blog kavárenského povaleče s dýmkou

mé drahé polovičce se splnil sen o pořádném macho-vi (čti: mačo). božská prozřetelnost jí ho nadělila v podobě řádně urostlého černého nadsamce. kroutí se, naparuje, a postavu na to má. je to sice „jenom“ kocour, ale!

mám, tedy máme mazlíčka a celého do černa, aby mě případně nikdo nemohl napadnout nedejbože i z rasizmu. a navíc ten mates, o kterém je řeč a který je i náhodou kocourem, si nás docela vycvičil. a tak mě jen napadá, proč vlastně si potřebujem pořídit takového netvora? pravda, jsou tací, co si pořídí partnera jako svého miláčka a jsou schopní mu dokonale proorganizovat život včetně spodního prádla. jen když se pere o barvu svého obojku. přemýšlím, jak moc bych takový možno zlatý obojek nosil, tedy pokud by bylo dostatečně dlouhé vodítko... mateřské typy, ach jo - kde jste? pak jsou chlapi, co si pořídí na stará kolena štěňátko blonďaté. nejdražší koníček, co si nový člověk vymyslil. na druhou stranu, když je dostatečně malzlivé... což mu ale málokdy vydrží. a navíc ten obojek dostane zas jen manžel... milenec. no, jsem z toho docela blázen a leze na mne asi depka. a tak si pořizujem doopravdické štěně, kotě anebo mluvícího ptáka. had nevím. nevím, jestli taková hadice může si říkat mazel, a zvlášť když je i náhodou škrtičem z přesvědčení.

a zítra si nás k obědu

nejen kvůli všem bestiím běhajícím kolem si tkaničky zutých bot do nich nastrkám, ale dnes a marně - to podotýkám - hlavně kvůli chlupaté bestii, mou ženou něžně zvanou matýsek.

i kocouři potřebují naši přízeň

nadávám mu a křičím na něj. schová se pod gauč. před chvílí měl roztažené uši do široka. z uší mu trčí naježené chlupy, a to znamená, že je v nejlepším a bude řádit jako pominutej. v tu chvíli nic pro něj není svaté a bůh nás ochraňuj. koukám odkuď vystřelená černá dělová koule, neřízená střela krátkého doletu přiletí.