blog kavárenského povaleče s dýmkou

(esemeska pro mou drahou vloni a dnes nalezená)

sněhová vločka uprostřed mého nosu

přistála si vločka uprostřed mého nosu

a sněhová byla. a taky bylo jaro.

veliká sněhová vločka uprostřed mého nosu.

čekal jsem jen, co bude dál.

vždyť takové důvěrnosti... a na ulici.

a pak ještě jeden na obloze.

a protože hamounským členem národa jsem,

minulost nám v patách,  minulost nás vidí, minulost hříchu si nás chytí.

a když jazzový tón saxofonu nedělního z reprobeden loudící mě přiměje k bezbřehé závisti a jen jistota zbytečného zločinu spáchaného na tomto hráči, co mně talent nepřinese, mi dává sílu jen tiše sedět a inzerovat svých deset let za toto hráčské umění, které nikdo nedá.

on

když ti chci v rytmu této noci napsat

s obrázky v pozadí jeden co živý vidím

jak už sama nejsi a s tebou sám upadám

do slastných hlubin oceánu

na záchodcích s moderní technikou...

jdou si dva večer nedělní ulicí.
ona sama, on sám,
a přeci vedle sebe.
jdou tmavou ulicí,
vyzývavé dlouze dokonalé nožky,
krátká kožená sukně,
on pomenší v kožené bundě,
vykračující si tak suverénně,
jak jen si může vykračovat muž
ve vidině sladkého očekávání.

dva kluci náctiletí si hrají s výrazem pokrových hráčů

jak to jen provedem?
že by v restauraci, že by za barem?
v restauraci tam to sluší,
jen když hezká sama připadáš a hezká si jen,
hadříky, co dodají ti sílu, hadříky, co vrátí tebe jen,
kéž by lehká cesta k tomu vedla,
kéž látkou utkanou sebevědomí vrátí se jen,
hezká a milá, laskavá a chtivá,
chtivá touhy, chtivá jen,
touha z nitra planoucí, touha smyslného těla,
smyslná touha v těle planoucí, touha jen.

dýmka moje s vůní klidu pro tu chvíli ukradenou sobě pro vyrovnání mysli své, pro harmonické poblouznění a někdy s úsměvem :-)

poetické