konec března, začátek jara a venku bych vlaštovku nečekal. a včera nějakej pablb psal o ptačích tlupách, jak nám ujídají, a tak nakupuji kupu chupatých dek, aby se ti naši opeřenci krapet ohřáli a nepomlouvali. známe ty neviňátka.
dvě rovnoběžky se potkají v nekonečnu... tohle lakonické oznámení fyzikáře mě dovedlo odpoutat od země bez jakékoliv vedlejší síly. fyzikář sice nestál ani za pětihaléř, ale věta beztak zůstala. a při pohledu z posledního jedoucího vagónu přes spojovací dveře vidíte ty dvě přímky. a když se lépe soustředíte, uhlídáte na kraťoučký okamžik, i jak se spojují koleje, ty rovnoběžky v nekonečnu.
jakási ospalá neděle se všude kolem plouží, a jen tak. snad se ani nechce, nehodlá se nijak lišit od jiných nedělí, snad nemá ani žádné vlastní ambice, snad jen být tou nedělí, obyčejným opravdovým sedmým dnem vyrovnaného klidu. ta neděle ale ví, moc dobře ví, že obyčejnost není právě tím dnešním, co se nosí. ví, jak je těžké zůstat obyčejnou bez zlomyslné touhy chtění. je jako obyčejnej dům, na který je radost pohledět, i když se nijak moc neliší od jiného opodál a naproti. a vlastně už takových domů moc není. z těch obyčejných laskavých domů se dnes staly výjimečné, vzácné domy, na které se jezdíme koukat až z jaké dálky.
podzim se válí všude kolem, kam se jen podívám, a rozhazuje si listí, jako by ani to listí nemělo nikdy dojít. kaštany, ořechy, lípy a javory... jenom ty duby se zatvrdily. asi proto je jich po málu.
kam se podívám, samý list! jen tak zbůhdarma pohozenej a tak krásně vyvedenej. duše umělce aby zaplakala. a moderní metař s obráceným vysavačem je hnán do boje s podzimem. všichni víme, že nemůže, nesmí vyhrát, ale živit rodinu musí a kariéru pornoherce už propás. a do toho podzimní škodolibý déšť a pohroma ucpaných kanálů je tady. vlády zasedají a podzim neřeší. proč?a o co je lepší takový podzim než člověk? a dost možná, že se to ten chudinka naučil právě od něj. to plýtvání s vodou a zemía nakonec i těch lidí jsou přeci mraky, tak proč se vzrušovat. vyrábějí se pořád víc a víc, jako by se ani šetřit s nima nemělo. já bych tedy slidma poskrovnu. a sám taky jdu příkladem. a přitvrdil bych, nemáš dost listí, nebudeš mít ani dětí...
jazzové
náměstí s velikánskou obrazovkou a roztomilým tancujícím
opilcem. mrňavej skoro stařík v koženém kabátě nadšeně se
pohupující v rytmu snad čehokoli, a dnes právě jazzu, vzbudil
nadšení u dívenky neváhající si ho natočit do mobilu.
čmeláci usilovně předvádějí všem aviatikům, o čem je ve skutečnosti létání. a motýlům je úplně jedno, že je při milování šmíruju. a na kraji městského parku leží puklice, snad nejzbytečnější z věcí na tom našem světě. tedy hned za ekonomem. a to jakéhokoliv druhu. na druhou stranu i takový účetní, který si říká ekonom, může být ojediněle na chvíli užitečný. pokud je náležitě vychován. tu namaže dveře, natankuje auto a spočítá vám daně. rozuměj - vypočítá, jak nejlíp okrást jiného účetního ve státních službách.(více)
akáty nám prší, květů plné nadělení a my, jak v tropech, šlapem po těch kvítkách a auťáci si je taky odvážejí, aby nevypadali tak plechově, a to jim chválím. v naší ulici se modříny, kterým na slovensku, asi na truc, říkají čeverné, v jeden den domluvili shodit veškeré loňské šišky. veliký back-mek kačer nepozorovaně převlékl z agresivní červené na hnědou, které nejspíš říkají jinak. ta červená jim z dálky na celém božím světě lákala davy nadšenců s holemi, a tak snad o nenápadnost teď usilují. a prej budou mít i své modlitební koutky: „v jednoho meka věřiti budeš...“ (více)
digi všude, digi snad i do polívky půjde. svět se brání a mému kocourovi digi zatím neučaroval. a na nádraží plzeňském, kterého omítka ještě pamatuje france druhého i s kulkama ze druhé veliké války, je jídelna, která po velikém třesku se proměnila z československého kanalizačního standardu do pěkné jídelny, a nedávno dostala nové sezení ani ne tak pohodlné, jako pěkné a dřevěné, čímž vše odpuštěno. (více)
náš bůh měšec nám pro svoji nadutost a velikost, byť prázdného, jen občas při velikém škemrání dovolí se podívat kousíček přes. a v té naší slabé chvilce uvidíme krásnou dívku, a klidně i kluka, když to musí být, a pak už jen její záda v kavárně, v tramvaji, anebo na cestě ke sněžce. koukáte a nemůžete se vynadívat na tu přírodu, co všechno dovede. a jak jste šťasten tomu okamžiku evoluce, co vás přivedla až sem.(více)
zařekl jsem se, že nebudu o plzeňském zprzněném náměstí republiky psát. že se nebudu obouvat do bezpohlavního ztvárnění tří nových kašen, které si ani nezaslouží ono pojmenování. jenomže, když jejich tvůrce vybrán báječným vkusem plzeňské radnice se tak rád chlubí.(více)
podnikatel dobrý oblek a ještě lepší kabát a sluchátko handsfree za uchem. podnikatel na prosperitě jako vystřižený. jen jedna zvláštnost - krom podivné skutečnosti, že si vykračoval metrem tak drahý kabát, měl ještě jaksi navíc bílou hůl. (více)
pohromadě tolik malých ručiček. pohromadě tolik malých dlaní. pohromadě tolik prstíků a tak malinkatých a jen ke hraní. a z těch všech ručiček utkaní dva hadi táhnoucí se po chodníku. chodník dětí plný a všichni spolu a přeci dva víc. chlapeček s holčičkou a stejně „staří“, snad sourozenci, snad snoubenci, nevím.(více)
animovaný, a tedy rozpohybovaný obrázek můžu, ale dám přednost tomu českému před zámořím. a barrandov televize pouští dětem denně hodinový „animáček“ sice celkem nevalné chuti, no, až na poslední pětiminutový, snad společnosti minuscule (cca v 19.45). do reálného prostředí přírody jsou vsazeny animovaní brouci a beruška rošťák jako hlavní hrdinka, anebo hrdina - to netuším. většinou skvěle napsaný pětiminutový příběh beze slov jen se zvýrazněnými zvuky louky a efektně přidanými zvuky letadel a vrtulníků při honičkách hmyzu. vtipné, nápadité, krátké a beze slov. (více)
viděl jsem vyšlapanou, vyzývavou ojetinu, co nebyla s to pochopit, a co pochopit ani nelze, že ty najeté stovky a tisíce kilometrů jsou znát a vidět jedním okem. karikatura svého řemesla a příliš rychlé jízdy životem.(více)
měl už pár křížků za sebou a snad o to raději byl na tomto světě. nepřemýšlel o něm, a přesto mu byl rád, anebo právě proto. důchodce. toto slovo mu patřilo jenom napůl. stále pracoval, i když jenom na pár hodin. byl truhlářem a truhlařinu měl tuze rád. a taky se rád usmíval.(více)
nevím, proč mně to překvapuje, nevím, proč se nad tím ještě pozastavuju! autor, sochař v rádiu, v nedělní čajovně náruživě vysvětluje, jak dostane nápad. a když má peníze, zadá ten svůj nápad firmě, a ta mu ten jeho sochařský nápad zrealizuje, a vznikne pak chlapeček bušící hlavou do zdi, porcelánové holínky,(více)
sedím v kupé, jedu za pracovní povinností a přistoupí mladá dívka a docela k pohledu. jenomže v závěsu, a ne nenápadně, zato zuřivě, vtrhne její bodyguard, maminka. polknu a pozdravím. a dočkám se náležitého jen zamručení. to abych věděl. (více)
seděl na krajíčku pod slunečními brýlemi typu moucha, a tedy v metru. puberťák, a nejen on, s dostatečným důvodem, proč ten černý letecký štít. tlustej puberťák, kterého kolena se už dlouho nesetkají, že nemohou. puberťák s povinným výrazem zkaženého pokrmu.
a přeci něco bylo jinak. mám rád a přímo prahnu po zdáních, co se nakonec vymknou proti naší vůli je zařadit. a tak tento klučina, co mu i metro je málem akorát, náhle hbitě - opravdu hbitě - vyskočí s nabídkou svého místa postarší dámě.
výjimečnost tohoto „jazyka“ dává šanci zúčastněným, že zůstanou cizinci bez porozumění. prokletí a kousek šance, když už jednou je. a tak si na zastávce povídají. on s malou nadějí, a tak raději jen s úsměvem, aby mohla ona za ně vyjádřit vše, a ještě víc, když má už to slovo.
koukám kolem jsa vědom si výjimečnosti místa, objevím jen tak pohozené kdekoliv poklady a s vlaječkou, aby každý a hned byl v obraze, jak je na tom tohle žižkovské město.
byli si v něm dva a bylo jim do základky. dohromady už mohli jít volit tak dva roky. oba rukou nerozdílnou by brali tu obálku a rozhodli by se asi podle obličejů. a že falešné ksichty děti poznají na sto kroků, asi by tu jedinou obálku, co by drželi každý svou ručkou, hodili do koše a šli si hrát. a možno taky ne. tihle dva nevypadali na běžné hry s kostičkami anebo míčem. tihle desetiletí prckové vypadali, že mají pod čepicí. a víc, než je zvykem. on, čekal na ni denně na nádraží, aby jí mohl vykládat své teorie o čemkoliv a rozebírat vědecké pokusy z víceletého gymnázia. a jí imponoval zájem a chytrý kluk. měla vlasy do culíku stažené kolem hlavičky pečlivě uhnětené novým životem pro radost pohledu.
potkávám muže se starým velikým psem. vidím procházet kolem sebe smutnou dvojici, kdy oba vědí, co ten druhý, a jen se bojí to vyslovit. odvykli jsme si mluvit o smrti, o stáří jinak než s hrůzou v oku. a oni dva vědí, že právě já musím jít kolem a že musím být zasažen tou dvojkou spřízněných.
uprostřed lidí, uprostřed davů autobusového šílenství zličínského, které je taky odrazem naší doby a jeho vizitkou, se vedou dva mladí kluci, a dobře vypadající, za ruce a říkají si - jen ať!
a dlouhonohá, přepůvabná černá tanečnice na deseti centimetrech pod patou si to ladně spěchá v pražském metru.
zvláštní nadání, anebo přírodní zákon jen pro vyvolené? mám lehké zkřížené botky s teniskami, teniskobotky, a sotva jí stačím. její dlouhé nohy? ne, její krok je krůčkem proti mému, a přeci rychlejší.
stalo se, dávno tomu, kdy i přírodní zákony bály se našich vládců, ochránců socializmu. napsané původně jako povídka řádná, a asi ne moc dobrá, protože ztracena.
jsou tři a nemají to vůbec lehké. umět se tvářit a přitom jen jeden může být ten nej. vydržet se neusmát a tvářit se, a vypadat jako debil. ne, nemají to dnešní puberťáci jednoduché.
„tatí, řekni, když jsem já přišel na svět, tak jsem nemohl být u toho, to je jasné. když jste dělali sestru, tak jsem ještě neměl rozum, ale proč jste mě nezavolali, když jste připravovali nejmladšího brášku?“
tržiště nálad našich dojetí. dřevěné domečky dárků a ponožek. ohrady kroužících poníků s děsem v mých očích. oslíci vedle nevadí. proč? asi vypadají spokojeně a jen se pasou... jak poznám spokojeného poníka? je zima a medovina voní. vůně trdel a karamelových oříšků. každý rok hledám domek s keramikou. hrnečky vytočené na kruhu. rád si je osahávám. najdu jen lisované, a ty nechci. jsem zklamán, ale žasnu nad vůlí prodavačů. (více)
viděl jsem dnes v supermarketu matku se skoro dospělým klukem, což je pokaždé skoro na tesáky u krku. a když je to jedináček a jen s maminkou, tak už jenom genetickej odpad bez schopnosti vychovávat svá štěňata. ale tahle mamina byla na medaili – byla úplně normální! žádná semetrika generál, ani milující fena, co svou přepečlivostí ubíjí veškerý testosteron v budoucím muži. normální matka a kluk klackovitej v maskáčích a přesto v pohodě. jen něco mi nesedělo (více)
vypadaly jako dvě válečné zpravodajky bez kamery a mikrofonu. matka a dcera a kdo za to může? vojensky silný kožený pásek, ramena a ostře řezané rysy. jasný pohled a vedle dcera. dospělá dcera, karikatura své matky. obě připraveny na válku. (více)
usedám do rychlíku, který je i po slevě na měsíc dražší o jeden týden než autobus. prohlížel jsem si opravy obřího nádraží a známé prostory jsou pryč. ty obrovské haly se známou všudepřítomnou špínou a žebráky na povel jsou pryč. jen ty vlaky zůstaly... teď koukám z okna českého luxusu na nástupiště. na prvním stála rodinka. holčička v sukni a táta držel synka na ruce. obstarožní kufr vedle.
na lavičce v parku s popínavými růžemi dnes na podzim sedí hromady těch, co krabice k žití ve všech pádech mají a střídají je jen ty plastové láhve a špinavé vlasy a zvláštní apatie a zklidnění jako kontrapunkt hektickému hemžení kolem .
kopec dětí s paní učitelkou. kopec žvatlajících mudrlantů podzimního dopoledne. vedou se za ruce a: „včera jsem tě viděl, ty si můj kamarád“ a táhnou se propletence ručiček a snad ani už neví, komu která patří a: „ty jsi jí dal zlého draka, ty ji miluješ?“ (více)
cítila se tak nepatřičně, ON mi to udělal! šla krok za ním a cítila se tak nepatřičně! měla na sobě tmavší triko napjaté k prasknutí. aby ne, když tak krásně prosvítal pupík vrcholu pyramidy ještě nenarozených miminek. (více)
věchýtek stařenka s úsměvem shrbená překoná cestu do útrob trolejbusu a vsouká se na sedák. drobounká postava s úsměvem na rtech a boulí na zádech. (více)
Liter.cz.
Google
poslat vzkaz autorovi
