do úsměvu.
a dědeček s nataženým prstem coby rozhledna pro vnuka, a ten nadšeně sbírá, a podívej, dědo! a dáma v účetním oblečku decentně si přičapne, aby vyhrála jeden lesklý zlatohnědý. ani kapsičku nemá. a v ruce je stejně sladší! ale kam ten mobil a kabelku a tašku s počítačem?
dívky
navlečené do červených pánských ochran (pravý důvod netuším) mi
naskládají nákup do tašky, a já se tak na chvíli stávám američanem s
právem na hýčkanou existenci. v čechách!
jinak potupné snášení
hrubiánské neochoty kdekoli za naše peníze. a nutnost udělat
si jméno v domovské putice pro ten úsměv bez myšlenek na sebevraždu.
zaujal mě jeden z nejhezčích možných odchodů z tohoto umaštěného patlance, a to způsobem metylalkoholovým, když teď tak populárním. a tak jsem se chvíli opájel (...) tou představou, jak piju, piju, co mám rád – tedy doufám, že soudruzi pančovatelé mysleli i na značkovou whisku, případně karibskej rum, abych si zbytečně nekazil své chuťové pohárky předčasně - a jak v té krásné opici, takřečeno definitivní, se s úsměvem a ve spánku odporoučím hezky a bez zbytečných cirátů a keců.
neznajíce dnešní dobu se intelektuálové v baroku mohli děsit nad dobovou dekadencí tehdejší šlechty a panstva vůbec. a dnes jenom díky ní si mohu po ránu pustit georga f. telemanna a jeho hudbu ke snídani, jejíž tak složitý název ani nedovedu přepsat. pravda, kolem mne neposkakují lokajové a pečené kachny (kdyže jsem měl naposled kachničku, a o nějaké lokajce ani nemluvím), moje snídaně je patrně taky jinačí a můj palác ve čvrtém panelovém patře momentálně vyhlíží méně honosně, i když netuším proč vlastně. mohu si zkouknout výtvarné skvosty té doby, paláce a chrámy, mohu taky donekonečna obdivovat, protože za jeden lidský život nezvládnu všechnu tu nádheru.(více)
po chodníku se loudá poloslepý stařík. je malý a protože i náhodou pejskem dobrotivého naturelu, vydá se cestou někam a poslouchá, jak jeho paní ho má ráda. kdokoli kolem, a psí dědek za ním. „tady jsem, karle, tady“, slyším laskavý hlas pečovatelky. hezké stáří... kéž bych jeden den takový zažil.
našinec rodu středoevropského ani snad nedokáže vyjádřit svůj nekonečný dík africkému létu jen takovým poleháváním u vody, které se nám může zdát příliš konvenční, a tak raději s radostí sobě vlastní si vyběhne do patnáctého patra snad nejvyššího baráku plzně.
kdo vůbec může vymyslet takovou blbinu a kdo se vůbec postaví dobrovolně na start?
„pauza s haydnem“, rozhlasový to pořad je úžasný nápad, a dokonce ve čtyřiceti pěti pokračováních, nápad za všechny drobné.
á, drobné... cestička kolem řeky ze zlovolného nákupního šílenství a ve trávě se krčí dvoukoruna. taková malá obyčejně se tvářící a snad i ještě stále povýšená nad obyčejnou korunu. leží tam a jak je namyšlená, ví, že se pro ní shejbne někdo, a bude zas tou právoplatnou a tuze potřebnou. si myslí. koukaje na tu malou sirotku jsem si vzpomněl na dobu pětihaléřovou, ...
pětadvacet let se ten můj chudáček autorek úpěnlivě vyhýbal jakémukoli sportu a vřele doufal, že už to doklepe bez něj. no jo, kdysi téměř lehkoatlet, až se toho lekl, a tak raději zatvrdil.
jazzové
náměstí s velikánskou obrazovkou a roztomilým tancujícím
opilcem. mrňavej skoro stařík v koženém kabátě nadšeně se
pohupující v rytmu snad čehokoli, a dnes právě jazzu, vzbudil
nadšení u dívenky neváhající si ho natočit do mobilu.
těším se jako malej, až jednou zestárnu k vestičce, abychom byli s ní stejně staří. vestičku nosej staříci a já jim závidím. a vidím sebe pár desítek let nazpátek, jak je mi odpírána tato tělesná ozdůbka. prej jenom pro ty dědky. a slzička mi kanula i po tom kloboučku. a hůlku bych si taky nadělil.
jsem z toho blázen a nevěřím vlastním očím, když čtu o baráku obchodním, a pak ještě dalším, jak snad čirou náhodou při pouštění klasické muziky vám přišli na to, že ten den, kdy právě zněli po celým obchoďáku nádherní myslivečkové, zelenkové a mózarti, že ten den byli všichni ti zloději tak znechucení tou krásou, že raději si dali den volna.
stojím na prahu pochopení smyslu svého bytí, že jsem suchar a tuze vážnej. a co teď s tím? synek snaživě mě připosune k tomuto novému obrazu říkaje: „snaž se a uvidíš, jak budeš jednou chápat taky vesele“!
asi
že jsem zapomněl chodit. ne, že bych neuměl nebo že bych měl
nějaké zdravotní problémy. kdyby nějaké byly, asi by se mi
ulevilo, že mám důvod. no, jestli si představujete, jak se už ani
nepohnu a jen čučím do zdi, případně monitoru, tak jste nic
nepochopili. jasně že chodím, že jdu denně pro ten svůj chleba, že
se přibližuji a vracím. ale tenhle pohyb nemá nic společného s
opravdovým krokem. to jen nějaký zbytek pohybové zodpovědnosti
vykopne denně mou chatrnou schránku někam do prostoru.
prostoru, ve kterém vidím a tuším hromady dalších plujících
těl.
i když
sám varován, hledím do zrcadla a mé zděšení je tam. ohmatávám
si nevěřícně svůj obličej. jeho půlku, která je ještě
vidět, a pak tu druhou, kterou ještě cítím, ale není tam.
jak
něco může nebýt? půlka mého já mi chybí, a přesto je tam!
další zděšení, když nevidím ani tu ruku probírající se „tou“
neviditelnou tváří. uklidňuju se, nemůžu nic a panika mizí.
slyším a vnímám to své kolem mne vymyšleno a přemýšlím, jak
dál. plížím se kolem zdí a zdravím známého. všichni jsou na
první pohled celí, jen mne je zatím polovina. letmo se zahlédnu, zastavím u výlohy, a tam s nejasnými rysy jedné půlky ztracenec s
vyhaslým pohledem pouhého oka.
krásná panna na ulici a řetěz kolem krku, aby mohla svým plastikovým úsměvem předvádět původně snad šaty. němý výraz s větou na půl cesty. a co by taky říkala na ten svůj ocelovej fešáckej obojek. kousek stagnace v tom našem ukřičeném a upospíchaném světě, kde už ani člověk nemá čas na ten svůj ubohej život. spěchá a snad utíká kolem hřbitova, aby skokem do rakve, která se už jen tak tváří, aby konečně někde byl včas. jen aby nezapomněl na svůj smartphone.
dotek blaženosti, dotek nadpřirozena při duchovní hudbě estonského „arvo parta“ v první části, cantate domino, blahoslavenství a te deum.
najednou nemusíte přemýšlet o bohu a nemusíte řešit existenční otázku bytí, když se na okamžik dokážete zaposlouchat do hudby, která vás opíjí, která vám rozvlní všechny zbylé mozkové buňky a hravě přeskočí vaši barovou židli se dvěma promile, do kterých vás bez varovaní vtáhne, aniž byste tušili jak.
jako
je můj kocour zahradníkem a myslí si, že dobrým, tak i novodobí
vládci měst připravující nám pohledy příští a pohledy na
dlouho si patrně myslí totéž. a že ty pohledy jsou na dlouho,
opravdu na dlouho, je smutná pravda.
jak
dobrý musím mít zrak, abych uviděl něco okouzlujícího? jak
dlouho musím jít, a uchodit své už ani ne zánovní nožky, abych
natrefil na pěknou stavbu? a jak dlouho s dalekohledem, abych
zachytil sebemenší maličkost k pohlazení? detail, co potěší,
detail, který dotváří a určuje oblibu jeho celku.
zamiloval
jsem se. a byla to láska na první pohled. překrásná blondýnka vám mne
sbalila přímo v metru. a tak hezky se usmála.
byla pomenší,
pomerančová a koukala koketně přes brýle. „mladý muži,
pomůžete mi na schody?“ „máte stejnou cestu, a můžu se vás
chytit?“ „a vemte mi tyto tašky.“ „jé, vy jste tak mladej,
taky bych chtěla být tak hezká“. (!..) „a jedu do olomouce
pendolínem, a kam jedete vy?“ „a pojedeme spolu výtahem!“ a
pokaždé s úsměvem a tím svým koketným pohledem.
no,
zlatá byla, ale nemělo by to budoucnost. ty proklaté
vzdálenosti... ach jo. na peróně jsem lapnul jinou cestující
pendolínem a milou babku jsem jí svěřil.
a že
začal ten den tak krásně, a sluníčko se usmívá, dvě mladé
krásné vietnamky se bavily spolu česky.
slyším -
„když tu chceš žít, musíš vědět proč“. tento výrok z dánského
ostrova plného zimy je docela uchopitelný kdekoli. a fakt, že podle
toho nežijem už pár generací, ukazuje pouze na naši
bezútěšnost.
a snad
proto přišly velikonoce s revoltou slepic. snad se ty slepice už
domluvily a nedorozumění ohledně otrokářského pocitu si už
nechaly vymluvit. a že nás to tedy stálo! dokonce vláda kvůli
nim hodlá zrušit hned několik ministerstev.
drobná opeřená postavička lemčíka sbírající barevné kousky čehokoliv, včetně výdobytků homo sapiens do vlastnoručně, nebo spíše vlastnozobně postaveného honosně vyhlížejícího hnízda, které mu závidím, pracuje s nevídanou pílí a nadšením. to hnízdo, ten palác, který snad deset, snad dvacetkrát převyšuje jeho stavitele, je tak krásnej, tak neobyvatelnej, protože pouze k námluvám, a proto smyslnej. a před ním, aby toho nebylo málo, vystaví, umně naskládá plastová víčka, kamínky, bobule a zlomené propisky, a to vše výhradně modré, aby tu svou výkladní skříň u tiffanyho zakončil ukradenou sušenkou v krásné modré.
s potěšením poslouchám světoznámého neurochirurga a cítím morální vítězství v jeho konstatování, že lidský mozek je pouze z velice malé části prozkoumán a že jen tak rychle nebude jinak. tleskám, plácám ručičkama plný nadšení při pomyšlení nad chabou nadvládou chytrých mašinek, co mi lezou přímo na záda, jak nemohou pobrat skutečnej lidskej mozek, aniž by náhodou oplýval nějakým druhem geniality. (více)
všem postiženým absencí mých lehce neuroticko-melancholických výplodků se téměř omlouvám za jarní výpadek, který se stává jednou za deset let. (doufám) tedy než nastane nějaká další změna, anebo další výpadek. a že takových změn do života patří, že se bez nich nedá ani smát, ani jinak bezeztrátově fungovat... (více)
ranní partitury z plzně na vltavě a včerejší divadlo na dvojce jsou přesně těmi, co se dokážou nezabít a snad na chvíli zanechat po sobě skvělou chuť a vůni. a erik emmanuel schmitt se stal mým novým favoritem a jeho „záhada“ neboli „enigma“ také.
na slušné filmování prý chybí slušný peníz, ale inscenaci natočit je asi jiný problém, i když na tu stačí zlomek peněz. režijně zvládnout mrňavý prostor a vše vsadit na dialogy bez mrtvolných efektů a symfonické hudby. kdo dnes dokáže svou odvahu bez typizovaných návodných berliček, kde divák, považte, je ponechán sám sobě, aby pochopil(!). to se prostě už nenosí a český divák zvláště pouze dabinkem a seriálem jako husa na pečínku je krmen, aby nedejbože nemyslel. a najednou televizní záznam z divadla na fidlovačce, a povedenej!
a někdo se těm opeřencům i diví, a ti ptáci to snad ani neocení. a co takový pouliční prodavači, anebo šlapky? odbory, kde jste a pro koho? a ta pro změnu naše sibiřská zima nás nutí se tulit k čemukoliv a v tramvaji s peřinou, nebo alespoň s milenkou, jen aby nám neumrz. tedy náš úsměv. naštěstí parlamentem schválená a na zimu speciálně zateplená sluchátka pro babičky i vážené politiky se budou odpoledne rozdávat po náměstích.(více)
sdílím po kolejích ty nekonečné kilometry země, naší země a koukám na ty dráty, kterými jsme si ji tak hezky sešněrovali. tolik drátů všude kolem, kam se oko podívá. a jen na poušti snad si můžem dopřát takový luxus, jako je výhled na krajinu bez nich.
a pak ty hromady, ty tuny, milióny tun betonu silnic a dálnic, kterých pořád nemáme dost a dlouho ještě mít nebudem. a taky vidím na pultě uzenou rolku tak voňavou a stejně sešněrovanou a připravenou k hodování. a dost možná, že si už z té naší zemičky taky uždibujem, jak jsme pořád hladoví, a snad jsme i ochotni si ji dát k večeři. a že jsme tak nedočkaví na tom našem nekonečném rautu, uždibujem si z té naší zemité rolky dopředu, aniž bychom vůbec platili.
to tedy moje jezevčí hlava nebere. nejsem účetně postižen a ani se nehodlám propočítávat svým jezevčím životem, a přesto koukám jako blázen, že když naše spojené státy skoroevropské budou muset s účetní knihou pravidelně čekat na bruselský štempl, tak přesto mohou, anebo spíše musej dobrovolně pomoci lemplům penězma, které neexistujou, a způsobem, který je právě proti těm zásadám, které brusel vyžaduje. malej jezevčík, řeknete si, zase kecá do věcí...
máme sebe, a snad tomu i chvílemi věříme, jak moc jsme sami sebou, jak moc si patříme, než pochopíme, jaká je to blbina. a že se hledáme, potkáme tu a tam jedince naprosto svého, který už z dálky prvním pohledem křičí, aniž by cokoliv vyslovil, aniž by vydal hlásek, jak moc je svůj. a že nás ten jedinec notně musí vyděsit a taky že nás vyděsí, už jen svým zjevem a chováním a těmi názory! a to vyděšení pak v sobě dlouho nosíme jako mementum, jak moc dobré je nebýt sám pro sebe a jen svůj. a že trpíme přesvědčením, jak moc jsme inteligentní, tak si moudře zdůvodníme, proč práve my se té podivné jinakosti budeme odteď důsledněji vyhýbat.
někde nějaký vědec mohl zkonstatovat, že „nepatrné“(!) množství chlastu, promiňte, ethanolu prodlouží dvojnásobně život nějakého druhu červů. a naopak „obrovské“(!) množství mu ten jeho jepičí život notně zkrátí. a co z toho plyne? chlast v rozumném množství zkrášluje!
je to vyzkoušené, tak proč hledat novou cestu? brusel nás tlačí do svého područí finančního a my žvatláme a křičíme nesmysly o nezávislosti. houbelec! nejen že žádná nezávislost uprostřed evropy neexistuje, ale naopak my toho drába, ten bič nad hlavou životně nutně potřebujeme! po staletí na nic jiného nejsme zvyklí a vůdcové naši byli pravidelně vyhnáváni kamsi, odkuď nebudou mít už zpětného vlivu na své ovečky, a my se rozhodně v nejbližších stopadesáti letech (plus mínus dva roky) nezmůžeme na společné odpovědné rozhodování. nám prostě vyhovuje od jídelního stolu řídit státní finance stejně jako fotbal s hokejem. potřebujeme mít společného nepřítele tam někde, když už ne ve vídni, tak proč ne v bruselu?
jakouže to má cenu, ten náš člověk? a co když taky záleží, kde a koho máme na mysli konkrétně. a kde? jih světa vs. sever se o tento pohled určitě poperou. anebo těm na jihu to bude nejspíš úplně fuk a ještě si poklepou na čelo. a koho konkrétně? to jako podle zásluh, nebo škol, případně funkce? a co takhle cena života dle vlastního uvážení? a začíná problém. kupodivu vznešeně znějící heslo, že „cena života je přeci všude a pro všechny stejná,“ je pouhopouhým snem superhumanistů. sám se považuju za humanistu, ale ne rovnostářského. všem stejně, bez ohledu na vyznání, rasu a pohlaví. posud je to pěkné, ale má-li přijít na jednotlivce, raději nemyslet a dál rozdávat, a klidně i povinně, jen aby mě nepovažovali za nelidu.
melancholickej
začátek tohoto dvanáctého letopočtu si o to přímo naříkal,
aby se jím stal. a svět kolem něho zatím pořádá bláznivej
závod o život. kdo dřív, kdo nejdřív a kdo hned? a co? o to vůbec nejde! život je přeci tak krátký! a tak v němém
úžasu pozoruju ten běsnící život vyhrožující bůhví proč
právě těm melancholikům. a snad i ta země váhá, na kterou
stranu se přidá, a snad jenom potřebuje vzkázat, jak takové
běsnění vypadá doopravdy. a tak starověcí bohové bouřek a
větrů jsou pouštěni z řetězů...
a jsem rád, že tuhle blbinu nemusím nikomu vysvětlovat, když je tak venku hezky a teplo. a prej leden, s kamnama něco vyvedem. od samotinkého rána slyším kopec změn, a nejspíš jim ještě není konce. a jak jsem se těm strachům ze změny dříve smál. přímo vysmíval! a už mě začínají děsit. sice jen tak malounko, ale děsí.(více)
na
štědrý den se courám pracovně naladěn se vzpomínkou na kdysi,
jak všichni byli ten den na sebe nějak sváteční a s úsměvem.
vzpomínám na cesty, na zasněné obličeje ve vlacích, na jakousi sváteční soudržnost, na dvoudňový válečný klid zbraní. vzpomínám na svátek zapomnění toho světa kolem. vlaková průvodčí má ale rozhodně jiný názor. stejně si
připadám celej zabalenej do těch vánoc, do těch svátku s černou
páskou na ruce. potkám kluka v sukni a tvrdí, že je prý pánská,
a navíc mnohem teplejší než kalhoty, a taky že je černá. nevím,
zatím to zkoušet nebudu, i když mám tak sexy nožky :-). v
podzemce slepec, kterému smím říkat nevidomej, hraje na flétnu a
já docela zas jednou nevím co si myslet. na každém rohu nějakej
výběrčí pro tu nejbohulibější věc s kukučem buď naprosto
připitomělým, anebo přímo křiváckým. tento vypadal, že mluví
pravdu. že tu pravdu píská na svou flétničku. a pískat nějakou,
jakoukoliv pravdu v této kotlině se „opravdu“ nenosí.
jako cibule v průjezdu si připadám, když odkládám postupně své vrstvy šatů ve vlaku. a stánkaři ve svátečním na náměstí poslouchají tu svou hitovou vánoční. nejspíš ji už milují k zbláznění. ještě pár posledních dárků, a svět bude v rovnováze. no svět... ten můj malej tedy určitě. no určitě.., ale bude se tvářit, to jo.
umřel nám světovej dramatik a prezident i přes žádost jeho svátosti dalai lámy, aby ještě deset let posečkal. nevím, státníkem do smrti i proti své vůli a zdraví leze po vedlejší koleji.
vlaky
a vlaky pořád dokola se se mnou někam vláčí a já se nechám,
neprotestuji, nemám sílu se jim postavit. praha plzeň a plzeň
praha, obě se tváří, jak nemají nic, pranic společného, jen těch
pár unášejících a nikoho s nikým z nich. vzácné chvíle
porozumění na trati. zima a svátky cizího světa a jen bůhví
proč. stánkaři na náměstích s očekáváním a utkvělou
představou o vánocích. jen malé děti zaženou pitomou realitu. a
malé děti povyrostou a realita je tu zas. a pro koho vlastně a
proč? jak lehké to mají věřící!
„ani
nevím,“ řekl, když si uvědomil, že by přeci jen něco říct
měl. měl prostě ten pocit, že se tohle od něj očekává, a on
jen nerad zklamával. a taky mu vadilo to ticho. prázdné a tupé
ticho. slyšel o tichu, které je samo o sobě obsažné, které
nepotřebuje už žádných slov. ale pouze slyšel. dokonce ta
nevyřčená slova jsou najednou jejím nepřítelem, ačkoli kdykoliv
jindy požehnáním. najednou si uvědomil, jak moc po takovém tichu
touží. jak by ho rád poznal, ucítil. ucítil by ho? byl by
schopen ho vůbec ucítit?
když se mi na chvíli rozsvítí, byť jen na obloze, tvářím se nenápadně vznešeně a s oslí hlavou, aby člověk nepoznal, jak moc za to můžu. proč trápit neopotřebovaného jedince myšlenkou?
a podzimní paprsky do chlupatých oslích uší vtírají pocit nadpozemna.
skromné a laskavé slunce je všude, až cítím, jak prosvítám, jak ztrácím svůj stín, oporu smrtelníků krom jejich smrti samotné.
zima je tu doopravdy a zatím nikdo neví, kudy a jak se sem dostala. a martin s koněm se po ucpaných dálnicích vůbec neodvážil a parlament rozhodl, že odteď bude sníh už jen na příděl. tedy krom těch, co na to budou mít. prvního listopadu s deputátem sněhu v kářičce nadšeně domů, dětem. a pak si vykračujete se svým pejskem a snad i potomkem, až před sněhovým políčkem cedule jako kráva: „toto sněhové pole je majetkem petra bohatého! jakékoliv poškození se trestá sibiří! monitorováno!“(více)
magie působí a působí i na talíř s mým obědem. a ten talíř v ten magickej den si nějak do daleka, a ode mne. do dálky takové, že ani vidět do něj není. ale došáhnu, to jo. a něco tam poznám. brambory kupříkladu. rýži taky a zbytek si domyslím. ale není to ještě tak zlé. mám nové brýle a s nima jako ostříž. a taky natěšen si zmenšuju font na firefoxu a úplně žasnu, co všechno se najednou vejde na obrazovku mého netbooku. (více)
když je náhodou v neděli listopad a znovu probuzená melancholie se ani nesnaží schovat za ty hromady spadaného listí, za tu pochybnou, těžko uchopitelnou barevnou vitráž. jen ten pocit zdá se skutečný. ta melancholie spadaného listí. (více)
hlavní nádraží a tolik nohou. a těch podpatků... a botky už ani nejsou botkami, ale botami, jak rostou nahoru, jako houby. tahají se po tom lýtku až ke koleni a kdoví kde se zastaví. a to nádraží... co jich tolik láká sem chodit, a pak po kolejích dál? a jedni tam a druzí sem! a nestačilo by, aby si jenom pohled poslali? a to jsem viděl i japonské nožičky! a kde je prosím to japonsko? viděl ho už někdo? prej je tak daleko, že i na měsíc mají blíž. no to mě podrž.(více)
poslouchám mladé rozčilené umělce mluvící o cenzuře, jak jim byl zakryt obraz menstruované indické princezny shodou okolností právě před svatební síní... budou rozebírat jednotlivosti nutnosti právě takto vyprávěného umění. mluví o svých právech vystavovat. samozřejmě, že i my máme svou vinu za ztrátu jejich emoční inteligence, za jejich nedostatek empatie. na tvorbu svých pravdivých nechutností mají samozřemě právo, a stejné právo máme my se na ně nekoukat.(více)
zas jednou ve vlaku čistém a tichém, a jen vzpomínky zůstanou. no jo, rychlík „franz kafka“ a není o čem. naštěstí velkolepá rodinná oslava z nového přírůstku, tuším že sedmimiliardového, mi zase spraví náladu po velkolepé hádce v optice, kde vás natáhnou, ani nemrknete. stačí zajít do bílé labutě a udělá se vám černo.(více)
jsem nevěděl, jestli na gauči, což by mi přišlo docela ubohé, a tak raději dobrodružně v práci, kde mám tolik monitorů, že to budu mít určitě v přímém přenosu. holky, dívky, ženy si pro svou bezpečnost natahují zimní holínky, co jim tedy říkají kozačky, ale ty mně zas připomínají spíše ty malé kozy na pastvu a případně hodně nadanou halenku. a ty zimní botky zrozené ze strachu před koncem světa, a pak trochu aby těm dalším nositelkám mohly ukázat, a nakonec taky nám chlapům a klukům, abychom si mohli zaslintat.(více)
některé pravdy by se měly asi tajit a hezky si umřít ve svém bludu, ve svém přesvědčení. případně, a v horším případě, ty pravdy dávkovat hezky po lžičkách. každých deset let jednu malinkatou neškodnou pravdičku. takovou tu pěknou mrňavou ke kafi. a já kávu, právě takovou mrňavou, rád. na druhou stranu jsou lidé, co pravdu zbožňují, co za ni i rádi budou trpět. a tomu já říkám přírodní rovnováha. do včerejška jsem byl přesvědčen o své rozhodnosti, a dnes je ze mne nerozhodná troska!(více)
už si balím na cestu. a ani nevím, kolik toho s sebou, ale spíše jen tak na lehko, když budu muset dlouho pěšky. spacák a karimatku s sebou, aby mě jako nerváka mohli vystřelit na měsíc. jo, a domů nechat šlapat po svých. souhlasil jsem. druhá možnost byla - někam hodně daleko a hodně, hodně hluboko zakopat. (více)
sluníčko a dobrá muzika dokážou spolu docela vyjít. objevil jsem beátu hlavenkovou na jazzovém nebi a bílého tesáka v angličtině. taky hezky podaného. tedy na audio nahrávce s knihou dodaného. ale dnes je opravdu hezkej podzim a snad by chvíli moh´ taky vydržet. holka a nadšené štěně jezevčíka bez vodítka. to vodítko vlastně ani nejde na co přivázat. volná kůže a zbytek mrňavých křehoučkých nožiček to zachraňují. (více)
a padala z nebe. padala numera. čísla, čísla, hromady velikých čísel vytištěných jakoby nic.
františek nevěřícně kouká na ty papírky plné různých barev, s hromadou čísel a jedním obrázkem. zvedne hlavu s tázavým výrazem, že jako už by to stačilo. ale obloha pořád plná barevných papírků.
mé drahé polovičce se splnil sen o pořádném macho-vi (čti: mačo). božská prozřetelnost jí ho nadělila v podobě řádně urostlého černého nadsamce. kroutí se, naparuje, a postavu na to má. je to sice „jenom“ kocour, ale!
dopravdická láska jako ve filmu. jak já ji měl rád. a vlastně pořád ještě mám. a počítám, že jen tak se toho nezbavím. starám se o ni, jak jen to jde. společná léta nalézání souznění a lásky. vzájemného pochopení. hledání času a peněz. ano, peněz! tolik prachů, kolik nás taková žádostivost stojí... no jo, příroda. co nadělám.(více)
ranní bouračka na kolejích naštěstí nebyla bolestivá pro duši, ale pak se přidala rozbitá mašina, a hned se pouhé dvě hodiny znásobí popojížděním na plzeň, a pak zas na chvíli na prahu, aby nás přibalil autobus, tedy několik, a navrch superrychlík. ani jsem nevěděl, že něco takového máme.
zástupy mladých krásných žen v karlíně se našly, aby mohly být okrasou všech těch nových kancelářských paláců, co tam na jedné hromadě vyrostly. asi z kyselých dešťů.
„poutník svého života“ jsem četl někde na fejsu co by motto a líbí se mi. přemýšlím o jednom dni, ne konkrétním, ale o dni kohokoliv kdekoliv na světě. o jednom dni, který klidně proležím v posteli, anebo stvořím nový život. syna, nebo dceru, případně jen napíšu něco ke čtení. jeden naplněný den obyčejného života. jeden den norského pomatence a jeden den jeho všech obětí. rodiče, přátelé a milenci možno pořád nemůžou pochopit význam toho dne. a kdo by moh?(více)
zcela paralyzován a vyděšeně jsem zíral na sebevraždu v přímém přenosu, ze které, a ani nevím, jestli naštěstí je ten správný termín, se vyklubala upoutávka na výše zmíněný festival. estetické normy krásy se mění a na tom ještě není nic k následně vyvolané a tentokrát skutečné sebevraždě vkusu. sám se smůlou na zádech jako estetický cíťa umírám předem hrůzou nad každodenními útoky obrazu a zvuku kolem mé hlavy, podobám se oněm výtvorům stále víc, až doufám ve splynutí s nima a klid. (více)
v plzni na vlakovém nádraží běhá tučňák. není to žádné nóvum, ale dnes mě zaujal. on tedy ani tak moc neběhá, jako pózuje na monitorech, co si je tam asi nějaký sponzor vylepil ke své potěše. ke své, protože vůbec netuším, na co je to dobré pro mne. (více)
nevím, nakolik je pro nově narozené indy frustrující, že krom čínštiny se domluvěj jazykem svých okupantů snad všude v západním světě a za chvíli i u nás. a vlastně jsme na tom stejně s tou naší slavnou školní ruštinou. tedy, mluvím o nás zrozených kdysi v půlce minulého století. jéjej, to to letí... a ti indové ve vlaku si hovící mi s úsměvem uvolnili místo. a jeden by si povídal a já taky, jenom jazyky našich bývalých okupantů s tím jaksi nepočítaly. ale jo, nějaké tupě zdvořilostní obraty i stvořím, co by ne, ale krom těch pár obvyklých frází bych si raději přál, aby britové vtrhli právě k nám. a těm se nejspíš už nikam nechce. kdo by pořád válčil? a těch společných misí máme taky plné kecky. (více)
ještě neviděl žádnou kočku, a tak ani co se barev týče není nijak vyhraněnej. ale ta černá mu přeci jen asi pod drápkem uvízla, protože si právě tak za svobodna nechala říkat moje zákonitá. a ten kocouří chlípník to ví, a taky možná jsem se sám přeřek, a tak se ten drzounek zakouk právě do ní. (více)
vznášejí se nad našimi bídnými hlavami, ačkoliv je čekáme přízemní. anebo právě proto. denně se jimi krmíme a máme je rádi, abychom jim mohli vzápětí lát. hledáme a neumíme, a tak si je platíme, profesionály zlomyslných vln. duševní masochizmus si na rozdíl od našich tělesných rozkoší dopřáváme v pospolitosti a veřejně snad v naději něčeho bližšího. sdružené pojídání jedovatých vln nám působí nakonec tu pravou rozkoš. stávají se jedinými tématy našich hovorů v mezerách jednotlivých produkcí. (více)
čmeláci usilovně předvádějí všem aviatikům, o čem je ve skutečnosti létání. a motýlům je úplně jedno, že je při milování šmíruju. a na kraji městského parku leží puklice, snad nejzbytečnější z věcí na tom našem světě. tedy hned za ekonomem. a to jakéhokoliv druhu. na druhou stranu i takový účetní, který si říká ekonom, může být ojediněle na chvíli užitečný. pokud je náležitě vychován. tu namaže dveře, natankuje auto a spočítá vám daně. rozuměj - vypočítá, jak nejlíp okrást jiného účetního ve státních službách.(více)
- já se mu s krásným pohřebným věncem, a on si zatím v klidu užívá černou hodinku! - taky tě zdravím, františku. - mobil nezvedáš, nikam nechodíš... já nemám čas na takové stresy! - kde máš ten věnec? - vyčítat mi bude věnec. to je kamarád! víš kolik stojí takový pohřební věnec? - snad bys na mně nešetřil, františku? - máš nový obraz! skvělé! tak proto...(více)
upršenej týden pro francouzskej chanson jacques brela a portugalské fado teresy salgueiro ve filmu „lisabonský příběh“ se do sebe nádherně pojí. a jen má zkušenost, ve které tuším, že všechno dobré má mít svůj konec, tak i já zbaběle zvedám ruku za slunečný den.(více)
prej prázdniny... proč bych si jako stěžoval, když je prý mám celým rokem!? kolik nevědomosti a tmářství koluje! až se tohle dostane na přetřes dne. já neměl ještě vůbec žádné prázdniny! až mi slzička ukápla. jsem jako ta nedoceněná žena v domácnosti. ale o té se alespoň mluví. (více)
(povídka) - zase jeden účetní! rozčileně františek reaguje na hospodskou televizi. šedivá hlava sedmdesátiletého vědce se rozpálí do ruda. karel, jeho spolustolovník, malíř, autor stovek obrazů pomalu zvedl oči. nechtělo se mu tlachat o takových kravinách. - vždyť je to hlavní ekonom největší banky u nás. tiše podotknul. - prosím tě! co je to ekonom? zas jenom účetní. kdysi potřebovali panovníci šikovného počtáře s přehledem. a když nikdo po prvních popravách se už neodvážil, tak panovník určoval sám. - popravách? - jasně. každej účetní byl ponejprv pokora sama. ale časem mu stoupla moc nad čísly do hlavy, a tak pro klid duše a koloběh přírody skončil na popravišti. věru krásná doba! (více)
- vítej do klubu! klidně sdělil synek poté, co mu karel zdrchaně představil svůj nově objevený životní postoj. - jsem naprosto zbytečný člověk. a kdyby mě zítra vzala mrtvice, tak to krom banky nikdo ani nezaznamená. - ale jo, úřady to zaznamenají, neboj. a ber to z té lepší stránky. synek na to. ?(více)
voňavé lípy jako národní symbol vzdorují diag human a jeho snaze zabavit nám naše národní poklady a svatou helenku, která k nim samozřejmě patří. a ne, že ne. připravují se razítka velikosti měst a podél hranic nejspíš taky velikananánskou páskou: „zabaveno!“ povedou zábrany, aby každej návštěvník byl zpraven. (více)
akáty nám prší, květů plné nadělení a my, jak v tropech, šlapem po těch kvítkách a auťáci si je taky odvážejí, aby nevypadali tak plechově, a to jim chválím. v naší ulici se modříny, kterým na slovensku, asi na truc, říkají čeverné, v jeden den domluvili shodit veškeré loňské šišky. veliký back-mek kačer nepozorovaně převlékl z agresivní červené na hnědou, které nejspíš říkají jinak. ta červená jim z dálky na celém božím světě lákala davy nadšenců s holemi, a tak snad o nenápadnost teď usilují. a prej budou mít i své modlitební koutky: „v jednoho meka věřiti budeš...“ (více)
malá fatra s kolika milióny na svých krásných hřbetech a malej, snad desetiletej klučina se srandovním pejskem. psík obdařen tolika chlupy na břiše a zadku, že je nechal za sebou vlát, a ocásek si stočil do prasečího. dva stvořeni pro ten slunečný den. vyběhli aby jako první uslyšeli tu skřivánčí nádheru do nebe volanou. a malinkatej ptáček s nadechnutým létem napjal to tělíčko k prasknutí, aby si mohl vyzpívat všechny ty odkazy dědů a pradědů tolika věků, že je ten klučina ani nepobral.(více)
slibuju, že nadlouho naposled nějaký žvást o politice.
„přestat krást“ 15. 5. 2011 - ivana svobodová „důvěra v politiku padá k nule, kudy z krize ven, je třeba přestat krást“ se jmenuje článek pí svobodové. je opravdu tak těžké popsat a vyhodnotit tento politicko-morální marazmus? vždyť podle zákona kauzality právě takto viděný problém je tím hlavním problémem. je důvodem, a ne důsledkem politické situace.(více)
a snad jednou prozřeme s myšlenkou, že jsme tady pouze hosté. a jako hosté musíme taky odejít. jako i naši politici, kterým tak krásně spíláme, tak i téměř sedm miliard sousedů není nijak homogenní skupinou. a proto je zbytečné jedněm i druhým cokoliv společně vyčítat, a navíc když za své téměř lidské pudy ani nemohou.(více)
„antikapitalism!“ křičí a kouká přilepen na všech zdech od plzeňských nadšenců anarchie. antikapitalism jako slovo mi zní docela hezky, jako víra v nevíru, i když chaoticky. a anarchie asi musí být svou podstatou taková.(více)
lenost snad už ve všech podobách byla na plátně i papíře a při poměřování si pokaždé mohu najít variantu, u které vítězím. ovšem jenom u plusového ladění. v ojedinělém prozření se mi to ovšem jeví zcela jinak, což „naštěstí“ ihned zapudím, abych moh svou lenost zas hezky nechat plout.(více)
kolikrát si ve vlaku řeknu, že se jim na tu kravinu vykvajznu. (tak hezky mi napomoh jára da cimrman.) kolikrát. a pak zas jednou koukám a nemůžu se vynadívat na ty téměř krásné absurdity, jak české dráhy z nějakého pomateného počátku už léta trvají na svém, podle zásady - i z kraviny uděláme svou přednost, jenom když na tom budeme trvat! (více)
na ty zmrzlíky si asi nezvyknu. těším se z pampelišek s hromadou jarní žluté. těším se nad balkónovým stromkem, aby se neřeklo taky jarně obrostlým, jak dovede to jaro ocenit. a potkávám vlašťovky na českém zájezdu, jak se zhlédly v té naší kotlině a že neví proč, ale že musej, a taky už to tady znaj.(více)
igelitové hradby proti útokům krvelačných žab se sklony k sebevraždám jsou pečlivě rozesety kolem tratí a cest, a jsem tedy v klidu. majáles plzeňský se bez potíží vzdal všem těm frontám na pivo, klobásu a halušky. usámu prej uškrtil vlastní rukou americkej první černej prezident. asi nějaká msta, nebo co. a přitom ten usáma byl fakt slavnej. jen nechápu, že ještě neměl otisky zubů na chodníku slávy hollywoodu jako všichni ostatní. leda, že by měl stejně špatnej chrup jako já, a proto tam ještě nejsme.(více)
ne, že bych se potil, to tedy vůbec ne. a ani nevím, o čem je řeč. ale i tak mi lezou všemi póry fragmety té královské slávy. té svatby dvou budoucích veličenstev, jak je uhnětla matka. matka příroda.(více)
před třiceti lety se diskutovalo o hranicích sportovních výkonů. nastoupily steroidy a bylo. a dodnes prý se světem toulají hrůzně zmutovaní jedinci nemající zastání, nemající domov. (více)
digi všude, digi snad i do polívky půjde. svět se brání a mému kocourovi digi zatím neučaroval. a na nádraží plzeňském, kterého omítka ještě pamatuje france druhého i s kulkama ze druhé veliké války, je jídelna, která po velikém třesku se proměnila z československého kanalizačního standardu do pěkné jídelny, a nedávno dostala nové sezení ani ne tak pohodlné, jako pěkné a dřevěné, čímž vše odpuštěno. (více)
protože pamětník zašlých časů, pamatuji nakupování formou shánění. ne jako hovězího, ale výrobku jako takového. trpím za ty vegetariány, co denně musej něco podobného číst. a ta doba reálného socializmu, jak jsme k ní učeně měli přistupovat, měla zázračnej nedostatek čehokoliv, krom... a přemýšlím čeho a nějak se nemohu rozpomenout. i těch lidí pracujících byl nedostatek. no, věřili byste tomu? (více)
náš bůh měšec nám pro svoji nadutost a velikost, byť prázdného, jen občas při velikém škemrání dovolí se podívat kousíček přes. a v té naší slabé chvilce uvidíme krásnou dívku, a klidně i kluka, když to musí být, a pak už jen její záda v kavárně, v tramvaji, anebo na cestě ke sněžce. koukáte a nemůžete se vynadívat na tu přírodu, co všechno dovede. a jak jste šťasten tomu okamžiku evoluce, co vás přivedla až sem.(více)
/film/ „ensemble, c'est tout“; audrey tautou ve francouzském filmu s českým názvem „prostě spolu“, který byl v neděli takto uveden pod režisérem claude berri. musel jsem se sice uskromnit na svém spánku, ale stálo to za to. nedělní filmy do půlnoci v lepším případě nejsou žádnou výjimkou. a přes týden jak by smet.(více)
když už jeden den se hádám o právoplatnost řidičáku i pro naše banky, když tedy i česká pošta se před tímto faktem musela sklonit, tak druhej den mi milej poberta ukradl ten proklatej doklad i s dalšíma a přibral i peněženku. napadá mě sice, zdali ta banka neposlala za mnou svého „čističe“, aby mně jako ukázal. a taky že jo. na instituce má být jeden hodnej. kdepak se hádat a kdepak mít ještě navíc principiální pravdu.(více)
(povídka) /přepsaná / dva měsíce na horské chalupě, a žádný lupiči. a splněný sen. zírat do zelena a nemyslet. nemyslet denním způsobem. přemýšlet. dumat. fyzická práce a hlava bez starostí. prachsprostý útěk. utečenec. vzácné chvíle osamění. jen pes mi chybí. vpíjivé oči milujícího bez podmínek. oddaný a chápavý. vysněná manželka. (více)
nějakým nedopatřením právě nám lidem byl propůjčen mozek. a jak se to stalo, vědí pouze věřící, a v každé církvi po svém. vědci věří, že evoluce je jejich pravým bohem, a hledají důkaz. a my ostatní to pro jistotu vůbec neřešíme. ještě jsou tu blázni, umělci a filozofové, každý hledá po svém.(více)
vidím-li
vzducholoď a tak pěknou jako za starého graf zeppelin a jak si to pluje
oblohou, aniž by jí kdo poroučel, mám radost jako malej čokl.
představoval jsem si, jak letí tou naší spojenou evropou, do které se
nám chce i nechce. a mně se spojené státy šité po evropsku líbí! co by
ne. fenky všech zemí, spojte se!(více)
je jaro a obchoďáky rostou. hodní plzeňští zastupitelé si odhlasovali peníze. prej vyměnit hroznej kulturák za hroznej obchoďák a ještě při tom vydělat není až tak špatnej nápad. a naproti pivovaru se nenápadně dokončuje snad padesátka samoprodávajících krabic středoevropského střihu poslední módy.(více)
ten můj autorek se nám úplně pominul! nějakou podzemní myš posílat na hrad. každej přeci ví, jak se množej. a co jeho příbuzní? to se jako budou uctívat a na výročí se potáhne myší průvod městem? (více)
v rozhlase na praze, co už není prahou, nýbrž dvojkou, poslouchám právnickou paní moudrou, co se mi pokouší vysvětlit, proč a jak to přijde, když jeden napadne výsledky voleb, v tomto případě na veleslavné permanentní žranici, jinak též známé jako pražský magistrát.(více)
dobře si uvědomoval, že nejmíň tři miliardy jsou na tom daleko hůř. ale taky věděl, že tahle logika je mu k ničemu. a co to vůbec znamená? - být na tom hůř. fyzické strádání neznamená ještě prvenství v pomyslné soutěži outsidrů. a co duševní utrpení v bezmoci? žebříček protivenství na samém začátku. a vše ho ještě čeká, vše může být jinak. do teď se řídil zásadou, že pokus a omyl musí zažít prostě každej a zprostředkování omylů je prostě omyl sám. (více)
první jazzová hospůdka podle mýho gusta. a hospodský jako z pohádky. v uších pověšený trumpetky. postavu nádherně vypracovanou kuchařským uměním a úsměv pro nově příchozího. a navíc to nej - pohodovej JAZZ. (více)
jednou se ten tvoreček nějak natáhne a nikdo netuší jak. lítá to po tom, už ne jenom našem světě a plné neskutečné energie a k neutahání. a pak už jenom čekat čtvrt století, aby to mimino umělo samo si ten klíček i najít a popřípadě prvně natáhnout. kolujou ještě zvěsti, že prej si za to můžem sami podle zákonu příčiny a následku. a to nás má jako potěšit? (více)
... a že ho to baví (jezevčí postřehy) my, co víme, jak chodí, držíme tlamu, abychom ho neztrapnili. kdo ví, kdo bude příště na řadě. březen si dneska hraje na drsňáka, a brát mu tu víru tedy nebudem. my ne. stejně si každej hrajem na něco a tváříme se nějak.(více)
už rok je potkávám, už rok je vidím. jsou celí do černa a jsou vlastně celí černí. obyčejně dva ramenatí kluci s emblémem soukromé policie se spoustou kapes a odhodláním. procházejí vlakem a jsem v klidu. ne že bych jindy nebyl, ale teď jsem víc... a navíc nejsem mladé děvče v rozpuku, ani důchodce s berlou. jednu šanci jsem už asi propás, a druhou ještě snad doženu. (více)
jsou národy, co si nemohou pomoci a každoročně pořádají velkolepé nepokoje. mají své tradice, a ty se musej dodržovat. tradice po ulicích svorně řvoucí proti klidu v naší kotlině. a co je víc? (více)
pávě jsem vkročil, či přímo jsem byl vhozen, do doby, kterou, považte, p. jiránek karikaturista natočil už asi před třiceti lety. do doby automatů, do doby, ve které už vy nemáte vliv na nic, snad krom ložnice, když prohlásíte sebevědomě, že vás bolí hlava. (více)
ve snu... pamatuju si jen asi šestery brýle, a moc pěkné. zvláštní bylo, že jakkoli vypadaly nově, byly to notně obstarožní brejle. a k čemu takovej sen? kdo brejlí denně a pořád, tak se mu i tyto mohou, musej zdát. a já viděl před časem ředitele jedné střední ve skvěle padnoucím, a považte, i vkusném ohozu, jak z první republiky. a protože byl nejspíš důslednej, tak i ten cvikr měl. a na řetízku. (více)
seděl tam jako blbec, uprostřed toho něčeho. tak ohromný prostor pro tak malého pavoučka není nic moc. tedy až moc. zebe ho pár nožiček. nejspíš se zas předváděl. ach jo, některé stavy se docela blbě doma vysvětlují. dobré je, že mu zůstaly další. a ocení to někdo? život je tuze nevděčnej. takové stavy by se měly asi zakázat. a jeho by měli zakázat taky.(více)
na louce březnové, kousek od chrástu si přemejšlí hromada čápů z afriky. tak jsme tady. a proč vlastně? příroda, praví jeden. příroda? co to je? tohle tady kolem? (více)
...tento pořad není vhodný pro jinak než z úvodu zjevně prožitých...
po třiceti letech... zní to hrozně už na první poslech. to ano, ale když si při tom tichém, opravdu tichém vyslovování tohoto zhůvěřilého faktu zacpete uši a nebudete se při tom vyslovování koukat na ty řádky, co vlastně ani pravdou nejsou, protože pravdou ani nemůžou být, není vše až tak hrozné. (více)
jako malej prcek (a může být prcek jinej?) jsem děsně rád běhal v holínkách. to vyběhnete z domu v návalu té energie narvané do takového tělíčka, že až k prasknutí. a na nějaké obouvání není čas! to dá rozum! přenádherné vesmírné objevy a holínky mimo déšť mám nakonec zakázané. taková nespravedlnost! jen ty vzpomínky a vesmírné objevy zůstaly. (více)
když vidím přes den svítit měsíc, mám podivnej pocit, že ho někdo nechal zbytečně svítit. anebo že ho rozsvítili příliš brzo. jako by to bylo nějaké znamení. jenom nevím, zdali jenom pro mne, anebo je nás víc, co potřebujem rozsvítit. no, že by svítil jenom pro jednoho, mi přijde jako docela zbytečně veliké plýtvání.(více)
poměr konstant a proměnných nám určuje míru pravděpodobnosti. charakteristika konstant je závislá na prostředí, pro které je určena. (poučka stejně zní jinak. ale smysl má... snad). a dobrej chleba by měl být naší konstantou, tedy prvkem, na který je spoleh. sakra důležitej prvek!(více)
do kupé se všoural milej malej dědula. manšestráky, co nehodlaly nic vyvracet svému majiteli o jeho věku. kabát z ještě starých časů a košile už s jasně definovaným původem. ale měl nový, pěkný baťůžek, který, když už dostal slovo, tak zásadně jen nemluvit o starobě.(více)
proč trváme na svém přesvědčení, že všechno, úplně všechno musí mít nějaké řešení. a navíc správné řešení. v ideálním případě jediné. politici ve spojených státech po zkušenostech ze svých černých harlemů nabyli pocitů, že naše cikánsko-rómská otázka má přinejmenším podobné řešení.(více)
jó, kdybych byl jím. a možná bych tam šel po hlavě. teda, šel... když po hlavě, tak s rozběhem... a hned bych měl nezbytnou průpravu za sebou. nebo její část.(více)
a srpeček měsíce, co je tak malinkatý jenom, že se už nemůže koukat na to evropské srdce. to srdce evropy zcela zasypané billboardy, kasíny a špatným chlebem. (více)
dobře provedený, a navíc docela zajímavý nápad hozen do nízkorozpočtového seriálu. malej parazitující darebák, co celej život nic jiného neměl na práci, dostane jednou impuls v podobě peněžité výhry, navíc zkřížené bouračkou. ta ho přinutí se otočit proti svému dosavadnímu přežívání. (více)
loketný šťouchanec a ostrá bolest v boku. ivan se otočil s nasupeným výrazem připraven k verbálnímu skoku po krku drzouna. ten pohled ho zmrazil. plamenný, téměř zuřivý pohled prcka, mladé dívky, nevychované divoženky ho zcela zpražil. neměl nejmenší chuť se potýkat s výjevy drzé dívčiny, schopné vymyslet si cokoliv k dosáhnutí svého. neupravená, s vytahanou mikinou a neskonale drzým výrazem. neměl slov a představa dalšího dočinění s tímto taky stvořením ho docela vyděsila.(více)
zařekl jsem se, že nebudu o plzeňském zprzněném náměstí republiky psát. že se nebudu obouvat do bezpohlavního ztvárnění tří nových kašen, které si ani nezaslouží ono pojmenování. jenomže, když jejich tvůrce vybrán báječným vkusem plzeňské radnice se tak rád chlubí.(více)
zapřisáhlá sobota nejspíš asi ze zásady přinutí i jinak mírného jedince manželského společenství vzít do ruky řvoucí nebezpečné vrtací kladivo a jme se pokořovat, jako slabšího, tu zeď, která krom společného sdílení, a tedy že je potupným svědkem toho, co je spojuje, což nakonec zcela postačí. (více)
sedm lidí a jejich násobky každého z nich. jsou to opravdu tak těžké počty pro šéfy českého rozhlasu jedna - radiožurnálu, anebo je to pouhá ignorance? (více)
ovšemže v čechách, kde jinde... vyrábíme si světově unikátní seřadiště vytržených sirotků od rodin, co se dostanou do svízelných bytových situací. vyrábíme nesvéprávné budoucí kriminálníky. a jen sem tam se některým poštěstí se svého státem přiděleného stigmatu zbavit.(více)
malinkatí, srandovní robotíci se už učí svými chybami dobít ten náš budoucí prostor. elektrohračky ve školce, jako záblesk budoucího perpetu mobile. jestli se budou česky, nebo jinak učit zákony robotiky o svých technologiích a taky morálních pravidlech neubližovat těm ubohým pitomečkům zběsile migrujícím z místa na místo a zpět, nevím. (více)
dopolední nedělní sluníčko domluveno s lobezskými babkami vypudilo hromadu svých dědečků s kočárky anebo už chodící nejnovější generací. a dědeček s panenkou pod paží útrpně poslouchá výtky své svěřenkyně, že takhle se děťátko tedy nenosí.(více)
na světě je nová cukrárnička a proč tedy nenakouknout. české cukrovinky podle vzoru roku devatenácetsemdesát povinně, a tak jen tiše doufám a těším se jako malej jarda, když najdu dortík originální jen pro tu kavárnu, cukrárnu vymyšlenej. (více)
kdo by ho neměl rád? ale jistě, najdou se, ale my ostatní vypijem dávku i za něj. staré zvyky „českého turka“ naštěstí pomalu mizí v kanálu. přicházejí nové, americké a vzácně i italské. - jedno preso prosím!(více)
zbožňuji klobouky. zbožňuji je a nenosím. ne, že bych nechtěl, nesmím. jdu kolem dnes už ojedinělého kloboučnictví s podivnými výtvory a zahlédnu ho, toho krasavce krčícího se za hromadou dámských huček.(více)
no,
pro psa. jaký to ignorant by mohl něco takového z pusy vypustit?
šovinisti ubozí. ženy, černoši, cikáni, gayové... a psi nic? „černá káva
a blbá blondýna“ se zapovídají, ale počasí pod psa zůstává. klouže to jako blázen, ani čtyři packy nepomůžou. tomu jezevčíkovi je hej, říká ten můj autorek, je kousek nad zemí a když si sedne na zadek, tak nic. ale já, když upadnu, vypadám jako blbec.(více)
všechna média se můžou zbláznit - zatmění, koukejte! neříkám, že to na mne neudělalo dojem jen nechápu, jak to ta holka dělá. říkala, že když nebude ten její doma na delší čas, dá mi znamení... prej když jsem tak nevšímavej... a to mě dokáže nakrknout, protože si myslím opak. i když je pravda, že jsem patrně méně všímavej na črty, které má na mysli ona. ale teď to krapítek přehnala. co udělá příště? čertice jedna.(více)
nový rok a další desetiletí, a začíná hned třetího. tak po těžkém a dlouhém svátku zasloužená práce. tedy, nejdříve ten svátek, ale nakonec je to jedno. kdo si ty svátky pamatuje jednotlivě? jistěže, najdou se postižení a jsou schopni si vybavit: se kterou, kolik a kdy... a pořád mám na mysli svátky... (více)
námluvy můžu pokojně přeskočit. a klidně přeskakovat to tisícileté vrkání lidských holubiček až do třetího dne po té sladké opici lásky, která v tom lepším bývá i společná. (více)
neobyčejně vyhlížející neobyčejná vražda v orient expresu, ze které trčí jako zlomený šíp morální aspekt spravedlnosti a odplaty. spravedlivá msta jako vykoupení za mrzký čin z nejmrzčejších. kam až můžu zajít a kdy ze mstitele se stane jen další vrahoun, mstivá bestie bez odpuštění. výborně natočeno a mám pocit, že v nové verzi se tvůrcům podařilo naprosto vše pro mne dostatečně a nepodbízivě. (více)
docela mě děsí představa, že praskne, jak mučím černého kocoura matese hlady. jak někdo donese úřadům zvěře, že se mstím na ubohé němé tváři za to, že mi sežere pár tkaniček.(více)
koukám na ty davy důvěřivců, co přitékají mi na stránky, a poťouchle si prohlížím, jak a kde se u „mne“ poměli. s potěšením zjišťuji jejich kurikulum a velikost chodidla přes zadní vrátka statistik.(více)
vánoční stingovo album na čt dvě mě ohromně potěšilo a snad ani nebudu pátrat, jak se tam dostalo. jestli dostal sociální deprivant janeček od své choti nůž na krk, anebo jenom na vánoce mu bylo vše milostivě jedno. a vůbec nepředpokládám, že by mu došel rozdíl mezi čt čtyři a čt dvě. a dost možná, že byl jenom pod obraz a v té slabé chvilce pustil na obrazovku místo fotbalu to vánoční album stinga. (více)
jsou lidé s tak malinkatým ego, že jakoukoliv slušnost považují zcela samozřejmě za slabost, do které je třeba bušit, a získat tak kousek prostoru pro své nedomrlé ego. (více)
je to jako s flirtem, s flirtováním. pokud nepřekročí tu neznatelnou mez, která v okamihu zřetelna je dávno už překročena, a tedy je nemožné ji stanovit, je vše v pohodě, a dokonce duševnímu zdraví prospěšné. (více)
i když mnozí tvrdí opak, pravdou je, že vůbec nejsem pohan. ale na druhou stranu být jím, už se válím, nejspíš nahatej, někde v odlehlé přírodě spolu s černou zvěří, a dost možná i bez těch prasat. válením bych vyjádřil nesmírnou radost nad zimním slunovratem. ta prasata by z toho žádné závěry nedělala, a ještě by záviděla. přeskakoval bych si svůj pohanský oheň a pořád jen tak. a určitě bych neměl pořád rýmu, protože bych vypadal jako ta čuňata. (více)
i nevím, co dáme, aby dnešek už byl za náma, aby zítřejšek se stal přítomností. a jenom milenci vykoupí zlomek toho dneška, okamžiku za nekonečnou budoucnost.(více)
z dálky milostivě vyhlížející bílé město pode mnou. oči klimbají a tělo se ještě brání, že tedy ne, že musí, protože, protože... chce! a důvod je, a tak jsem usnul. zdálo se mi, jak se nad městem koulují mrňaví andílci. jak se honěj a blbnou, až jeden dostane nápad a začne kropit svým andělským potůčkem to město.(více)
poslouchám v rozhovoru moodyho. autora veleslavné knihy - život po životě. marek eben jako důstojný partner v tomto dialogu a usměvavý stařík. umírajícího za ruku a naposled. smrt jako součást našeho bytí. smrt, kterou jsme si zakázali, jako soudruzi kdysi. proč oni měli strach? proč ho máme pořád?(více)
přišlo mi to jako každá jiná reklamní kampaň, a tedy hloupost. jako pomluva před hromadnou činností, které nevím proč říkáme volby, kde všichni víme, že ty hromadně šířené lži jsou nenapadnutelné, protože tvořeny samotnými tvůrci zákonů. a nakonec ty vánoce se ukázaly, že tedy jo. žádný marketingový zátah na svá stáda k podojení... i když... co si z toho vybrat? (více)
má mě ráda, a tak se ke mně vrací, co by ne. tedy ne až tak moc, ale má. a co já? jsem starej ignorant a raději si vezmu prášky. kdo to kdy viděl? přijde za ním stará známá a on na prášky!(více)
s radostí a se solí - tak se kdysi vítávali hosté přespolní, i s chlebem. proč s chlebem? jó, to si vy nemůžete pamatovat, to ještě chléb chutnal, opravdu chutnal i třetí den, a byl to boží dar.(více)
aneb solidně dopálenej dráhou, jak jinak než českou.
změna jízdního řádu v médiích a změna nákupu jízdenek nikoli. mám kreditovou kartu IN. vybrali předem za ní tisícovku. jen tak. měsíc s náhradním lístečkem, na který tři ze čtyř pokladní nedovedli prodat „rezervační syst. eliška“ (psal jsem). radost z karty a automatu neznala mezí. měl jsem kamaráda. už z dálky jsme se zdravili a já si na něj zvykl. a všude najednou tolik přátel. to potěší. (více)
ve vesmíru je třikrát více hvězd, než se myslelo. a mohou za to trpaslíci.
nerad se tak často kasám, pak to nevypadá..., ale já to věděl! nebudu se tedy hádat a klidně ať si tu slávu někdo cizí místo mne, ale přidám si. to jo. (více)
podnikatel dobrý oblek a ještě lepší kabát a sluchátko handsfree za uchem. podnikatel na prosperitě jako vystřižený. jen jedna zvláštnost - krom podivné skutečnosti, že si vykračoval metrem tak drahý kabát, měl ještě jaksi navíc bílou hůl. (více)
nemám na to věk a snad to ještě chvíli vydrží - myslím si, když poslouchám „hosta do domu“ na čro praha. a Olga Vilímková jako ten host (nenuťte mne říkat „hostka“) učí už pěkných pár let v peru s velikým „p“.(více)
v listině základních práv člověka se mj. praví o nejzákladnějším právu na život. ve svém „západním“ nabubřelém myšlení máme „pojem“ sebevražda zařazený jako absolutně negativní. už jen samotný pojem „sebevražda a sebevrah“ je určující a vyřazuje tento „problém západního světa“ do příslušných mezí. i když v angličtině nemá společný základ s vraždou.(více)
nikdy mě nenapadlo, že „radovat se z prkotin“ může mrzout brát jako povinnost. sem tam někomu drobnůstku pro radost a čekám na zaplacení roztaženým obličejem do úsměvu. jsou ale lidičkové, co mají radost, ale takovou jinačí, takovou tu svou pesimistickou...(více)
pohromadě tolik malých ručiček. pohromadě tolik malých dlaní. pohromadě tolik prstíků a tak malinkatých a jen ke hraní. a z těch všech ručiček utkaní dva hadi táhnoucí se po chodníku. chodník dětí plný a všichni spolu a přeci dva víc. chlapeček s holčičkou a stejně „staří“, snad sourozenci, snad snoubenci, nevím.(více)
sám tomu nemůžu uvěřit, ale jisté prej je, že i takový český politický panáček musí na záchod. nejen český. a na obyčejnej srmdutej... ale ne. to bude samá automatika, mramor a zlato a vůně levandule, a nakonec ho to i automaticky... pozdraví samozřejmě. (více)
mají styl a mají váhu. jsou naše, aniž bychom chtěli, anebo právě proto. jsou věci, co dlaní jen pohladit, a pak jsou věci potřebné. věci, co mají váhu a mají styl. ale houby! nic takového! hromady šatů, co nikdy už na sobě neuvidíte, hromady haraburdí a nábytku a netušíte, kam s tím.
na staromák přijel na krásném a velikém kamiónu stromek vánoční. já mít trochu delší packy a držet ten obrovitý volant obrovitého náklaďáku a vjet mezi ty zděšené mrňavé lidičky... takhle se nechat unést...(více)
jako jezevčík si přesně takhle představuju krásnou výtahovou šachtu postavenou k dálnici, kdyby něco. samozřejmě, že ji budu oslavovat za ten bohulibý počin, kde účel světí dnes svaté kastrální umění, které přetrvá věky a na které se budou chodit dívat mí potomci a v obdivné konstelaci padnou na zadek. a prej jsme neznabozi.(více)
životní role? tedy abych vám nekřivdil, ona ta role není ani tak vaše z vlastní vaší vůle, ale role to je. vaši pilní scenáristé a režiséři si usmysleli po odpoledním pivě, že by mohli zkusit něco uměleckého vytvořit.(více)
intel oznámil jakési sloučení čipovací a říká tomu hybrid. takže půjde nejspíš o spalovací versus větrnou, anebo sluneční, případně jakoukoliv energii. (více)
(pohádka) takový byl původní úmysl. no, jako každá dobrá myšlenka, zvrtla se i tato. jakmile se bohulibý nápad dostal na světlo, přišly komplikace.(více)
jeden mladík v květnové bundičce na ranní zastávce v době tak brzké, že jinak slušní ještě pod peřinou, co dnes v deku se proměnila, drží svou drahou polovičku anebo jezevčíka a dosnívají se na videu svých tužeb. a ten klučina, sotva dospělec, v té květnové bundičce jen tak napůl zaplé si stojí a vypadá, že mu žádné teplo v tomto listopadu nechybí, a přezíravě hodí okem po mé zimní záchraně. a jdu ho zabít! kde je úcta a slušnost a pokora ke starším pánům zabaleným po uši?! a to se ten klučina hanebný už alespoň vůbec zapnul.(více)
do teď jsem si myslel, že jsem jediný, kdo nechápe politické rozdíly mezi stranami. potěšil mě ivan hoffman, politický to komentátor par excellence, který mi ten můj pohled potvrdil.
je úplně jedno, koho volíte, nakonec vyhraje ten starý politický vlčák, který se na tu radnici dostane jakýmkoli otvorem. a to doslova.
(povídka) jak se z františka fandíček může stát a přitom nebýt rád.
vůbec nestál o to vidět svět. netoužil po ničem tak, jako po spánku. a nahoře v patře nějaký kriminálník zapnul vysavač. tu hlučící smrdavou mašinu na zlost. co proboha za tvora potřebuje ráno místo muziky, jemné muziky starých mistrů, poslouchat ječivý motor vysavače? jak se v tomto hluku může želva vyspat z opice? copak nemají žádnou úctu k sousedovi, tak těžce zkoušenému životem? (více)
na šíleně rušné ulici nad muzeem pražským kolem tramvají a slepá dívka s bílou holí se mě ptá na ulici. a uspěchaný pracující s časem na poslední chvíli jako já stejně neodmítne. mladá dívka se zkřiveným obličejem a s důlky po očích. (více)
francouzové prej svými excesy v ulicích ukazují i tu lepší, i když v tomto případě odvrácenou, tvář tím, že jsou schopni a ochotni se domluvit i mezi generacemi, což pro naši českou kotlinu rozhodně neplatí. alespoň dnes tedy ne. možná na krátkou dobu počas revolučních dnů v listopadu osmdesát devět.(více)
Nebylo nic; zdánlivě, protože spal, hodiny tiše odbíjely. Ony to vlastně ani jinak neuměly, anebo by se při nich nedalo spát... Je hluboká noc a náš, říkejme mu prosím náš, hrdina spí. Nejsem necita, ale jsem dost netrpělivý, čas poskočil a zvoní budík. Je překvapen? Jistě že není, jemu nepřijde že moc nenaspal, však se mu to nevyplatí, že mu jakýsi cizák ukradl kus noci, ale nechme už planých řečí, nu a ten náš hrdina Martin si říká, vlastně se tak jmenuje, pochopitelně že si jméno nedal, jednak na to neměl rozum, když se rozdával a jednak nepanuje taková svoboda, to už by si rovnou mohl v kojeneckém věku dát sám razítko do rodného listu.(více)
improvizace - (v umění) byly doby, kdy toto slovo nahánělo téměř hrůzu. a to jak učitelům, tak i jejich žákům. jen občas se vyloupl jedinec výjimečný a neschopný existence v jakékoliv šněrovací kazajce. byli to ojedinělí talentové. osobnosti schopné své vlastní a jedinečné linie.
moc tomu tedy nerozumím, a docela mě to mate. a taky děsí. řecko jako vzor sociální peřiny, kterou kupovali s nadšením budoucí nenarozené generace těm s prošlou půlkou mozkovny. a teď francouzi, snad i z principiální potřeby bouře proti systému, co je mi docela sympatické, než přijde na podstatu věci samotné.(více)
(povídka) nevěděl, ani netušil proč, no v tom vetešnictví tam ležely podivně v hromadě haraburdí. válely se tam, a tak nějak naléhavě. ano, naléhavě. jako když v parku leží kamínek. leží a jen vy víte, že tam, kde právě je, že se tam vůbec nehodí. působí nepatřičně. ani ne tak kvůli harmonii, jako vyzývavě - tak si mě tedy hoď! petrovi se nechtělo v té zimě vytahovat ruce z kapes, a tak jen prošel kolem. co by taky dělal s takovým kamenem. (více)
potravinový žebříček lidí, ve kterém sice nejde přímo o život, zato o vše ostatní určitě. vaše šprusle žebříčku potravinového, na kterém si stojíte vůči zbytku světa, není vaším tajemstvím a vaší vůlí, a držíte se jen sotva jednou nohou. a jako šelmy v divočině spolehlivě oddělí „vadný“ kus, tak lovec mezi námi spolehlivě odhadne svou oběť. (více)
v kavárně u notebooku sedí chlápek a ukájí se krvákem. kavárenská pohoda vs. video rozdíraných mrtvol. úchylný není ani tak ten film, jako jeho tvůrce, a pak divák, co si nemůže pomoci a i v oáze klidu si potřebuje stůj co stůj zakrvačit. (více)
všude slevy jako blázen a po slevě pořád dráž než kdekoli za plotem. synek našel vlněný kabát o sedmdesát procent skutečných. čumím jako okurka před naložením. jdu kolem jiných hadrů s vývěskou padesáti procent a jsem zlákanej. „jé, tohle sako je teplé a pěkné, a kdyby tak ještě bylo za tisíc,“ zkouším s úsměvem. „to musíte do sekáče,“ mile odtuší podavačka. „tak vám pěkně děkuji za radu, jste opravdu milá.“ a se svěšeným uchem odcházím na čaj. baba jedna! (více)
takový radní města pražského má celkem jednoduchou volbu. tedy měl. nastupují jiní. a vlastně jakýkoliv radní... z jakéhokoliv města si vždycinky může vybrat, tedy zvolit, jestli chce spz 6666, anebo po držce. některý radní i chvíli váhají, co volit, a místo slíbeného mercedesu dostanou skleněné oko a fábii.(více)
sama otázka naznačuje možné důvody... a proč tedy dávám, a tedy podplácím, když mi to vadí?! najdu si ihned tucet důvodů proč... školka, parcela, lepší milenka... důvodů se najde. (více)
v neděli večer konečně kousek času na dýmku. přes den někde daleko za skly obrovitého baráku si soukromnilo do zlata rozsvícené něco, o čem ani netuším, a klidně celý den. práce. a tak nedělní včera večer mě konečně uved do stavu slastně tupého, stavu blažena při půllitrovém bahýnku s dýmkou. (více)
v jednom nádherném filmu: „můj otec ibrahim“ vysvětluje starý muž chlapci při cestě evropou na stavu popelnic kulturnost krajiny. že ty popelnice jsou vlastně jakýmsi indikátorem spokojenosti těch domácností. plné, rozbité, uzamčené... doložte si sami. (více)
jednou jsem už o tom... je to jako poklepat si pro štěstí, jako horoskop anebo polibek mladé krásné... ne, to jsem někde jinde. magické datum - desátého dne desátého měsíce desátého roku v novém tisíciletí. (více)
po několika letech už si všiml i český novinář, jak je smýkáno tímto zjevem s českou spz... ačkoliv výběr témat a schopnost je rešit je o českém novináři pověstná a taky se odráží na úrovni naší politiky, což ještě za dvacet let nepochopil a jen těžko pochopí. radek ministr a john si taky všimnul(více)
na kapotě kavárny kaaba jsou značky wifi a zákazu srpu a kladiva a pak ještě třešní. ještě značku spuštěných gaťat puberťáků do všech věků bych tam přilíp.(více)
poslouchám „hosta do domu“ - rozhlasový to pořad na praze. a protože dnes je jím václav cílek, nemůžu si ho nechat ujít. a navíc když si zasedne za tentýž stůl s panem redaktorem krocem, přičemž zdůrazňuju to oslovení, dostávám se do tiché eufórie a jen poslouchám.(více)
skvěle napsaná dejinná epizoda, kterou tak nenávidí samotní aktéři s poukazováním na zdánlivě jedinou linii této knihy. mám pocit povrchnosti právě od takto dotčených, kteří se dožadují seriózního pohledu se slzou v oku. nevidím rozpor v takto osobitě pojaté minulosti.(více)
mohu-li se řadit mezi milovníky knižní, nemohu už být mezi těmi, co tak působí. mám spolehlivě provařenej zlodějskej kukuč. kdykoliv se zálibně, pravda i slintavě, a tedy toužebně rozhlížím po té žni, po té nádheře, jsem hlídán o sto šest. (více)
jsem na vodě. rozhlížím
se kolem a břeh je nedaleko. jsem v pohodě, vím, že k němu kdykoliv
doplavu. obdivuju ten nezvykle vysoký rákos. i tráva mi připadá nějak
víc k nebi. nevím, kam vlastně plavu. plavu jen tak. jsem
uprostřed rybníka a nejsem ani unaven. plavu si a v pohodě a jen
nohama... to přeci neumím. jsem v pohodě. mám věk na to, aby mě jen tak něco nevyvedlo.(více)
reklama na lepší zítřek strany zelených jako vstup do „lepší politiky“. „prahu pražanům, a ne mafiánům a kmotrům“ tak tedy já zcela prostestuji!! a klidně i s třetím výkřičníkem přijdu. (více)
někde se stala asi chyba, když tohle počasí jasně vyrobené do peřin musíme odstonat v práci a v kavárně. prostě hrůza a šlendrián. volám na radnici, kdy tedy kde ty peřiny jsou. a byli milí a že prej peřinu ne, ale teplou deku v dobřanech, jako variantu bohnic.(více)
animovaný, a tedy rozpohybovaný obrázek můžu, ale dám přednost tomu českému před zámořím. a barrandov televize pouští dětem denně hodinový „animáček“ sice celkem nevalné chuti, no, až na poslední pětiminutový, snad společnosti minuscule (cca v 19.45). do reálného prostředí přírody jsou vsazeny animovaní brouci a beruška rošťák jako hlavní hrdinka, anebo hrdina - to netuším. většinou skvěle napsaný pětiminutový příběh beze slov jen se zvýrazněnými zvuky louky a efektně přidanými zvuky letadel a vrtulníků při honičkách hmyzu. vtipné, nápadité, krátké a beze slov. (více)
jeden sympatický svatý, i když pořád zastrčený v blaníku, kde si slaví se svými rytíři, se dostal i do naší současnosti. a my bychom rádi tomuto svatému hrdinovi ukázali poctu. a že to jinak nedovedem, tak nám je i státní svátek dobrý. když jsem byl ještě pihovatej klučina (no jasně, že si dělám srandu - klučina jsem nikdy nebyl a ty pihy měl spolužák v jiném městě), tak v rakouskej televizi, když už měli svátek nějakého svatého, tak blbli o něm celý týden, až jsem byl z toho nešťastnej. ve škole nám všechny svaté zatajili a babička byla daleko. nebylo až tak těžké jednomu a všem dalším dětem ukázat tu jedinou a pravou tvář všech svatých. (více)
jeden den a kolik udělá radosti. ráno se ještě nezdá, když se měsíc všemu řehtá jako blázen, a přímo do kulata. naštěstí se den přeci jenom dočká podvečera s dýmkou a bahnem v půllitru. a dýmka čadí až běda a jen čekám, jak mě hasičákem postříkaného, jak mě vyvedou. zápas s dýmajícím tabákem jsem vzdal a všichni si oddechli. půl hodina udírny a požitek žádnej. proč mě holka trestá? tedy ta dýmka. k tomu namazané celé předloktí nějakou marjánkovou kafrovou směsí, která, mám ten pocit, pomáhá, a smrdím poctivě dál. další pivo už asi dojde a nebude. (více)
tato zatím tajná informace prosákla z evropské rady pro polidštění české populace. (samozřejmě, že výjimky budou povýšeny mezi občany lidské kategorie), (více)
oficiálně ještě ne, ale jednání probíhají. jedním ze zádrhelů je detail, že je mě slyšet přes dvě zdi, když vášnivě diskutuji. a diskutuji pouze vášnivě. jinak všechny ostatní společné znaky, jako výrazná gestikulace a prožívání tématu, mám vlastní s těmito postiženími. a na to prosím mám svědky. majitelé mokrých košil a kalhot, dřív než mě knokautují při vzpomínce na sklenici, co má křídla mávající tak vehementně vylila, mi tuto skutečnost rádi povtrdí. a pokud ani to nebude stačit, naučím se znakovou řeč. ovšem tu mezinárodní.(více)
hodných a věrohodných človíčků je pramálo. laskavých a slušných. a v politice ještě míň. a když už se najde, měl by být na něj i zákon. zákon na ochranu těchto křehkých tvorečků. a jednu takovou a veřejně činnou, kterou raději nebudu jmenovat, ačkoliv si to jinak plně zaslouží. (více)
sobotní nákupní kolaborace a já hledám po cestě něco pro oko, na co rádo oko samo spočine. vidím v duchu páteční kouzelné ráno. patnáct minut cesty městem a nic. na sídlišťátku, kde žiju, se realizuje další paneláková a skutečně esteticky vyvedená reklama na omítku. (žádná p.r.) sládek stavby se snad po celé plzni tímto způsobem a navýsost vděčným a pohledným zviditelňuje. „obří kopretiny“, „pohled do vybourané místnosti“, „okna“, „průhledy skrz panelák“ ap. v plzni skutečně výjimečný počin. (více)
viděl jsem vyšlapanou, vyzývavou ojetinu, co nebyla s to pochopit, a co pochopit ani nelze, že ty najeté stovky a tisíce kilometrů jsou znát a vidět jedním okem. karikatura svého řemesla a příliš rychlé jízdy životem.(více)
jsou mi čtenářové, co bývají nešťastný, když nemají jasno, když řádky vidí jako pomíchanou zeleninu. jsou tací, co to berou jako výzvu, a jiní zas jen kroutí očima a jejich svět pozbývá přímek a hlava se jim může rozskočit. a jen vysvětlovat chtějí a se zbraní namířenou přímo na tvou palici, a že jinak díru provedou. a já se jen tiše ptám, proč mít jenom počty malé násobilky, když svět není jen tak lehce uchopitelnej?(více)
námi vyšokovaná příroda si nějak po svém existuje a ostentativně předvádí, co si o nás myslí. když v dálkovém autobusu přišpendlen k oknu se věnuju tomu světu „za“, a vidím, jak v jezeře u dálnice si volavka klidně čeká na večeři, nemůžu tomu ani věřit. pocit surrealistického neskutečna. (více)
je již hodnověrně a vědecky doloženo, že šelmy, a manželé vůbec, mají i duši. mají duši a rituály. a rituály jsou v životě každé šelmy životně důležité. tedy i toho zkoumaného manžela a psa, čiže jezevčíka rikyho, co nám těch dvanáct let propůjčil a my měli tu možnost, tu šanci s ním vidět ten jeho jezevčí svět. ten jezevčí svět, ty zvyky a rituály, co měl společné s každým božím tvorem.(více)
koukám a nevěřím vlastnímu oku, jak grafitový čárymár může být i pěkný! prvně, a to jsem na světě od grafiťáckých prvopočátků, má toto uliční taky umění něco ke koukání. tedy v naší kotlině a za předpokladu, že nejsem domased a že se umím koukat a vnímat věci kolem. a tak vnímám ty pořád větší a větší a dnes už opravdu obří billboardy, až zakryjí baráky i s okny, a tam bych chtěl bydlet.(více)
vidím, jak utěšeně rostou počty návštěvníků a jsem potěšen tímto hezkým jevem. zároveň koukám s obavou, jak někteří jedinci jsou schopni i několik hodin, celou noční pracovní směnu strávit na těchto stránkách. (více)
je přirozené, že je všude přítomný? ovšemže tam, kde je patrný její dotek. jdu na malou bezvýznamnou operaci, dalekou cestu, soutěž paříž - dakar, sfárám do dolů... jsou profese, kde je dotek smrti patrný takřka hmatatelně, ať již u profese záchranáře, anebo zmiňovaného a nešťastného dnes horníka, kde si na pach smrti prostě zvykli. a kromě nutných evidencí se o ní vůbec nemluví a přímo programově se vytěsňuje, alespoň v naší kotlině. a tedy, když jdu na malou, větší, nebezpečnou operaci, ať už doslova, nebo jen jako příměr, mám se připravit na „tu“ smrt? jistěže bych se měl připravit, nějak a-lá jarek nohavica - až si obuju ty černé boty... - smíření se s osudem a především se sebou samým. jednou, dvakrát, a co když pravidelně podstupuji tuto misi nebezpečí? nastupuje druhá tvář vnitřní obrany - cynismus. jakkoli je nemorální, je nutný. jistěže není nutné popisovat důležitost její míry. a pak přijde smrt blízkého a náš vyděšený pohled na ostatky. a raději nevidět a pamatovat si živý sen. vytěsnit a nevědět. zbabělost je naše přítomnost.(více)
zlověstné předvolání na finanční úřad nevěstí nikdy nic dobrého. a když se přidá přidružené povinné varování, jak je možno s vámi nakládat v případě neuposlechnutí od těžkého žaláře po předání íránským katům práva šaría... manželka vyděšeně ukazuje mi ten zlověstný papír dvojmo pro jistotu poslaný, tedy oběma manželům rukou nerozdílnou. (více)
měl už pár křížků za sebou a snad o to raději byl na tomto světě. nepřemýšlel o něm, a přesto mu byl rád, anebo právě proto. důchodce. toto slovo mu patřilo jenom napůl. stále pracoval, i když jenom na pár hodin. byl truhlářem a truhlařinu měl tuze rád. a taky se rád usmíval.(více)
ví se, že v čechách máme dalšího vlka. no krásného, to vám tedy povím, kus to je. ta postava, až strach, ale já se nebál, přeci znám slovenské vlky. ani nevím, kdo to vyžvanil, ale já to nebyl. nejen, že slib je slib, ale absolutně nemám potřebu udávat další terč pro naše myslivce. (více)
četl jsem, jak kdysi dostal nějaký brit padesát let starou poštu, což britská pošta kvitovala jako důkaz, že u nich se přeci nic neztratí. české snílky hned zklamu - u nás co je jednou ztraceno, už tak zůstane. aby mi to česká pošta potvrdila, tak před nedávnem ve městečku u plzně, kde jsem náhodou po dvacet let pobýval,(více)
nevím, proč mně to překvapuje, nevím, proč se nad tím ještě pozastavuju! autor, sochař v rádiu, v nedělní čajovně náruživě vysvětluje, jak dostane nápad. a když má peníze, zadá ten svůj nápad firmě, a ta mu ten jeho sochařský nápad zrealizuje, a vznikne pak chlapeček bušící hlavou do zdi, porcelánové holínky,(více)
kolik jedinců nosí nutkavý pocit, že jakákoliv melancholie se musí „léčit“ a proti-melancholií nejlépe. je pro ně tak těžké pochopit, že ňahňání se ve vlastním smutnění může být krásně sladkobolné. proč nemůžem z času na čas jen tak si krásně posmutnit. a klidně bez zjevného důvodu. (více)
turecké kalhoty si to vykračují po chodníku a v kavárně hraje bosa nova. napěchovaná dýmka anglickou vůní, kafe s kapkou bourbonu z vlastních zásob a povinná plzeňská dvanáctka se předhánějí, která má největší zásluhu na té pohodě. na tom zklidnění týdne, co neměl konce.(více)
nějakým nedopatřením či řízením osudu jsme se dopracovali k permanentnímu sledování pravdy kolem nás. tedy zpravodajství. tuto pravdu vytvářejí nedoukové, kteří, abych se jich zastal, se ani neměli od koho naučit jednak získávat tyto informace, jednak je umět zpracovat, a pak také je umět prodat. a běžný konzument těchto výplodů, nazývajících se v našich končinách „zprávami“, vůbec netuší, jak se tyto informace vytvářejí, jak je s nimi naloženo a jak se balí do prodejných balíčků, schopných tento polotovar prodat. (více)
sudoku se křečovitě drží a vůbec ho nezajímá, jak si já před ním připadám. o stupeň slabší, než je jeho nejsvalovější varianta, je pod mou úroveň, a tak se jen chechtá. říká si, že jednou taky on může, a tedy musí, aby jen se pasivně nevydával ze svého programového nadšení. a v podzemce si elegantní pár snad po čtyřiceti letech vjel láskyplně pohledem do sebe a nemuselo padnout ani slůvko.(více)
a včera taky jedna babka, co si zas jednou asi na nějakou ze svých posledních dekád (já jsem zlej, já jsem hezky zlej) zapomněla a naschvál ztratila svůj kalendář, když oblečena do šestnáctky si vykračovala přímo mně naproti. a přímo slyším, jak protihlasem se zastanete této ztracené babičky, kterou podle tohoto protihlasu bych chtěl navléci do kroje se šátkem. a ještě nádavkem - a proč by jako nemohla vypadat mladě? (více)
nejsem sice zrovna líbací tip, ale klidně si vás nechám políbit za ty počty, za ty návštěvy, za tu pozornost mi věnovanou, kdy místo sklenky, místo abyste ten čas věnovali svému, někomu blízkému, nebo plazovi... a vy, namísto abyste se pěkně opíjeli v knajpě a někde na podlaze se blaženě přitom usmívali, jak ten stav krásně popisoval jarek nohavica... a když má maminka s úděsem dorazí až do těchto míst, dodávám, že ne, já ne, to je jen „básnická licence“, kterou mi ještě nikdo neudělil a ani nemůže, když básníci leží někde o dům dál. a to lízátko namouduši jedno i koupím, ať se i klidně zadlužím, jen když vám, mým čtenářům, udělám radost. jsem prostě grand, já vím.
kdybych byl indiánem a nosil indiánské mokasíny a venku pršelo, bylo by všechno, jak má být. tedy nesměl bych nosit mobilní telefón. telefón v kapse a svět je na ruby. a klidně v batohu, jen když je nabitej. (více)
a pavel josef vejvanovský mi dovoluje zapomenout na podobné blbouny. a úplně se tetelím radostí, jak tento skladatel, interpret a kapelník, a to všechno z čech, mohl tak vznešenou a povznášející hudbu stvořit, i když původně jenom pro pobavení vladařům. snad vůbec neznám žádnou z jeho serenád, jak jim prý říkal, která by mne nenadchla.(více)
roman polach na i-dnes se pozastavuje nad kostely a pobožností. cituji -
modlitba - způsob jak nedělat nic a přesto si myslet, že pomáháte.
podrobně vypočítává všechny antináboženské důkazy a způsobem jen těžko komentovatelným. ani netuší, že používá všechny známky „boje“ velikého rudého bratra v neblahé době, ve které jsem vyrostl. (více)
například takové nakupování nohavic. jsem namouduši rád, když potkám za pultem kalhotárny jinou než dvacetiletou prodavačku. nevím, čím to, jen si pamatuju, jak kdysi mi to bylo ještě příjemné, pokud šlo o nohavice. vzpomínám, jak přicházely na trh, tedy ten socialistický, československý, první slipy, které i vypadaly.(více)
nevím jestli se policie opravdu dost snažila, anebo mi rovnou nevěřila, ale výsledek je stejnej - pachatel neznámý. dokolečka jsem musel vysvětlovat, dokolečka opakovat, jak to tedy bylo, i když tedy popravdě nevím jak. říkám, kdo kolem mne toho dne kroužil, kdo se jen tak nachomejtl. a pak jsem taky cítil pořád větší tlak na možnost, že si za všechno můžu sám.
byl to už pán v letech. leccos už měl za sebou. a dávno je tomu, co si naposled zatopil. občas se zasní a vrací se mu teplo. docela malinké teploučko. jenom nepatrné zahřátí a pak všude teplo, pořádné teplo a žár. vesnický komín a hlasy kolem. myslíval na jednoho mladého topiče. a pak starého pána, jak kolem něj, a pečoval. ten mladý kluk tančil na veselce pod ním. a pak přivedl malé dítě a psa. a pak mu jinej kluk říkal děda. (více)
(povídka) koukám na podivný měsíc. koukám na podivný měsíc a že je tak malej. koukám na ten podivnej měsíc a on je fakt malej. to snad ani nebude žádnej měsíc, že by lampa? lampa vysoko nad hlavou... zastavím se, fascinovaně koukám. je brzo ráno. kdybych byl brouk, velikej brouk, vznesl bych se výš. letěl bych opatrně k tomu malému měsíci. (více)
jak moc je pravdivě odhalená skutečnost své nahoty, ať už doslova, anebo jen přeneseně? jak moc je pravdivé takovéto odhalování své pravdy? samozřejmě, že nesmí existovat jakékoliv jiné než jen vnitřní hranice takovýchto taky pravdivých skutečností.
takový maratónec měl svůj smysl a vše původní snad taky. i když tomu původnímu úmyslu může dát skutečný smysl až pozdější návaznost. a tak věren těmto mužům, co běhali co by pošťáci starověku, jsem se přidal a protože skromnej, tak v podobě honiče nábytku ve městě zvaném plzeň. těm tenkrát šlo kolikráte o život, a mně ostatně taky. (více)
těšíc se na randovní ten večer je vše krásné, a to hodně. právě vyhozený z práce už ten svět tak hezký nevidí a nemá. a pak ojíněn se šťastným úsměvem ústavního chovance se podíváš na ženskou, kterou bys před pěti pivy požádal, a teď jen hlesneš - jé, vy jste ale vošklivá! (více)
včera deště a mokro a hodně mokra. a v rusku horko a sucho, hodně tepla. možná jsou unaveni, možná se jen baví u karet - „která mi padne, takovou jim pošlu do evropy“ a pak do ruska. a dost možná, že je pěkně serem. množíme se jako králíci v austrálii a ničíme vše, co má smysl. i schopnost pro krásu. (více)
právě se hlásí nová fotbalová „gambrinus“ liga. pivní liga kulturního národa na dvojce. a taky nikomu nepřijde divné, že na hokej se už nechodí na zimní stadiony, ale na čez „arény“. a jak se jmenoval ten chemický gigant, který tady vládl před deseti lety? vzpomene si ještě někdo? a za deset let tu bude zas jiná liga. (více)
protože znám předem tu odpověď. no přeci - protože mi to patří! a tak, když mi ten černej kriminálník, kterého jsem si sám vychoval, označkuje mou kabelu, kterou jsem měl uklizenou pod kuchyňskou sedačkou... a když cítím nějaký ten závan kocouřího odéru, ještě pořád nevěřím, že by mohl. a asi to nebyl přímý útok, ale jen lehké ponaučení, že snad si ho tak málo všímám. (více)
chaotický řád musíme systematicky atakovat svou touhou po jiném řádu pro zbytek krajiny nepochopitelném. protože pouze s touto krajinou spojeném a jinde naprosto nejasném, anebo případně jen přezíravém. a následně se pevně držet nově vytvořeného, který není nikdy hotov a rodí se sakramentsky dlouho, než tvým úsilím a tlakem se ti povede vytvořit něco, co ještě tvá osobnost unese. a postupně nabudeš přesvědčení, že jen blázen jako ty se může udržet na zdravém rozumu v takovémto řádu, který se pomalounku stává útočištěm pro další zoufalce, ovšem bez vlastní energie. (více)
a co? jak by můj jezevec jen suše prohodil. snad jen otázka základní - bylo to k něčemu? a ještě jedna - má to dál smysl? třicet let nějakého škrábání, co se snad ani psaním nedá zvát, versus poslední rok. co nutí jedince k takovým výplodům? touha po slávě? čirý exhibicionizmus? papiňák napěchován párou před rokem uvolnil bez ohledu na skutečnost svou natlakovanou energii. dva - tři krát týdně psaní a necelých tři sta článků. zajímavej rok. tři sta článků a kolik z nich stojí za něco? možno třetina, no spíše čtvrtina, ale jistě padesát drobností a pár povídek. a pak dvanáct kapitol z knihy, kterou snad i dopíšu. v hlavě se rodí jiné... (více)
a zas poslouchám mé milované rádio a najednou podivná to debata se vloudí do mozku. vesmírné problémy na mou hlavu! a tak na chvíli vytrvám, jestli tedy bude třeba mé pomoci s tím vaším vesmírem. (více)
poslouchám zasvěcenou debatu o architektonických stylech a o tom, kam že se ta naše ne-architektura poroučí. a zas ty návodné otázečky ze základní školy našich některých moderátorů. - a co říkáte těm nákupním krabicím? a bla bla bla...
přiznám se dopředu, že nevím z hola nic o fungování tohoto samohybu, perpetua mobile. jen k mému údivu jsem se dočet, že existuje nějakých pár, tedy sedm, pomyslných klíčů právě vydaných pro sedm důvěryhodných veličin. pominu-li fakt, že mě nikdo neráčil kontaktovat, pak tato informace, pokud není kachní, mi zvrátila mou chabou představu o tomto. (více)
ve slabé chvilce, která ale není tvá, dostaneš nálepku baltazar a o ulici dál potkáš melichara a spolu pak najdete i svého kašpara a u piva se zasmějete. a budete se smát, než pochopíte tu danost, ten motiv, ten hrubý scénář, který ti rodiče napsali vybráním tvého jména. a dočteš se, jaké že to máš vlastnosti jménem dané, a směješ se jako blázen, než ti dojde, že tvé jméno je jen barevným kamínkem v obří mozaice.(více)
je pravda, že ne vždy dodržím onu pevnou míru, ale pokaždé běhám o život. ne, že bych musel, ale potřebuji. jednou za čtyři roky to na mne z čista-jasna přijde a jdu si zaběhat. obyčejně ten den ani netuším, že budu běhat. a tak to nechávám náhodě. (více)
(povídka) máte oheň? máte oheň, zeptá se ještě jednou tichým, ale pořád medvědím hlasem místní pobuda. chlápkovi se právě pokouší upadnout sanice od překvapení. promiňte mi, jestli jsem vás polekal, ale dostal jsem krásně voňavej doutník a sirky mi navlhly. tak máte ten oheň? už trochu drsněji. (více)
prej svazovat samičky před pářením (promiňte mi ten pojem) je čistě člověčí vynález. a není! takový pavouk, co je mnohokráte i menší než ta jeho vyvolená, a tak se pochopitelně obává, že si ho v případě neuspokojení dotčená dá k večeři. (více)
dětská to pochoutka a mnohým dodnes zůstala. dnes mě už, nevím proč, tolik neláká. věkem chutě odcházejí a některé se nově objevují. pivečko a kopr jsem kupříkladu jako dítko nemusel. a dospěláci s jídlem jen překotně radili a předváděli. dítko vědělo své. a hlavně se v tom nerejpej a jez rychle.(více)
sedím v kupé, jedu za pracovní povinností a přistoupí mladá dívka a docela k pohledu. jenomže v závěsu, a ne nenápadně, zato zuřivě, vtrhne její bodyguard, maminka. polknu a pozdravím. a dočkám se náležitého jen zamručení. to abych věděl. (více)
představa, že by někdo mohl být i chytřejší, mě nutí tu a tam si otevřít encyklopedii. internetové znalosti na českém písečku v tomto ohledu raději vynechávám, anebo jen registruji, že tam jsou. (tolik hovadin na českých serverech je a patrně jsou všichni spokojeni.)
(povídka) ptáte se - jak je možné ukrást psa? tak za prvé - nejsem obyčejnej pes, jsem prosím jezevčíkovej. za druhé - proč by hernajs nemoh být ukradenej pes?! jsem snad méněcenný? nemám snad právo na to, abych byl ukradenej? takový popelník může, a je to v pořádku, a pes, notabene jezevčík, ne? a klidně to vyvěsím na facebook. (více)
dlouhá léta jsem si netrouf na zmrzlinu pro její moderní vlastnosti, které se ráčily vetřít snad do všech u nás vyráběných potravin. no, dnes jsem docela neodolal a představa albánského cukráře, který tu skutečně je, mě přiblížila tomuto pokusu. patnáct kaček za kopeček je věru dost a dost a citronovou neměli a taky čokoládové chyběla ta správná barvička.(více)
nijak zvlášť je není vidět, a přesto je máme. můžem obchoďáky, zastávky a parky, které si zrovínka vybrali, vynechat, můžem se tvářit všelijak, když chtějí pár drobných na chlast, ale nevymažem je.(více)
no jó, dříve. to lítali nad hlavou leda vrabčáči a kde je jim dneska konec? na venkově špačci, ve městě holubi a z těch pár kosů žádnej strach. ti holubi na náměstích byli o strach, to jo. nažehlené, nadržené rande u sochy a na hlavě potřísněný pozdrav letícího maniaka. a mobil se nám ještě ani nezdál.(více)
proč musím znát rodinné poměry nejvyššího pana železničáře? nejvyšší pan železničář se rozhodl, že kdo nezná jméno jeho favoritky, nedostane slevu na dráhu.
a bůhví, proč právě jasmínová ve mně vyvolává všechny různé libé asociace.
jsa zasažen touto vůní se ohlížím, odkud že ke mně promlouvá. ohlížím se po městě plném letních dívek s tetováním zezadu a těsně nad kalhotkami, které jsou teď pravidlem k oku mání. a taky dam s náramky na kotníku. a všechny tyto, mám ten dojem, nosí květ jasmínu za pravým uchem. a já koukám, která z dam a dívek ho má právě ten nejkrásnější.
strach školometních strážců pečetě o jazyk český v mluvnické podobě je až patologický. vychází samozřejmě z počáteční úrovně našich vysokých škol, kde se úspěšně rok co rok propadáme až do druhé pětistovky ve světě. a tak absolventi pajdáku kromě mluvnického desatera nejsou schopní pojmout stovky jiných tváří tohoto barevného jazyka ve vypěstovaném strachu, že vše mimo mluvnici je na cestě do sportbaru páté cenové.
zastaví mě obden na ulici, ale ne žena, dívka, co se do mne na první pohled, a že už nemůže jinak. ale kdejaký vobejdové, i když kolikráte milý, aby mne buďto pumpli o drobné, anebo kladli otravné dotazy na služby. v prvním případě je to hned odbyté, zvláště pokud nemáte náležitě vypracované nervy. na podlidi z ulice, do kterých se tak rádi sami pasují při otázce, zdali mám nějakou tu drobnou minci, přiznám, že mám, ale nedám, a v dobrém pocitu odcházím. stydím se za spoluobčany, kteří vypočítávají na ulici, jak jsou na tom špatně, a proto nemohou. pravda, na kterou není nikdo zvědav, a navíc je jen výmluvou.
je to malé, je to hezké, a říkáme to o všech savcích a plyšáky nevyjímaje. i když, u plyšáků je to asi jinak. tíhnul jsem vždy prostě k mrňavým holkám. tedy ne, ne k mrňavým jako školačkám... brr, to si snad o mně nemyslíte. přišly mi tak roztomilé. a k mým svalovým dispozicím adekvátní. nějak jsem podvědomě tušil, že malou zvládnu v pohodě. asi normální je splést se jednou, a poučen si pak najít jinou katastrofu. ale mně se ty malé plyšové hračky prostě líbí. vidím a slintám dojetím a šel bych zachraňovat. to nevadí, že nepotřebují. já potřebuji! tedy zachraňovat. nejlépe, jak padají ze schodů, že je krapítek popostrčíte, a seběhnout honem a zachránit.
denně a v šest po ránu v rytmu zběsilém, akorát pro divoženky, na „mírovém“ to náměstí. naproti kostelu kousek od metra, tam se pod bubny srocují za hlasitého povzbuzování - jedem do kopce dámy! - á šlapem zvesela, dámy!
seděl na krajíčku pod slunečními brýlemi typu moucha, a tedy v metru. puberťák, a nejen on, s dostatečným důvodem, proč ten černý letecký štít. tlustej puberťák, kterého kolena se už dlouho nesetkají, že nemohou. puberťák s povinným výrazem zkaženého pokrmu.
a přeci něco bylo jinak. mám rád a přímo prahnu po zdáních, co se nakonec vymknou proti naší vůli je zařadit. a tak tento klučina, co mu i metro je málem akorát, náhle hbitě - opravdu hbitě - vyskočí s nabídkou svého místa postarší dámě.
výjimečnost tohoto „jazyka“ dává šanci zúčastněným, že zůstanou cizinci bez porozumění. prokletí a kousek šance, když už jednou je. a tak si na zastávce povídají. on s malou nadějí, a tak raději jen s úsměvem, aby mohla ona za ně vyjádřit vše, a ještě víc, když má už to slovo.
koukám kolem jsa vědom si výjimečnosti místa, objevím jen tak pohozené kdekoliv poklady a s vlaječkou, aby každý a hned byl v obraze, jak je na tom tohle žižkovské město.
čt určitě nepodezírám, že by úmyslně dali tak skvělý film, a německé to provenience, do hlavního vysílacího času, a navíc na čt2 namísto fotbalu.
o německých klubových filmech čt doposud ani neslyšela. (trošínku kecám, v dobách před janečkem to bylo v pohodě) jen jsem zvědav, kdo si tohle odskáče. německý komorní snímek režiséra j. ch. oetzmann-a, ve kterém hlavní roli mistrně zahrál götz george. nádherná podívaná, kterou mi málem ukradl novácký comeback, má náhradní intelektuální zábava.
snad si ještě někdo upamatuje ty dřevní doby s telefonem v budce. a kdo taky nezažil to funící a dupající něco nahánějící hrůzu v noci. racio je krásné, a strach je přesto krásněji blížeji a hmatatelnější. a klidně obden si může kdosi vykládat, jak malé bodlinaté deseticentimetrové nic právě takto funí a dupe.
na zastávce trolejbusu s matnou nadějí jistoty měsíční karty na rovrzalý historický kočár s tykadly od dopravních podniků, že ho dnes zastoupí kabrio se sličnou řidičkou, sedím a vděčen nasávám vyletněné vůně v tričkách bez povšimnutí.
vzpomenu si na teorii tří sekund, které nás oddělují od nezájmu.
zatímco léto na chodníku řádí jako pominuté, my se na to musíme koukat, protože by bylo krajně neslušné nechat bez povšimnutí ty zástupy žen a dívek vyletněných až do všech podrobností a s citem pro detail.
byli si v něm dva a bylo jim do základky. dohromady už mohli jít volit tak dva roky. oba rukou nerozdílnou by brali tu obálku a rozhodli by se asi podle obličejů. a že falešné ksichty děti poznají na sto kroků, asi by tu jedinou obálku, co by drželi každý svou ručkou, hodili do koše a šli si hrát. a možno taky ne. tihle dva nevypadali na běžné hry s kostičkami anebo míčem. tihle desetiletí prckové vypadali, že mají pod čepicí. a víc, než je zvykem. on, čekal na ni denně na nádraží, aby jí mohl vykládat své teorie o čemkoliv a rozebírat vědecké pokusy z víceletého gymnázia. a jí imponoval zájem a chytrý kluk. měla vlasy do culíku stažené kolem hlavičky pečlivě uhnětené novým životem pro radost pohledu.
v řadě stěračů za sebou lístek a já byl zvědavej. zvědavost je strašná a minete první a druhý stěrač, a proč byste o nějakou blbinu nemoh být kratší a ušetřen. no, v polovině stěračů naší ulice jsem neodolal a lísteček ukrad a čučím.
odešel nám slušný, schopný a nápaditý pán, Ladislav Smoljak, a snad si to můžu dovolit říci - nám, a snad to i stačí takhle. a jaké máme štěstí, že jsme mohli ten kousek cesty někde v dáli jít vedle a poslouchat a kochat se jeho výtvory, které tu naštěstí zbudou ještě dlouho.
potkávám muže se starým velikým psem. vidím procházet kolem sebe smutnou dvojici, kdy oba vědí, co ten druhý, a jen se bojí to vyslovit. odvykli jsme si mluvit o smrti, o stáří jinak než s hrůzou v oku. a oni dva vědí, že právě já musím jít kolem a že musím být zasažen tou dvojkou spřízněných.
a co se může stát? stane se vůbec něco? človíček jeden na tomto světě versus jeden den. jaký to nepoměr? jistě se může hodit na papír, kolik věků a dnů, asi ano. ale proč vlastně? a pro koho? nikdo ani nezaznamená ten rozdíl, ten chybějící den. píchačky života - kde jste byl-byla toho dne, když nám chybí záznam. zazní při konečném vyúčtování, a zároveň proběhne myslí dvou od sebe vzdálených, co si při tom mají tak blízko k sobě, jen to ještě nevědí. a proč taky, když právě mají tolik starostí se sebou samým. jak asi můžou dva cizí lidičkové vědět, že mají tam někde své zrcadlo, své naplnění snů, pokračování svého života někým, co mu dodá ten chybějící rozměr? a kolik jiných ani netuší, protože nevěří ve vyšší řád a další rozměr tohoto bytí? a přeci dnes a denně vyjma hluše necitlivé bytosti odsouzené k přežívání jsou, protože jen tak život dostává smysl.
budík dovedu přelstít, budík zvládnu zmáčknout, než se rozdrnčí. budík v sobě má snad každý, budík je v pohodě. ale pro jistotu jsem mu vypolstroval zvonek vatou, aby krapítek i ladil a nehlušel tolik. zamykám dveře a výtahová podlaha težce zasténá. těžce a skřípavě. pár schodů a mám to akorát. trolejbus sice z poslední dekády minulého století, ale je v něm místa jako v žádném po něm - asi se zmenšujem.
každý správný chlap musí se pyšnit jizvou. dětské šrámy už nejsou vidět a laparoskopie se prej nepočítá. ale ode dneška se můžu chlubit, považte, dvaceticentimetrovou jizvou, jak má být! byl jsem totiž napaden.
poslouchal jsem rozhlasového komentátora ivana hoffmana a jeho každotýdení pořad jak to vidí na čro 2 v osm třicet. jeho shrnutí našich slavných a letos docela překvapivých voleb je bez dalších dovětků na úrovni a velice výstižné. doporučuji. vtip, odstup a inteligentní komentář. možno poslechnout na
poetické mistrné zastavení z roku 66 ovšemže minulého století otakara vávry. až na skvěle hrajícího českého herce jaromíra hanzlíka všichni slovenští kolegové mluvící česky mi tady kupodivu vůbec nevadili. zkrátka po všech stránkách skvělý film, skvělý příběh a skvělé „výkony“ herecké. procitnutí dědy krátce před smrtí, domluvená svatba a touha dvou po novém nepoznaném se zastaví na okamžik po zesnutí dědečka, kterého vnuk uctí před poslední cestou na věčnost. a vzápětí z toho vyplývající osudové zdržení před útěkem. a po třiceti letech setkání dvou nerovných rivalů vůči mrtvé nevěstě.
pachuť našich kultivovaných voleb mi spravilo svatojánské navalis - barokní koncert na řece vltavě v den noci kostelů. muzika, co sama povznáší. muzika stvořena pro kratochvíli kdysi a dnes vyvažována zlatem ducha, jako benátská noc poctěna odkazem sv. jana nepomuckého.
jdu si kolem výlohy a mají nové panáky. panáky, co se oblékají, abychom věděli jak vypadat. plastikové ženy, spíše dívky, co jim každé tři - čtyři roky ubývají boky, až se dostanou na dnešních třináct. třináctileté boky figuríny ženy, dívky, která ukazuje nám, jak máme vypadat. a pak její partneři muži, spíše kluci - dospěláci, co pro jistotu každé tři, čtyři roky se míň a míň usmívají až po dnes, kdy už jen naštvaný výraz je in.
slyšel jste to? víte, kdo umřel? no slavný a zpěvák! a druhej den - a víte, že ten mafián se ztratil někde ve francii? a koukají na mne jako na těžce postiženého, když jim popravdě řeknu, jak je mi to úplně jedno. a najednou jste necita, protože to byli mimo jiné i lidi. a nadšení jejich postupně upadá, jak nemůžou se dobrat pochopení u takového cynika.
jana si hoví konečně ve své lenošce u okna. všechno, a to doslova, už zvládá sama a je na to náležitě pyšná. tedy všechno ne. sedí a doslova polyká celým tělem, tělíčkem sluneční den. je to přesně na hraně, když už se začíná dusit ve vlastní šťávě a je jí přitom ještě krásně hřejivě. zavře oči a myslí. ne, nechá se jen ohřívat a raději zkouší na nic nemyslet. na nic nemyslet, to se vám řekne. mozek pořád něco šrotí, páté přes deváté - to je ale blbej obrat - naučit se vypnout, naučit se meditovat a vnímat jen své tělo a nic, už vůbec nic. svůj dech, svůj tep srdce a své nepatrné a zbytečné tělesno. zbytečné... ano zbytečné!
mám, tedy máme mazlíčka a celého do černa, aby mě případně nikdo nemohl napadnout nedejbože i z rasizmu. a navíc ten mates, o kterém je řeč a který je i náhodou kocourem, si nás docela vycvičil. a tak mě jen napadá, proč vlastně si potřebujem pořídit takového netvora? pravda, jsou tací, co si pořídí partnera jako svého miláčka a jsou schopní mu dokonale proorganizovat život včetně spodního prádla. jen když se pere o barvu svého obojku. přemýšlím, jak moc bych takový možno zlatý obojek nosil, tedy pokud by bylo dostatečně dlouhé vodítko... mateřské typy, ach jo - kde jste? pak jsou chlapi, co si pořídí na stará kolena štěňátko blonďaté. nejdražší koníček, co si nový člověk vymyslil. na druhou stranu, když je dostatečně malzlivé... což mu ale málokdy vydrží. a navíc ten obojek dostane zas jen manžel... milenec. no, jsem z toho docela blázen a leze na mne asi depka. a tak si pořizujem doopravdické štěně, kotě anebo mluvícího ptáka. had nevím. nevím, jestli taková hadice může si říkat mazel, a zvlášť když je i náhodou škrtičem z přesvědčení.
revizor stojí, revizor kouká, pracuje. a metro tubusy jsou veliké a jeden se i bát může, a tak si náš revizor bere na pomoc státní dohled a s klepety. klepeta jsou vidět a budí respekt věru náležitej.
Liter.cz.
Google
poslat vzkaz autorovi
