ráno
se tváří, jako by ani k nám nepatřilo, a nutí mě nosit v
záloze čepici debilku. asi polovina z vás může mít na hlavě
cokoli, aby ta druhá, do které mě bůhví kdo vtlačil, musela
trpět za tu první svou vizáží! na začátku jsem byl přeci
úplnej prcek a tu frontu na tvar lebky jsem až tak vážně
nebral... a fronty nemám rád z principu. ještě bych si
mohl najmout dabléra, nosiče čepic a klobouků a předvádět
na tom blbečkovi, jak by to slušelo i mně, kdybych nebyl tak
trochu postiženej...
až
se doopravdy rozčílím, budu nosit někde na hlavě nálepku
postižených!
a
v časopise, který má co říci, jsem vám viděl výsledky soutěže
architektů... a hned jsem se rozběh s hlavou proti nejbližší
zdi, abych pochopil tu krásu... a tak jako prvně před pár lety
jsem viděl dizajnérskej kousíček na škodovce, tedy světlomet
přední na oktávce, a byl jsem unesen a nadšen a tajně si to
skleněné hned i pohladil, abych se dočet, že se škodovácký
kukuč vrací k vyblitinám made in kdokoli. a náhodou jsem téměř
to samé světlo viděl na novém sportovním mercedesu... no, na
jejich obhajobu mohu konstatovat, že se takhle idiotsky chovají i v
jaguáru, anebo alfě... heslo naší éry - novinky za každou
cenu! kniha, barák, auto, hlavně, když nově vypadá! ale ty
stavby, ty chlouby naší architektury, když jsou bez tváře, bez
jakékoli osobitosti, bez touhy se jich zmocnit už jen pohledem a
návštěvou. kochat se jejich detailama a z dálky se nechat
samozřejmostí všech starých domů vést ke vchodu, který musím
jako slepec hledat, a pak se jen děsit, co za nimi najdu... ty domy,
ty stavby všechny kolem nás tu přeci zůstanou! a pěkně dlouho
se budeme muset na ně i koukat, i když si je nekoupíme... i ta
pitomá vláda jednou padne, aby ji nahradila jiná, pitomější...
jen ta banda účetních je nezničitelná. asi, že jim denně přede
dveře cpeme nejlepší smetanu do misky.
ale
to dobré z našich, tedy skrblíkově mých dnů je, že mohu po
práci na smíchově, a tedy po ránu pěkně před prvním turistou
nakouknout do jedné z naštěstí hojně rozhozených kaváren, a že
jich je v té naší stověžaté.
kousavé sluníčko na předzahrádce a s kavárenskou dekou pod zadnicí.
jak zábavné je pozorovat sběrače kaštanů...
jenom děti si na nic nehrají, i když jinak jo. i milenecký pár, kde on se může přetrhnout, až mu klobouk spadne. ano, klobouky se nosí opět a mne to hrne do úsměvu.
a dědeček s nataženým prstem coby rozhledna pro vnuka, a ten nadšeně sbírá, a podívej, dědo! a dáma v účetním oblečku decentně si přičapne, aby vyhrála jeden lesklý zlatohnědý. ani kapsičku nemá. a v ruce je stejně sladší! ale kam ten mobil a kabelku a tašku s počítačem?
dívky
navlečené do červených pánských ochran (pravý důvod netuším) mi
naskládají nákup do tašky, a já se tak na chvíli stávám američanem s
právem na hýčkanou existenci. v čechách!
jinak potupné snášení
hrubiánské neochoty kdekoli za naše peníze. a nutnost udělat
si jméno v domovské putice pro ten úsměv bez myšlenek na sebevraždu.
zaujal mě jeden z nejhezčích možných odchodů z tohoto umaštěného patlance, a to způsobem metylalkoholovým, když teď tak populárním. a tak jsem se chvíli opájel (...) tou představou, jak piju, piju, co mám rád – tedy doufám, že soudruzi pančovatelé mysleli i na značkovou whisku, případně karibskej rum, abych si zbytečně nekazil své chuťové pohárky předčasně - a jak v té krásné opici, takřečeno definitivní, se s úsměvem a ve spánku odporoučím hezky a bez zbytečných cirátů a keců.
neznajíce dnešní dobu se intelektuálové v baroku mohli děsit nad dobovou dekadencí tehdejší šlechty a panstva vůbec. a dnes jenom díky ní si mohu po ránu pustit georga f. telemanna a jeho hudbu ke snídani, jejíž tak složitý název ani nedovedu přepsat. pravda, kolem mne neposkakují lokajové a pečené kachny (kdyže jsem měl naposled kachničku, a o nějaké lokajce ani nemluvím), moje snídaně je patrně taky jinačí a můj palác ve čvrtém panelovém patře momentálně vyhlíží méně honosně, i když netuším proč vlastně. mohu si zkouknout výtvarné skvosty té doby, paláce a chrámy, mohu taky donekonečna obdivovat, protože za jeden lidský život nezvládnu všechnu tu nádheru.(více)
po chodníku se loudá poloslepý stařík. je malý a protože i náhodou pejskem dobrotivého naturelu, vydá se cestou někam a poslouchá, jak jeho paní ho má ráda. kdokoli kolem, a psí dědek za ním. „tady jsem, karle, tady“, slyším laskavý hlas pečovatelky. hezké stáří... kéž bych jeden den takový zažil.
„pauza s haydnem“, rozhlasový to pořad je úžasný nápad, a dokonce ve čtyřiceti pěti pokračováních, nápad za všechny drobné.
á, drobné... cestička kolem řeky ze zlovolného nákupního šílenství a ve trávě se krčí dvoukoruna. taková malá obyčejně se tvářící a snad i ještě stále povýšená nad obyčejnou korunu. leží tam a jak je namyšlená, ví, že se pro ní shejbne někdo, a bude zas tou právoplatnou a tuze potřebnou. si myslí. koukaje na tu malou sirotku jsem si vzpomněl na dobu pětihaléřovou, ...
těším se jako malej, až jednou zestárnu k vestičce, abychom byli s ní stejně staří. vestičku nosej staříci a já jim závidím. a vidím sebe pár desítek let nazpátek, jak je mi odpírána tato tělesná ozdůbka. prej jenom pro ty dědky. a slzička mi kanula i po tom kloboučku. a hůlku bych si taky nadělil.
stojím na prahu pochopení smyslu svého bytí, že jsem suchar a tuze vážnej. a co teď s tím? synek snaživě mě připosune k tomuto novému obrazu říkaje: „snaž se a uvidíš, jak budeš jednou chápat taky vesele“!
krásná panna na ulici a řetěz kolem krku, aby mohla svým plastikovým úsměvem předvádět původně snad šaty. němý výraz s větou na půl cesty. a co by taky říkala na ten svůj ocelovej fešáckej obojek. kousek stagnace v tom našem ukřičeném a upospíchaném světě, kde už ani člověk nemá čas na ten svůj ubohej život. spěchá a snad utíká kolem hřbitova, aby skokem do rakve, která se už jen tak tváří, aby konečně někde byl včas. jen aby nezapomněl na svůj smartphone.
dotek blaženosti, dotek nadpřirozena při duchovní hudbě estonského „arvo parta“ v první části, cantate domino, blahoslavenství a te deum.
najednou nemusíte přemýšlet o bohu a nemusíte řešit existenční otázku bytí, když se na okamžik dokážete zaposlouchat do hudby, která vás opíjí, která vám rozvlní všechny zbylé mozkové buňky a hravě přeskočí vaši barovou židli se dvěma promile, do kterých vás bez varovaní vtáhne, aniž byste tušili jak.
zamiloval
jsem se. a byla to láska na první pohled. překrásná blondýnka vám mne
sbalila přímo v metru. a tak hezky se usmála.
byla pomenší,
pomerančová a koukala koketně přes brýle. „mladý muži,
pomůžete mi na schody?“ „máte stejnou cestu, a můžu se vás
chytit?“ „a vemte mi tyto tašky.“ „jé, vy jste tak mladej,
taky bych chtěla být tak hezká“. (!..) „a jedu do olomouce
pendolínem, a kam jedete vy?“ „a pojedeme spolu výtahem!“ a
pokaždé s úsměvem a tím svým koketným pohledem.
no,
zlatá byla, ale nemělo by to budoucnost. ty proklaté
vzdálenosti... ach jo. na peróně jsem lapnul jinou cestující
pendolínem a milou babku jsem jí svěřil.
a že
začal ten den tak krásně, a sluníčko se usmívá, dvě mladé
krásné vietnamky se bavily spolu česky.
slyším -
„když tu chceš žít, musíš vědět proč“. tento výrok z dánského
ostrova plného zimy je docela uchopitelný kdekoli. a fakt, že podle
toho nežijem už pár generací, ukazuje pouze na naši
bezútěšnost.
a snad
proto přišly velikonoce s revoltou slepic. snad se ty slepice už
domluvily a nedorozumění ohledně otrokářského pocitu si už
nechaly vymluvit. a že nás to tedy stálo! dokonce vláda kvůli
nim hodlá zrušit hned několik ministerstev.
s potěšením poslouchám světoznámého neurochirurga a cítím morální vítězství v jeho konstatování, že lidský mozek je pouze z velice malé části prozkoumán a že jen tak rychle nebude jinak. tleskám, plácám ručičkama plný nadšení při pomyšlení nad chabou nadvládou chytrých mašinek, co mi lezou přímo na záda, jak nemohou pobrat skutečnej lidskej mozek, aniž by náhodou oplýval nějakým druhem geniality. (více)
všem postiženým absencí mých lehce neuroticko-melancholických výplodků se téměř omlouvám za jarní výpadek, který se stává jednou za deset let. (doufám) tedy než nastane nějaká další změna, anebo další výpadek. a že takových změn do života patří, že se bez nich nedá ani smát, ani jinak bezeztrátově fungovat... (více)
a někdo se těm opeřencům i diví, a ti ptáci to snad ani neocení. a co takový pouliční prodavači, anebo šlapky? odbory, kde jste a pro koho? a ta pro změnu naše sibiřská zima nás nutí se tulit k čemukoliv a v tramvaji s peřinou, nebo alespoň s milenkou, jen aby nám neumrz. tedy náš úsměv. naštěstí parlamentem schválená a na zimu speciálně zateplená sluchátka pro babičky i vážené politiky se budou odpoledne rozdávat po náměstích.(více)
sdílím po kolejích ty nekonečné kilometry země, naší země a koukám na ty dráty, kterými jsme si ji tak hezky sešněrovali. tolik drátů všude kolem, kam se oko podívá. a jen na poušti snad si můžem dopřát takový luxus, jako je výhled na krajinu bez nich.
a pak ty hromady, ty tuny, milióny tun betonu silnic a dálnic, kterých pořád nemáme dost a dlouho ještě mít nebudem. a taky vidím na pultě uzenou rolku tak voňavou a stejně sešněrovanou a připravenou k hodování. a dost možná, že si už z té naší zemičky taky uždibujem, jak jsme pořád hladoví, a snad jsme i ochotni si ji dát k večeři. a že jsme tak nedočkaví na tom našem nekonečném rautu, uždibujem si z té naší zemité rolky dopředu, aniž bychom vůbec platili.
někde nějaký vědec mohl zkonstatovat, že „nepatrné“(!) množství chlastu, promiňte, ethanolu prodlouží dvojnásobně život nějakého druhu červů. a naopak „obrovské“(!) množství mu ten jeho jepičí život notně zkrátí. a co z toho plyne? chlast v rozumném množství zkrášluje!
je to vyzkoušené, tak proč hledat novou cestu? brusel nás tlačí do svého područí finančního a my žvatláme a křičíme nesmysly o nezávislosti. houbelec! nejen že žádná nezávislost uprostřed evropy neexistuje, ale naopak my toho drába, ten bič nad hlavou životně nutně potřebujeme! po staletí na nic jiného nejsme zvyklí a vůdcové naši byli pravidelně vyhnáváni kamsi, odkuď nebudou mít už zpětného vlivu na své ovečky, a my se rozhodně v nejbližších stopadesáti letech (plus mínus dva roky) nezmůžeme na společné odpovědné rozhodování. nám prostě vyhovuje od jídelního stolu řídit státní finance stejně jako fotbal s hokejem. potřebujeme mít společného nepřítele tam někde, když už ne ve vídni, tak proč ne v bruselu?
melancholickej
začátek tohoto dvanáctého letopočtu si o to přímo naříkal,
aby se jím stal. a svět kolem něho zatím pořádá bláznivej
závod o život. kdo dřív, kdo nejdřív a kdo hned? a co? o to vůbec nejde! život je přeci tak krátký! a tak v němém
úžasu pozoruju ten běsnící život vyhrožující bůhví proč
právě těm melancholikům. a snad i ta země váhá, na kterou
stranu se přidá, a snad jenom potřebuje vzkázat, jak takové
běsnění vypadá doopravdy. a tak starověcí bohové bouřek a
větrů jsou pouštěni z řetězů...
a jsem rád, že tuhle blbinu nemusím nikomu vysvětlovat, když je tak venku hezky a teplo. a prej leden, s kamnama něco vyvedem. od samotinkého rána slyším kopec změn, a nejspíš jim ještě není konce. a jak jsem se těm strachům ze změny dříve smál. přímo vysmíval! a už mě začínají děsit. sice jen tak malounko, ale děsí.(více)
na
štědrý den se courám pracovně naladěn se vzpomínkou na kdysi,
jak všichni byli ten den na sebe nějak sváteční a s úsměvem.
vzpomínám na cesty, na zasněné obličeje ve vlacích, na jakousi sváteční soudržnost, na dvoudňový válečný klid zbraní. vzpomínám na svátek zapomnění toho světa kolem. vlaková průvodčí má ale rozhodně jiný názor. stejně si
připadám celej zabalenej do těch vánoc, do těch svátku s černou
páskou na ruce. potkám kluka v sukni a tvrdí, že je prý pánská,
a navíc mnohem teplejší než kalhoty, a taky že je černá. nevím,
zatím to zkoušet nebudu, i když mám tak sexy nožky :-). v
podzemce slepec, kterému smím říkat nevidomej, hraje na flétnu a
já docela zas jednou nevím co si myslet. na každém rohu nějakej
výběrčí pro tu nejbohulibější věc s kukučem buď naprosto
připitomělým, anebo přímo křiváckým. tento vypadal, že mluví
pravdu. že tu pravdu píská na svou flétničku. a pískat nějakou,
jakoukoliv pravdu v této kotlině se „opravdu“ nenosí.
jako cibule v průjezdu si připadám, když odkládám postupně své vrstvy šatů ve vlaku. a stánkaři ve svátečním na náměstí poslouchají tu svou hitovou vánoční. nejspíš ji už milují k zbláznění. ještě pár posledních dárků, a svět bude v rovnováze. no svět... ten můj malej tedy určitě. no určitě.., ale bude se tvářit, to jo.
umřel nám světovej dramatik a prezident i přes žádost jeho svátosti dalai lámy, aby ještě deset let posečkal. nevím, státníkem do smrti i proti své vůli a zdraví leze po vedlejší koleji.
magie působí a působí i na talíř s mým obědem. a ten talíř v ten magickej den si nějak do daleka, a ode mne. do dálky takové, že ani vidět do něj není. ale došáhnu, to jo. a něco tam poznám. brambory kupříkladu. rýži taky a zbytek si domyslím. ale není to ještě tak zlé. mám nové brýle a s nima jako ostříž. a taky natěšen si zmenšuju font na firefoxu a úplně žasnu, co všechno se najednou vejde na obrazovku mého netbooku. (více)
když je náhodou v neděli listopad a znovu probuzená melancholie se ani nesnaží schovat za ty hromady spadaného listí, za tu pochybnou, těžko uchopitelnou barevnou vitráž. jen ten pocit zdá se skutečný. ta melancholie spadaného listí. (více)
zas jednou ve vlaku čistém a tichém, a jen vzpomínky zůstanou. no jo, rychlík „franz kafka“ a není o čem. naštěstí velkolepá rodinná oslava z nového přírůstku, tuším že sedmimiliardového, mi zase spraví náladu po velkolepé hádce v optice, kde vás natáhnou, ani nemrknete. stačí zajít do bílé labutě a udělá se vám černo.(více)
jsem nevěděl, jestli na gauči, což by mi přišlo docela ubohé, a tak raději dobrodružně v práci, kde mám tolik monitorů, že to budu mít určitě v přímém přenosu. holky, dívky, ženy si pro svou bezpečnost natahují zimní holínky, co jim tedy říkají kozačky, ale ty mně zas připomínají spíše ty malé kozy na pastvu a případně hodně nadanou halenku. a ty zimní botky zrozené ze strachu před koncem světa, a pak trochu aby těm dalším nositelkám mohly ukázat, a nakonec taky nám chlapům a klukům, abychom si mohli zaslintat.(více)
některé pravdy by se měly asi tajit a hezky si umřít ve svém bludu, ve svém přesvědčení. případně, a v horším případě, ty pravdy dávkovat hezky po lžičkách. každých deset let jednu malinkatou neškodnou pravdičku. takovou tu pěknou mrňavou ke kafi. a já kávu, právě takovou mrňavou, rád. na druhou stranu jsou lidé, co pravdu zbožňují, co za ni i rádi budou trpět. a tomu já říkám přírodní rovnováha. do včerejška jsem byl přesvědčen o své rozhodnosti, a dnes je ze mne nerozhodná troska!(více)
už si balím na cestu. a ani nevím, kolik toho s sebou, ale spíše jen tak na lehko, když budu muset dlouho pěšky. spacák a karimatku s sebou, aby mě jako nerváka mohli vystřelit na měsíc. jo, a domů nechat šlapat po svých. souhlasil jsem. druhá možnost byla - někam hodně daleko a hodně, hodně hluboko zakopat. (více)
sluníčko a dobrá muzika dokážou spolu docela vyjít. objevil jsem beátu hlavenkovou na jazzovém nebi a bílého tesáka v angličtině. taky hezky podaného. tedy na audio nahrávce s knihou dodaného. ale dnes je opravdu hezkej podzim a snad by chvíli moh´ taky vydržet. holka a nadšené štěně jezevčíka bez vodítka. to vodítko vlastně ani nejde na co přivázat. volná kůže a zbytek mrňavých křehoučkých nožiček to zachraňují. (více)
dopravdická láska jako ve filmu. jak já ji měl rád. a vlastně pořád ještě mám. a počítám, že jen tak se toho nezbavím. starám se o ni, jak jen to jde. společná léta nalézání souznění a lásky. vzájemného pochopení. hledání času a peněz. ano, peněz! tolik prachů, kolik nás taková žádostivost stojí... no jo, příroda. co nadělám.(více)
ranní bouračka na kolejích naštěstí nebyla bolestivá pro duši, ale pak se přidala rozbitá mašina, a hned se pouhé dvě hodiny znásobí popojížděním na plzeň, a pak zas na chvíli na prahu, aby nás přibalil autobus, tedy několik, a navrch superrychlík. ani jsem nevěděl, že něco takového máme.
zcela paralyzován a vyděšeně jsem zíral na sebevraždu v přímém přenosu, ze které, a ani nevím, jestli naštěstí je ten správný termín, se vyklubala upoutávka na výše zmíněný festival. estetické normy krásy se mění a na tom ještě není nic k následně vyvolané a tentokrát skutečné sebevraždě vkusu. sám se smůlou na zádech jako estetický cíťa umírám předem hrůzou nad každodenními útoky obrazu a zvuku kolem mé hlavy, podobám se oněm výtvorům stále víc, až doufám ve splynutí s nima a klid. (více)
nevím, nakolik je pro nově narozené indy frustrující, že krom čínštiny se domluvěj jazykem svých okupantů snad všude v západním světě a za chvíli i u nás. a vlastně jsme na tom stejně s tou naší slavnou školní ruštinou. tedy, mluvím o nás zrozených kdysi v půlce minulého století. jéjej, to to letí... a ti indové ve vlaku si hovící mi s úsměvem uvolnili místo. a jeden by si povídal a já taky, jenom jazyky našich bývalých okupantů s tím jaksi nepočítaly. ale jo, nějaké tupě zdvořilostní obraty i stvořím, co by ne, ale krom těch pár obvyklých frází bych si raději přál, aby britové vtrhli právě k nám. a těm se nejspíš už nikam nechce. kdo by pořád válčil? a těch společných misí máme taky plné kecky. (více)
upršenej týden pro francouzskej chanson jacques brela a portugalské fado teresy salgueiro ve filmu „lisabonský příběh“ se do sebe nádherně pojí. a jen má zkušenost, ve které tuším, že všechno dobré má mít svůj konec, tak i já zbaběle zvedám ruku za slunečný den.(více)
lenost snad už ve všech podobách byla na plátně i papíře a při poměřování si pokaždé mohu najít variantu, u které vítězím. ovšem jenom u plusového ladění. v ojedinělém prozření se mi to ovšem jeví zcela jinak, což „naštěstí“ ihned zapudím, abych moh svou lenost zas hezky nechat plout.(více)
na ty zmrzlíky si asi nezvyknu. těším se z pampelišek s hromadou jarní žluté. těším se nad balkónovým stromkem, aby se neřeklo taky jarně obrostlým, jak dovede to jaro ocenit. a potkávám vlašťovky na českém zájezdu, jak se zhlédly v té naší kotlině a že neví proč, ale že musej, a taky už to tady znaj.(více)
igelitové hradby proti útokům krvelačných žab se sklony k sebevraždám jsou pečlivě rozesety kolem tratí a cest, a jsem tedy v klidu. majáles plzeňský se bez potíží vzdal všem těm frontám na pivo, klobásu a halušky. usámu prej uškrtil vlastní rukou americkej první černej prezident. asi nějaká msta, nebo co. a přitom ten usáma byl fakt slavnej. jen nechápu, že ještě neměl otisky zubů na chodníku slávy hollywoodu jako všichni ostatní. leda, že by měl stejně špatnej chrup jako já, a proto tam ještě nejsme.(více)
když už jeden den se hádám o právoplatnost řidičáku i pro naše banky, když tedy i česká pošta se před tímto faktem musela sklonit, tak druhej den mi milej poberta ukradl ten proklatej doklad i s dalšíma a přibral i peněženku. napadá mě sice, zdali ta banka neposlala za mnou svého „čističe“, aby mně jako ukázal. a taky že jo. na instituce má být jeden hodnej. kdepak se hádat a kdepak mít ještě navíc principiální pravdu.(více)
jednou se ten tvoreček nějak natáhne a nikdo netuší jak. lítá to po tom, už ne jenom našem světě a plné neskutečné energie a k neutahání. a pak už jenom čekat čtvrt století, aby to mimino umělo samo si ten klíček i najít a popřípadě prvně natáhnout. kolujou ještě zvěsti, že prej si za to můžem sami podle zákonu příčiny a následku. a to nás má jako potěšit? (více)
už rok je potkávám, už rok je vidím. jsou celí do černa a jsou vlastně celí černí. obyčejně dva ramenatí kluci s emblémem soukromé policie se spoustou kapes a odhodláním. procházejí vlakem a jsem v klidu. ne že bych jindy nebyl, ale teď jsem víc... a navíc nejsem mladé děvče v rozpuku, ani důchodce s berlou. jednu šanci jsem už asi propás, a druhou ještě snad doženu. (více)
ve snu... pamatuju si jen asi šestery brýle, a moc pěkné. zvláštní bylo, že jakkoli vypadaly nově, byly to notně obstarožní brejle. a k čemu takovej sen? kdo brejlí denně a pořád, tak se mu i tyto mohou, musej zdát. a já viděl před časem ředitele jedné střední ve skvěle padnoucím, a považte, i vkusném ohozu, jak z první republiky. a protože byl nejspíš důslednej, tak i ten cvikr měl. a na řetízku. (více)
...tento pořad není vhodný pro jinak než z úvodu zjevně prožitých...
po třiceti letech... zní to hrozně už na první poslech. to ano, ale když si při tom tichém, opravdu tichém vyslovování tohoto zhůvěřilého faktu zacpete uši a nebudete se při tom vyslovování koukat na ty řádky, co vlastně ani pravdou nejsou, protože pravdou ani nemůžou být, není vše až tak hrozné. (více)
když vidím přes den svítit měsíc, mám podivnej pocit, že ho někdo nechal zbytečně svítit. anebo že ho rozsvítili příliš brzo. jako by to bylo nějaké znamení. jenom nevím, zdali jenom pro mne, anebo je nás víc, co potřebujem rozsvítit. no, že by svítil jenom pro jednoho, mi přijde jako docela zbytečně veliké plýtvání.(více)
do kupé se všoural milej malej dědula. manšestráky, co nehodlaly nic vyvracet svému majiteli o jeho věku. kabát z ještě starých časů a košile už s jasně definovaným původem. ale měl nový, pěkný baťůžek, který, když už dostal slovo, tak zásadně jen nemluvit o starobě.(více)
jó, kdybych byl jím. a možná bych tam šel po hlavě. teda, šel... když po hlavě, tak s rozběhem... a hned bych měl nezbytnou průpravu za sebou. nebo její část.(více)
zapřisáhlá sobota nejspíš asi ze zásady přinutí i jinak mírného jedince manželského společenství vzít do ruky řvoucí nebezpečné vrtací kladivo a jme se pokořovat, jako slabšího, tu zeď, která krom společného sdílení, a tedy že je potupným svědkem toho, co je spojuje, což nakonec zcela postačí. (více)
na světě je nová cukrárnička a proč tedy nenakouknout. české cukrovinky podle vzoru roku devatenácetsemdesát povinně, a tak jen tiše doufám a těším se jako malej jarda, když najdu dortík originální jen pro tu kavárnu, cukrárnu vymyšlenej. (více)
kdo by ho neměl rád? ale jistě, najdou se, ale my ostatní vypijem dávku i za něj. staré zvyky „českého turka“ naštěstí pomalu mizí v kanálu. přicházejí nové, americké a vzácně i italské. - jedno preso prosím!(více)
zbožňuji klobouky. zbožňuji je a nenosím. ne, že bych nechtěl, nesmím. jdu kolem dnes už ojedinělého kloboučnictví s podivnými výtvory a zahlédnu ho, toho krasavce krčícího se za hromadou dámských huček.(více)
všechna média se můžou zbláznit - zatmění, koukejte! neříkám, že to na mne neudělalo dojem jen nechápu, jak to ta holka dělá. říkala, že když nebude ten její doma na delší čas, dá mi znamení... prej když jsem tak nevšímavej... a to mě dokáže nakrknout, protože si myslím opak. i když je pravda, že jsem patrně méně všímavej na črty, které má na mysli ona. ale teď to krapítek přehnala. co udělá příště? čertice jedna.(více)
nový rok a další desetiletí, a začíná hned třetího. tak po těžkém a dlouhém svátku zasloužená práce. tedy, nejdříve ten svátek, ale nakonec je to jedno. kdo si ty svátky pamatuje jednotlivě? jistěže, najdou se postižení a jsou schopni si vybavit: se kterou, kolik a kdy... a pořád mám na mysli svátky... (více)
neobyčejně vyhlížející neobyčejná vražda v orient expresu, ze které trčí jako zlomený šíp morální aspekt spravedlnosti a odplaty. spravedlivá msta jako vykoupení za mrzký čin z nejmrzčejších. kam až můžu zajít a kdy ze mstitele se stane jen další vrahoun, mstivá bestie bez odpuštění. výborně natočeno a mám pocit, že v nové verzi se tvůrcům podařilo naprosto vše pro mne dostatečně a nepodbízivě. (více)
koukám na ty davy důvěřivců, co přitékají mi na stránky, a poťouchle si prohlížím, jak a kde se u „mne“ poměli. s potěšením zjišťuji jejich kurikulum a velikost chodidla přes zadní vrátka statistik.(více)
vánoční stingovo album na čt dvě mě ohromně potěšilo a snad ani nebudu pátrat, jak se tam dostalo. jestli dostal sociální deprivant janeček od své choti nůž na krk, anebo jenom na vánoce mu bylo vše milostivě jedno. a vůbec nepředpokládám, že by mu došel rozdíl mezi čt čtyři a čt dvě. a dost možná, že byl jenom pod obraz a v té slabé chvilce pustil na obrazovku místo fotbalu to vánoční album stinga. (více)
i když mnozí tvrdí opak, pravdou je, že vůbec nejsem pohan. ale na druhou stranu být jím, už se válím, nejspíš nahatej, někde v odlehlé přírodě spolu s černou zvěří, a dost možná i bez těch prasat. válením bych vyjádřil nesmírnou radost nad zimním slunovratem. ta prasata by z toho žádné závěry nedělala, a ještě by záviděla. přeskakoval bych si svůj pohanský oheň a pořád jen tak. a určitě bych neměl pořád rýmu, protože bych vypadal jako ta čuňata. (více)
přišlo mi to jako každá jiná reklamní kampaň, a tedy hloupost. jako pomluva před hromadnou činností, které nevím proč říkáme volby, kde všichni víme, že ty hromadně šířené lži jsou nenapadnutelné, protože tvořeny samotnými tvůrci zákonů. a nakonec ty vánoce se ukázaly, že tedy jo. žádný marketingový zátah na svá stáda k podojení... i když... co si z toho vybrat? (více)
má mě ráda, a tak se ke mně vrací, co by ne. tedy ne až tak moc, ale má. a co já? jsem starej ignorant a raději si vezmu prášky. kdo to kdy viděl? přijde za ním stará známá a on na prášky!(více)
všude slevy jako blázen a po slevě pořád dráž než kdekoli za plotem. synek našel vlněný kabát o sedmdesát procent skutečných. čumím jako okurka před naložením. jdu kolem jiných hadrů s vývěskou padesáti procent a jsem zlákanej. „jé, tohle sako je teplé a pěkné, a kdyby tak ještě bylo za tisíc,“ zkouším s úsměvem. „to musíte do sekáče,“ mile odtuší podavačka. „tak vám pěkně děkuji za radu, jste opravdu milá.“ a se svěšeným uchem odcházím na čaj. baba jedna! (více)
v neděli večer konečně kousek času na dýmku. přes den někde daleko za skly obrovitého baráku si soukromnilo do zlata rozsvícené něco, o čem ani netuším, a klidně celý den. práce. a tak nedělní včera večer mě konečně uved do stavu slastně tupého, stavu blažena při půllitrovém bahýnku s dýmkou. (více)
po několika letech už si všiml i český novinář, jak je smýkáno tímto zjevem s českou spz... ačkoliv výběr témat a schopnost je rešit je o českém novináři pověstná a taky se odráží na úrovni naší politiky, což ještě za dvacet let nepochopil a jen těžko pochopí. radek ministr a john si taky všimnul(více)
na kapotě kavárny kaaba jsou značky wifi a zákazu srpu a kladiva a pak ještě třešní. ještě značku spuštěných gaťat puberťáků do všech věků bych tam přilíp.(více)
reklama na lepší zítřek strany zelených jako vstup do „lepší politiky“. „prahu pražanům, a ne mafiánům a kmotrům“ tak tedy já zcela prostestuji!! a klidně i s třetím výkřičníkem přijdu. (více)
někde se stala asi chyba, když tohle počasí jasně vyrobené do peřin musíme odstonat v práci a v kavárně. prostě hrůza a šlendrián. volám na radnici, kdy tedy kde ty peřiny jsou. a byli milí a že prej peřinu ne, ale teplou deku v dobřanech, jako variantu bohnic.(více)
jeden sympatický svatý, i když pořád zastrčený v blaníku, kde si slaví se svými rytíři, se dostal i do naší současnosti. a my bychom rádi tomuto svatému hrdinovi ukázali poctu. a že to jinak nedovedem, tak nám je i státní svátek dobrý. když jsem byl ještě pihovatej klučina (no jasně, že si dělám srandu - klučina jsem nikdy nebyl a ty pihy měl spolužák v jiném městě), tak v rakouskej televizi, když už měli svátek nějakého svatého, tak blbli o něm celý týden, až jsem byl z toho nešťastnej. ve škole nám všechny svaté zatajili a babička byla daleko. nebylo až tak těžké jednomu a všem dalším dětem ukázat tu jedinou a pravou tvář všech svatých. (více)
jeden den a kolik udělá radosti. ráno se ještě nezdá, když se měsíc všemu řehtá jako blázen, a přímo do kulata. naštěstí se den přeci jenom dočká podvečera s dýmkou a bahnem v půllitru. a dýmka čadí až běda a jen čekám, jak mě hasičákem postříkaného, jak mě vyvedou. zápas s dýmajícím tabákem jsem vzdal a všichni si oddechli. půl hodina udírny a požitek žádnej. proč mě holka trestá? tedy ta dýmka. k tomu namazané celé předloktí nějakou marjánkovou kafrovou směsí, která, mám ten pocit, pomáhá, a smrdím poctivě dál. další pivo už asi dojde a nebude. (více)
tato zatím tajná informace prosákla z evropské rady pro polidštění české populace. (samozřejmě, že výjimky budou povýšeny mezi občany lidské kategorie), (více)
oficiálně ještě ne, ale jednání probíhají. jedním ze zádrhelů je detail, že je mě slyšet přes dvě zdi, když vášnivě diskutuji. a diskutuji pouze vášnivě. jinak všechny ostatní společné znaky, jako výrazná gestikulace a prožívání tématu, mám vlastní s těmito postiženími. a na to prosím mám svědky. majitelé mokrých košil a kalhot, dřív než mě knokautují při vzpomínce na sklenici, co má křídla mávající tak vehementně vylila, mi tuto skutečnost rádi povtrdí. a pokud ani to nebude stačit, naučím se znakovou řeč. ovšem tu mezinárodní.(více)
hodných a věrohodných človíčků je pramálo. laskavých a slušných. a v politice ještě míň. a když už se najde, měl by být na něj i zákon. zákon na ochranu těchto křehkých tvorečků. a jednu takovou a veřejně činnou, kterou raději nebudu jmenovat, ačkoliv si to jinak plně zaslouží. (více)
sobotní nákupní kolaborace a já hledám po cestě něco pro oko, na co rádo oko samo spočine. vidím v duchu páteční kouzelné ráno. patnáct minut cesty městem a nic. na sídlišťátku, kde žiju, se realizuje další paneláková a skutečně esteticky vyvedená reklama na omítku. (žádná p.r.) sládek stavby se snad po celé plzni tímto způsobem a navýsost vděčným a pohledným zviditelňuje. „obří kopretiny“, „pohled do vybourané místnosti“, „okna“, „průhledy skrz panelák“ ap. v plzni skutečně výjimečný počin. (více)
jsou mi čtenářové, co bývají nešťastný, když nemají jasno, když řádky vidí jako pomíchanou zeleninu. jsou tací, co to berou jako výzvu, a jiní zas jen kroutí očima a jejich svět pozbývá přímek a hlava se jim může rozskočit. a jen vysvětlovat chtějí a se zbraní namířenou přímo na tvou palici, a že jinak díru provedou. a já se jen tiše ptám, proč mít jenom počty malé násobilky, když svět není jen tak lehce uchopitelnej?(více)
námi vyšokovaná příroda si nějak po svém existuje a ostentativně předvádí, co si o nás myslí. když v dálkovém autobusu přišpendlen k oknu se věnuju tomu světu „za“, a vidím, jak v jezeře u dálnice si volavka klidně čeká na večeři, nemůžu tomu ani věřit. pocit surrealistického neskutečna. (více)
vidím, jak utěšeně rostou počty návštěvníků a jsem potěšen tímto hezkým jevem. zároveň koukám s obavou, jak někteří jedinci jsou schopni i několik hodin, celou noční pracovní směnu strávit na těchto stránkách. (více)
zlověstné předvolání na finanční úřad nevěstí nikdy nic dobrého. a když se přidá přidružené povinné varování, jak je možno s vámi nakládat v případě neuposlechnutí od těžkého žaláře po předání íránským katům práva šaría... manželka vyděšeně ukazuje mi ten zlověstný papír dvojmo pro jistotu poslaný, tedy oběma manželům rukou nerozdílnou. (více)
ví se, že v čechách máme dalšího vlka. no krásného, to vám tedy povím, kus to je. ta postava, až strach, ale já se nebál, přeci znám slovenské vlky. ani nevím, kdo to vyžvanil, ale já to nebyl. nejen, že slib je slib, ale absolutně nemám potřebu udávat další terč pro naše myslivce. (více)
četl jsem, jak kdysi dostal nějaký brit padesát let starou poštu, což britská pošta kvitovala jako důkaz, že u nich se přeci nic neztratí. české snílky hned zklamu - u nás co je jednou ztraceno, už tak zůstane. aby mi to česká pošta potvrdila, tak před nedávnem ve městečku u plzně, kde jsem náhodou po dvacet let pobýval,(více)
sudoku se křečovitě drží a vůbec ho nezajímá, jak si já před ním připadám. o stupeň slabší, než je jeho nejsvalovější varianta, je pod mou úroveň, a tak se jen chechtá. říká si, že jednou taky on může, a tedy musí, aby jen se pasivně nevydával ze svého programového nadšení. a v podzemce si elegantní pár snad po čtyřiceti letech vjel láskyplně pohledem do sebe a nemuselo padnout ani slůvko.(více)
nejsem sice zrovna líbací tip, ale klidně si vás nechám políbit za ty počty, za ty návštěvy, za tu pozornost mi věnovanou, kdy místo sklenky, místo abyste ten čas věnovali svému, někomu blízkému, nebo plazovi... a vy, namísto abyste se pěkně opíjeli v knajpě a někde na podlaze se blaženě přitom usmívali, jak ten stav krásně popisoval jarek nohavica... a když má maminka s úděsem dorazí až do těchto míst, dodávám, že ne, já ne, to je jen „básnická licence“, kterou mi ještě nikdo neudělil a ani nemůže, když básníci leží někde o dům dál. a to lízátko namouduši jedno i koupím, ať se i klidně zadlužím, jen když vám, mým čtenářům, udělám radost. jsem prostě grand, já vím.
kdybych byl indiánem a nosil indiánské mokasíny a venku pršelo, bylo by všechno, jak má být. tedy nesměl bych nosit mobilní telefón. telefón v kapse a svět je na ruby. a klidně v batohu, jen když je nabitej. (více)
a pavel josef vejvanovský mi dovoluje zapomenout na podobné blbouny. a úplně se tetelím radostí, jak tento skladatel, interpret a kapelník, a to všechno z čech, mohl tak vznešenou a povznášející hudbu stvořit, i když původně jenom pro pobavení vladařům. snad vůbec neznám žádnou z jeho serenád, jak jim prý říkal, která by mne nenadchla.(více)
například takové nakupování nohavic. jsem namouduši rád, když potkám za pultem kalhotárny jinou než dvacetiletou prodavačku. nevím, čím to, jen si pamatuju, jak kdysi mi to bylo ještě příjemné, pokud šlo o nohavice. vzpomínám, jak přicházely na trh, tedy ten socialistický, československý, první slipy, které i vypadaly.(více)
nevím jestli se policie opravdu dost snažila, anebo mi rovnou nevěřila, ale výsledek je stejnej - pachatel neznámý. dokolečka jsem musel vysvětlovat, dokolečka opakovat, jak to tedy bylo, i když tedy popravdě nevím jak. říkám, kdo kolem mne toho dne kroužil, kdo se jen tak nachomejtl. a pak jsem taky cítil pořád větší tlak na možnost, že si za všechno můžu sám.
takový maratónec měl svůj smysl a vše původní snad taky. i když tomu původnímu úmyslu může dát skutečný smysl až pozdější návaznost. a tak věren těmto mužům, co běhali co by pošťáci starověku, jsem se přidal a protože skromnej, tak v podobě honiče nábytku ve městě zvaném plzeň. těm tenkrát šlo kolikráte o život, a mně ostatně taky. (více)
včera deště a mokro a hodně mokra. a v rusku horko a sucho, hodně tepla. možná jsou unaveni, možná se jen baví u karet - „která mi padne, takovou jim pošlu do evropy“ a pak do ruska. a dost možná, že je pěkně serem. množíme se jako králíci v austrálii a ničíme vše, co má smysl. i schopnost pro krásu. (více)
a co? jak by můj jezevec jen suše prohodil. snad jen otázka základní - bylo to k něčemu? a ještě jedna - má to dál smysl? třicet let nějakého škrábání, co se snad ani psaním nedá zvát, versus poslední rok. co nutí jedince k takovým výplodům? touha po slávě? čirý exhibicionizmus? papiňák napěchován párou před rokem uvolnil bez ohledu na skutečnost svou natlakovanou energii. dva - tři krát týdně psaní a necelých tři sta článků. zajímavej rok. tři sta článků a kolik z nich stojí za něco? možno třetina, no spíše čtvrtina, ale jistě padesát drobností a pár povídek. a pak dvanáct kapitol z knihy, kterou snad i dopíšu. v hlavě se rodí jiné... (více)
je pravda, že ne vždy dodržím onu pevnou míru, ale pokaždé běhám o život. ne, že bych musel, ale potřebuji. jednou za čtyři roky to na mne z čista-jasna přijde a jdu si zaběhat. obyčejně ten den ani netuším, že budu běhat. a tak to nechávám náhodě. (více)
prej svazovat samičky před pářením (promiňte mi ten pojem) je čistě člověčí vynález. a není! takový pavouk, co je mnohokráte i menší než ta jeho vyvolená, a tak se pochopitelně obává, že si ho v případě neuspokojení dotčená dá k večeři. (více)
dětská to pochoutka a mnohým dodnes zůstala. dnes mě už, nevím proč, tolik neláká. věkem chutě odcházejí a některé se nově objevují. pivečko a kopr jsem kupříkladu jako dítko nemusel. a dospěláci s jídlem jen překotně radili a předváděli. dítko vědělo své. a hlavně se v tom nerejpej a jez rychle.(více)
představa, že by někdo mohl být i chytřejší, mě nutí tu a tam si otevřít encyklopedii. internetové znalosti na českém písečku v tomto ohledu raději vynechávám, anebo jen registruji, že tam jsou. (tolik hovadin na českých serverech je a patrně jsou všichni spokojeni.)
dlouhá léta jsem si netrouf na zmrzlinu pro její moderní vlastnosti, které se ráčily vetřít snad do všech u nás vyráběných potravin. no, dnes jsem docela neodolal a představa albánského cukráře, který tu skutečně je, mě přiblížila tomuto pokusu. patnáct kaček za kopeček je věru dost a dost a citronovou neměli a taky čokoládové chyběla ta správná barvička.(více)
proč musím znát rodinné poměry nejvyššího pana železničáře? nejvyšší pan železničář se rozhodl, že kdo nezná jméno jeho favoritky, nedostane slevu na dráhu.
a bůhví, proč právě jasmínová ve mně vyvolává všechny různé libé asociace.
jsa zasažen touto vůní se ohlížím, odkud že ke mně promlouvá. ohlížím se po městě plném letních dívek s tetováním zezadu a těsně nad kalhotkami, které jsou teď pravidlem k oku mání. a taky dam s náramky na kotníku. a všechny tyto, mám ten dojem, nosí květ jasmínu za pravým uchem. a já koukám, která z dam a dívek ho má právě ten nejkrásnější.
denně a v šest po ránu v rytmu zběsilém, akorát pro divoženky, na „mírovém“ to náměstí. naproti kostelu kousek od metra, tam se pod bubny srocují za hlasitého povzbuzování - jedem do kopce dámy! - á šlapem zvesela, dámy!
snad si ještě někdo upamatuje ty dřevní doby s telefonem v budce. a kdo taky nezažil to funící a dupající něco nahánějící hrůzu v noci. racio je krásné, a strach je přesto krásněji blížeji a hmatatelnější. a klidně obden si může kdosi vykládat, jak malé bodlinaté deseticentimetrové nic právě takto funí a dupe.
na zastávce trolejbusu s matnou nadějí jistoty měsíční karty na rovrzalý historický kočár s tykadly od dopravních podniků, že ho dnes zastoupí kabrio se sličnou řidičkou, sedím a vděčen nasávám vyletněné vůně v tričkách bez povšimnutí.
vzpomenu si na teorii tří sekund, které nás oddělují od nezájmu.
zatímco léto na chodníku řádí jako pominuté, my se na to musíme koukat, protože by bylo krajně neslušné nechat bez povšimnutí ty zástupy žen a dívek vyletněných až do všech podrobností a s citem pro detail.
v řadě stěračů za sebou lístek a já byl zvědavej. zvědavost je strašná a minete první a druhý stěrač, a proč byste o nějakou blbinu nemoh být kratší a ušetřen. no, v polovině stěračů naší ulice jsem neodolal a lísteček ukrad a čučím.
odešel nám slušný, schopný a nápaditý pán, Ladislav Smoljak, a snad si to můžu dovolit říci - nám, a snad to i stačí takhle. a jaké máme štěstí, že jsme mohli ten kousek cesty někde v dáli jít vedle a poslouchat a kochat se jeho výtvory, které tu naštěstí zbudou ještě dlouho.
a co se může stát? stane se vůbec něco? človíček jeden na tomto světě versus jeden den. jaký to nepoměr? jistě se může hodit na papír, kolik věků a dnů, asi ano. ale proč vlastně? a pro koho? nikdo ani nezaznamená ten rozdíl, ten chybějící den. píchačky života - kde jste byl-byla toho dne, když nám chybí záznam. zazní při konečném vyúčtování, a zároveň proběhne myslí dvou od sebe vzdálených, co si při tom mají tak blízko k sobě, jen to ještě nevědí. a proč taky, když právě mají tolik starostí se sebou samým. jak asi můžou dva cizí lidičkové vědět, že mají tam někde své zrcadlo, své naplnění snů, pokračování svého života někým, co mu dodá ten chybějící rozměr? a kolik jiných ani netuší, protože nevěří ve vyšší řád a další rozměr tohoto bytí? a přeci dnes a denně vyjma hluše necitlivé bytosti odsouzené k přežívání jsou, protože jen tak život dostává smysl.
každý správný chlap musí se pyšnit jizvou. dětské šrámy už nejsou vidět a laparoskopie se prej nepočítá. ale ode dneška se můžu chlubit, považte, dvaceticentimetrovou jizvou, jak má být! byl jsem totiž napaden.
poslouchal jsem rozhlasového komentátora ivana hoffmana a jeho každotýdení pořad jak to vidí na čro 2 v osm třicet. jeho shrnutí našich slavných a letos docela překvapivých voleb je bez dalších dovětků na úrovni a velice výstižné. doporučuji. vtip, odstup a inteligentní komentář. možno poslechnout na
slyšel jste to? víte, kdo umřel? no slavný a zpěvák! a druhej den - a víte, že ten mafián se ztratil někde ve francii? a koukají na mne jako na těžce postiženého, když jim popravdě řeknu, jak je mi to úplně jedno. a najednou jste necita, protože to byli mimo jiné i lidi. a nadšení jejich postupně upadá, jak nemůžou se dobrat pochopení u takového cynika.
kdybych byl dívka, žena, vzal bych si předvolební růži s úsměvem danou bez závazků od socdemáka? asi vzal, nevadí ta růže růžová, ale hudba linoucí se ze socdemáčné dodávky michala davida by mě přiměla i s tou růží ke zvracení.
ten mě naštval! ten mě dorazil! nejsem schopen pár vět slepit do samočtivého seskupení a on emil viklický trio sinfonietta na desce janáček of jazz si hraje jako bůh! dnešní jazzofon s davidem dorůžkou, a to je k pos....ní. a závidím, jako nikdy!
vracím se domů a znaven a těm ptákům je to jedno a možná ještě o to víc křičí a řvou to své jaro. a malá holčička - už jsem starší pán a jen těžko odhaduju věk takovýchto slečen - se vám, tedy mně, souká podivně ze dveří vedlejší bytovky, protože to zní daleko lépe než paneláku, kterýžto název mi jen připomíná panelovou dobu ledovou, která je stejně s námi a do smrti.
dnes prvně jsem potkal rozkvetlej chodník v parku plnej přes sebe řvoucích opeřenců o prvenství dnešního jara. malé domečky a obří ptáci a podivní tvorové v čáře za sebou. chodník jarových barev malých holčiček. (viděl někdo kreslit na chodník kluka?)
všude samé adrenalinové zážitky a pak jsme tu my. pohoda, klid, dýmka a kafíčko. a někdy je asi i té pohody moc, a tak zatoužím po troše - co troše - po pořádném adrenalinu. a aby jsem se nestyděl, až ho budu dávat k lepšímu. zašel jsem si na karlák a nechal vytrhnout jeden, co náhodou i bolel, a to dost. osmičkovej individualista - prej dva kámoši už jsou venku a co on? tři dni jsem se hádal a jako vždy moudřejší nakonec ustoupil.
bláznivý ptáci, sluníčko, letní terasa, vysněné dálky a bolavý člověk mě vyženou na jaře spolehlivě do někam, kamkoliv, kde něco z toho funguje. a kosové se předhánějí, jak mi ukázat právě tu svou a nejlepší. a talentů, těch je, těch mají.
celou noc jsem nespal, tak dlouho hledám ta správná slova, tak dlouho o tobě přemýšlím, až musím, a pěstí do stolu. snad na nějaký i dřevem původní, aby vydržel. no, chodím kolem opatrně - ale!
no, mám tě plný zuby, mám tě dost! vláčíš se se mnou skoro půl století, a nic! kdo ti to má říct, když ne já? a je to venku...
je chvíli nad nulou a na zastávce autobusu posouvám ručičku k pojízdnému teplu. evidentně zvyklý na tak chladné ráno si holub prochází svůj rajón téže zastávky autobusu a hledá snídani. pár zobů sem a tam mezi nohama skoro cestujících a stojí přede mnou. nahýbá hlavu jedním a druhým směrem - no přeci neustoupím holubákovi! pár centimetrů akorát k nakopnutí a holubák jen nervózně krůček vlevo a zpět. přešlapuje si, jestli konečně pochopím. a já, zatvrzelý majitel čekacího plácku zastávky autobusu zkřehlý, jen nenávistně začínám počítat peří, co si ten prcek pode mnou nosí, jakoby nic.
vynoří se mi film „tenkrát na západě“, poslední scéna kladného hrdiny s darebákem k vyřízení msty, z očí do očí. a ten zbabělý holubák ani nezvedne hlavu! bojí se pohledu kladného hrdiny s koltem proklatě nízko! neznaje rovný souboj jen pozoruje mou botu.
mám štěstí, z času na čas potkám člověka. narazím na osobnost, která ve mně vyvolá nadšení a zastaví čas. nic není, a nic se nemusí a je jen chvíle. ta chvíle, která sama ví, že zůstane.
zůstal mi jeden jediný kanál z té hromadné kanalizace, co mi denně buší do hlavy, když ta blbá krabička, vlastně krabice pořádná, se odporoučela poté, co se mi pokoušela říci, že to, jak jí nadávám, už nemusí snášet a že na mne z výšky, a že na mne prdí.
pod tím první obrázek ležícího nepohodlně na kolejích a druhý, jak v pohodlí na polštářích u plynové trouby ležíc čeká... a vypadá tak spokojeně. asi proto, že má kanape v kuchyni na rozdíl ode mne.
a v neděli v jeskynním baru s majorem zemanem a jeho vyhlášeným dílem „studna“ se partička přestárlých puberťáků baví a jedna návštěvnice a prsatá barmanka to už nemůže nezachránit.
někdo vymyslí nulu a snad i tuší, jak za deset století se promění v tisícovku a za další ve dvě a my, co jsme o nule ani netušili, najednou jich máme několik a necháváme se fascinovat jimi.
proč bych si nemoh trochu zažasnout? přepínaje kanály, zastavil jsem na křesťanském. (proč ta věta zní omluvně?)
slyším kněze ve spodní americe, jak mluví o kulturistice (samozřejmě okrajově), a pak se objeví kimona a tartany v česku, nejspíš jako kurzy sebeobrany, a jsem z toho mimo. pozitivně mimo. kurzy tělesna na křesťanské notě.
náhodný pohled do oken prvního patra a skrumáž lákavých lamp a jsem tam. slunečnice na plzeňské jungmance. nad jídelnou nová restaurace, asi bez kouření, nikde popelník a skvělá výzdoba. dvě pódia jako vyvýšený posez a ty stěny!
vlastně jakékoliv obřady, jak jsem se jim bránil, jak byly mým úhlavním nepřítelem. nepřítelem byla jakákoliv oficialita. pokřižování chleba babičkou, psaní pohlednic, rozbíjení talíře na svatbě.. tedy některé opravdu zaváněly stupiditou...
proč nemám i dobré obrazy v sobě o velikonocích? vidím jen potácející se děti žebrající drobné a opilé tupce s bičem v ruce... čím to, že se nám tento původně církevní svátek zvrhnul v obludné něco bez pokory?
klika patří dveřím. a ještě snad nějakou chvíli to tak zůstane. někde kliky utíkají a dveře nic. vlastně dveře jdou taky a místo nich přicházejí moderní bez klik, na kartu, na čip, na dobré slovo. je to neosobní a když jim dojde šťáva, jste namydlení.
jsou situace, kdy se nevyhnu odrazu v zrcadle. nutné ranní úkony a v zrcadle trčí bludný trs vlasů. namočím ruku a trs nic. nic není to správné slovo. trs si klidně trčí a kdyby moh hlasitě vzdorovat, tak ho i slyším.
nevím, jak vy a proč, ale na smích potřebuju někoho spolusmějícího, jinak z toho nemám nic.
na komedie jsou třeba dva. no, v každém případě víc než jeden. a když koukám na smutek v příběhu, klidně si vystačím sám. dokonce si posmutním raději sám... a tak chodím po bytě a zvu synka, se kterým máme přibližně podobný vkus, a přesvědčuju ho, jak je ta komedie skvělá a nakonec se dopustím citového vydírání, jak je důležité doprovázet svého taťku životem se bavícího. že jinak z toho života nemá už vůbec nic...
mám stoosmdesát. pravda, není to moc, ale mně stačí. i tak, když se nečekaně ocitnu na zemi, poznám, že je to dost. závidím těm prckům, kteří si ani nevšimnou, když si drcnou k zemi. není z čeho spadnout.
pokouším se o malé úpravy pro lepší orientaci na mých stránkách, když už na ně chodíte.
nacpu všechno do rubrik a též na konci každého článku bude živý odkaz, tedy link, na další v dané kategorii. taková malá blbůstka a jak vše zpřehlední. ale nemyslete si, taková je to piplačka, že i ten kotlíkovej guláš je dřív. kdyby se jednalo o pár článků...
odněkud vyhrabaná vzpomínka vůně. mihne se kolem vás, a jste rázem zasaženi. nevíte čím, nevíte proč, a přesto rázně do hlavy. vybaví se vám dílna po dědovi, skříň plná hader na půdě, bylinkový čaj, anebo vůně stáje. možná nově je to „vůně“ auta, anebo hyper – giga obchoďáček mezi regály. každý to své, ale jsou v nás, ty stříkance pod koží.
konečně volno a v neděli u malé dvanáctky s dýmkou pod zemí. a když přátelé z mokré čtvrtě se tak mile tváří, že vás vidí, dojde vám, jak je život hezký. a že, ne dnes a denně, tak tento večer o to víc sám spokojen.
chtěl bych jednou držet na pódiu jazzu jeden saxofon a klidně ho vyměnit za trumpetu táhlých jazzových not. chtěl bych být tím tónem, tou notou a letět pódiem kolem šťastného ucha za barem. chtěl bych být slastnou vzpomínkou slyšené trumpety sklepem na starém městě. a klidně být tím tónem sklepního paneláku v rezonanci klik všech bytů.
docela je mi všech postižených čtenářů tohoto blogu líto. neustále dostávám výtky na mou gramatiku – jakoby byla má :), ale co naplat, většina je opravdu milá, a dokonce má pravdu, a když přesto zůstanou pro mne z nepochopitelných důvodů na těchto stránkách, podávám vysvětlení nevysvětlitelného gramatického mého řádění.
(chápu, že už tahle věta umrtví kantorského jedince novinářského typu českého.)
mrazivé lednové sněhem kalamitním přikryté pražské ulice.
a na betlémském náměstí stylově si visí visatec. visatec si visí za ruku, zadumaně s druhou rukou v kapse. kouká na nás ten visatec shora, a že je domluven s davidem černým, pražským to sochařem, zůstává si v klidu.
a praha je pod sněhem a je hezky bílo. bílá v nás vzbuzuje klid, ovšem až na nevěsty. proč mám pocit, že každá žena – dívka sní pouze o svatbě a o těch bílých šatech a už pak v nás (mužích) nevzbuzuje tolik klidu… zajímavé je, že ženu – dívku nezajímá ani tak manželství, které svatbou někdy i vzniká, ale pouze ten den v bílém. a tak dnes je všude bílo a nevěsty si mohou užít.
koukám na tenis, který mě ale vůbec nebere, no protože v hospodě je to teď moderní a povinná vymoženost českých náleven.
nakonec jsem skoro i radši než bzučet stupidní evropu 2. vidím ten tenis a něco mi nejde, něco mi nepasuje. a ti tenisté, co u mne patřili spolu s golfem a parkúrem ke sportovní šlechtě, teď najednou jsou jen tenisáci běhající ve sportovních teplákových kraťáskách a tričku, kterému jen to logo přidá kýžený tisícinásobek původní hodnoty. a tak vidím dva vobejdy z ulice v kdysi královské hře s míčkem a raketou. asi jsem prostě jen mimo tuto dobu.
a protože velkorysý, odpouštím všem, co rýmovačkou sváteční obšťastňují mne i své blízké v naději něčeho hezkého a dávají všanc svá vidění světa šťastných nadepsaných pohlednic se stupiditou v oku svém.
ani se moc nebránila. vražda? ne, proboha ne. prostě jsem jí už začal mít plné zuby a ona byla tak hodná a měla pochopení. cynik? ne, to ne. tedy, trošku možná jo. všichni tam musíme - znáte ty omluvný kecy. jsou povinnou výbavou všech krimi. ale já stejně nejsem opravdový zločinec. jen jsem už neměl náladu. na ni. a to se stane každému. vlastně jsem se bránil, když tak blbě vypadala. a některé věci se prostě nedají omluvit. je to jako přílišná žízeň a sklenice je po ruce. (více)
poslouchám jana spáleného s jeho aspm a pak zuzanu navarovou, a to vše ze záznamu z roku 2000 asi. jsou dvě hodiny po půlnoci a nebýt tohoto faktu, bylo by opravdu báječně. tahle muzika v pořadu „sešli se“ a pohlazení. (více)
máme bednu jako všichni kolem. nesejde na tom jakou. jestli velikou, anebo plochou s vysokým rozlišením.
a jen ta bedna u zdi barevná si pohrává s obrázky a s kvantem emocí pumpovaných mi do hlavy. bráním se ovladačem v ruce, a tak jen namířím a střelím. i když trefím, prohrávám.
tedy, divím se sám a kocour mates jen kouká. včera jsem měl dvoje funkční džíny a za pět minut už byly čtvery a za další chvíli další dvoje. a že prej se takhle divím několikrát do roka. ale já vím své. (více)
nemůžu říct, že jsem v tom nevinně, ale nemohu si pomoci. jakmile slyším seriálové dialogy, a hlavně ty kvazi romantické, klidně bych uškrtil i nevinnou stařenku. tedy klidně asi ne. jak je možné, že ty samé dialogy za hranicí retardace dnes a denně tak spolehlivě působí? ale proč se nedokážu jen jednoduše povznést? asi mě ničí, že právě nejbližší jsou toho schopni...
schopnost vnímat hudbu se dle mého rovná schopnosti vnímat život. vyrostl jsem na rockové muzice 70. let a zůstal mi z ní pink floyd, původní genesis a tedy i peter gabriel zvlášť, jethro tull zbožňuju, yes atd.
velice mě překvapil sting a jeho koketérie s komorní muzikou. hraje a zpívá s loutnou. dvd a cd, studiová i živá nahrávka. komorní hudba vůbec – a pak je tu jazz. jazz ovšem s náznakem melodie. rychlý jazz nemusím. a vůbec cokoliv, co zavání tancem. od swingu počínaje až po nynější...
je mi divně a virózy si poletují. ne, že bych jen výmluvou na ptačí prasečí si sténal a se dojímal. i když ta představa: „skonal jako prasečí oběť,“ se mi zrovínka dvakráte nehodí. „byl utlučen lopatou“ - mi přijde daleko poetičtěji. (více)
netušil jsem, jak může být překvapivý nákup v tabákovém obchůdku. vejdu a u dveří dívčina se svým stánkem cigaretové firmy, a tak žoviálně předem hlásím: „nekouřím“. dívčina odtuší: „vždyť já vím, pane“. otočím se zasažen. „a že netušíte, odkud vás znám“ a klidně si mě plácne po zadku. (více)
jak koukám, tak koukám, z podzimní depky nic nevyčumím. energie, někde musí být energie, alespoň na předpis. baterky, lépe nabíjecí, jsou na každém rohu. ptám se, které se pro mne hodí. (více)
když už žehráme si do noty bez klavíru a vzájemně navzájem se slzičkou proti filmovému světu hrozíme. jak a proč, a spravedlnost spí, anebo jen pláčem nad svéhlavou pravdou všehomíra. (více)
čekám už jen na smrt. mám všechny k tomu potřebné příznaky- rýma, kašel a nechuť k pivu. co ještě horšího mě potká? tři dni trvající předsmrtná křeč, a není v tisku. to musím napravit. co když je to to poslední, co ze mne vzejde. (fyziologické podrobnosti vyjímaje - tím se přeci nebudu zabývat). a léto uteklo někamsi a jen slabounký pokus babího zůstal.
jste člověk a dovedete-li psát ještě rukou, a ne jen vyplňovat úřední akta hůlkově, anebo jste jen počítačový analfabet, no ať již z jakéhokoliv pochybného důvodu škrábete propiskou a nedejbože plnicím perem, tak taky vidíte tu „krásu“, co jste po sobě zanechal na tom kdysi čistém papíře, který za to vlastně ani nemoh',
když podzimní babino léto zatahá líného dědka do osidel svých záludně barevně vyvedeným listím a tváří se sobotně tak vlídně, že dědek tento miloslav podlehne a vydá se všanc pochodu výletnímu vybaven dýmkou první záchrany. ještě vesele přivítán tj sokolem na chlumu rozhledny nenápadně vstupem „zdarma“ poslán na vrchol chaloupky na kuří nožce a betonové k tomu.
gramatika a takto volně ložená, česky utrápená a slovákem psaná to má těžké, opravdu těžké. a proto prohlašuji, že za veškeré chyby gramatické můžou mí přátelé! (sic!)
kdo ještě umí dnes čekat? a kdo čeká rád, když náš svět je tak pekelně rychlej. nádraží, tramvaj anebo výplata. na všechno čekáme a neumíme. na zastávce hrozíme slovem zadním světlům autobusu. víme, že přijede další, ALE musíme ČEKAT. a co dělat, když už čekám? s flaškou v ruce, s křížovkou na klíně, s knihou..ano, ano jsou ještě takový podivíni. a pak je tu ještě řešení - „ušmen“. jsou zpravidla dva typy čekatelů: ušmen a jedinec, který nikdy sluchátka na veřejnosti nemá. to mne takovýmto ušmenem synek otituloval, když jsem začal nosit „pecky“ ke přehrávači. přehrávač na zastávce je fajn. příjemná muzika anebo švejk vás v klidu naučí čekat i na výplatu.
přeložím se do města s tramvají, tramvaje nejsou všude, v plzni ano. tramvaje přibližují, tramvaje zkracují. tramvaje po kolejích a bez nich ani ránu. a že nemaje auto pořídím si kolo. na kole se potím, a to já nerad. pořídím si skútr a skútr je fajn. zajíždím skútra pomalounku a těším se.
zloději taky. ještěže mi nevyhubovali za rozbité zrcátko.
sedím si na polední terase se šlapkou. na polední terase kousek od bydlení a známých obličejů. šlapka mi nevadí. pracuje a je pro mne inspirací... ovšemže, že inspirací všeho druhu. od dob erich maria remarque se kupodivu asi šlapky moc nezměnily. (více)
co se stane, když se sejdou dva, co mají podobnou, byť jen malou, vadu řeči? je to trapas! trapas jako brno. začne-li první s projevem tohoto, druhému je hned jasný důsledek svého možného dopadem téměř jistě blbým. zbývá útěk. útěk je fajn, je to řešení, trochu zbabělé, ale řešení. pak je tu možnost velice trapně si popovídat o problému. poprvé a jedinkrát by to ještě šlo, když je to v rámci nějaké komunity - taky to má význam, ale jinak? takže co se stane když první
kdybych chtěl, dostanu se na tour de france, šlapat budu jako blázen do kopce. nakonec klidně i z kopce šlapat budu. peloton zmáknu, jak jen to pude. a zbabělce,
připouštím malou opici ke kousku povídky. a tak občasný opilec z přesvědčení, závislý na laskavém pohledu laskavých očí, doufám, že nikoliv jen pro laskavost samou a šťastný pro život sám. malá opička, co se pře se mnou o prvenství, když přisátá na zádech kouká, jak sama roste, a jen doufá dál. (více)
nebo o životě o čem vlastně je soužití těch dvou, těch dvou, co si mají být rovni... koukám na bednu, na příběh o lásce, na příběh o nerovné lásce, hraju při tom karty, nemůžu ten příběh, co mě tak přitahuje, nemůžu ho vystát, je s titulkama, a tak ho nemusím poslouchat, jen tu a tam číst, je krásný, (více)
Liter.cz.
Google
poslat vzkaz autorovi
