s naprostou fascinací poslouchám o rozpínavosti vesmíru (zdráhám se použít „našeho“) a dovídám se, jak rychlost světla z těch nejzazších míst v tom cizím nekonečném prostoru nestačí na tu neustálou rozpínavost, a tak se odkaz toho světla z těch končin k nám nikdy nedostane na rozdíl od těch, co k nám doletí s myšlenkou zaniklé neexistence toho, co k nám právě přineslo.
osvobození, volno, letní dni a bouřky. japonské růžové stromy a člověk ví, že tento svět se točí dál. a ani utíkající piha nic nezmůže proti novému životu. vím bezpečně, že ještě před pár lety jsem na tu pihu, co mám vzadu na lopatce, lehce dosáhl, a dnes se mohu natahovat jako stočená hadice a nic mi to nepomůže, piha se posmívá z místa, na které člověk nemůže. jeden by řekl, když je to přeci má piha, tak... ani nevím, co s takovou rezavou tečkou na zádech, ale moje byla, to vím zcela jistě. byla.
včera ještě sněhově bílo, a dnes už jaro. najatí reportéři hlásí všelijaké srocování ptačích tlup kolem hraničních hor. a prý nějací nedočkaví vetřelci jsou již tady. noviny i vláda mlčí a statisíce opeřených okupantů nám už ujídá krajíc.
ve vatikánu si raději pořídili papeže. prý tradice, ale proslýchá se, že je to vše kvůli těm opeřeným poslům jara. my jsme si pořídili prezidenta, ale ten se dovede zvolit úplně sám. klobouk dolů.
zvůle lidu? toho samého lidu, který tak důsledně se se železnou pravidelností odráží ode zdi, aby v té otupělé bolesti, která je pro něj nakonec jedinou známou možnou cestou jak zvolit někoho, kdo je ochoten brát i za předpokladu, že se nechá permanentně osočovat svými voliči? ale i to je nakonec jen takové škádlení v lásce. a tato soužití s předmanželskou smlouvou, ve které je pod čarou dopsáno pomanželské budoucí vypořádání o legalizaci veškerých loupeží ve jménu vyššího, a tedy národa, který toto nakonec pokaždé se skloněnou hlavou i pochopí.
našinec rodu středoevropského ani snad nedokáže vyjádřit svůj nekonečný dík africkému létu jen takovým poleháváním u vody, které se nám může zdát příliš konvenční, a tak raději s radostí sobě vlastní si vyběhne do patnáctého patra snad nejvyššího baráku plzně.
kdo vůbec může vymyslet takovou blbinu a kdo se vůbec postaví dobrovolně na start?
drobná opeřená postavička lemčíka sbírající barevné kousky čehokoliv, včetně výdobytků homo sapiens do vlastnoručně, nebo spíše vlastnozobně postaveného honosně vyhlížejícího hnízda, které mu závidím, pracuje s nevídanou pílí a nadšením. to hnízdo, ten palác, který snad deset, snad dvacetkrát převyšuje jeho stavitele, je tak krásnej, tak neobyvatelnej, protože pouze k námluvám, a proto smyslnej. a před ním, aby toho nebylo málo, vystaví, umně naskládá plastová víčka, kamínky, bobule a zlomené propisky, a to vše výhradně modré, aby tu svou výkladní skříň u tiffanyho zakončil ukradenou sušenkou v krásné modré.
jakouže to má cenu, ten náš člověk? a co když taky záleží, kde a koho máme na mysli konkrétně. a kde? jih světa vs. sever se o tento pohled určitě poperou. anebo těm na jihu to bude nejspíš úplně fuk a ještě si poklepou na čelo. a koho konkrétně? to jako podle zásluh, nebo škol, případně funkce? a co takhle cena života dle vlastního uvážení? a začíná problém. kupodivu vznešeně znějící heslo, že „cena života je přeci všude a pro všechny stejná,“ je pouhopouhým snem superhumanistů. sám se považuju za humanistu, ale ne rovnostářského. všem stejně, bez ohledu na vyznání, rasu a pohlaví. posud je to pěkné, ale má-li přijít na jednotlivce, raději nemyslet a dál rozdávat, a klidně i povinně, jen aby mě nepovažovali za nelidu.
vlaky
a vlaky pořád dokola se se mnou někam vláčí a já se nechám,
neprotestuji, nemám sílu se jim postavit. praha plzeň a plzeň
praha, obě se tváří, jak nemají nic, pranic společného, jen těch
pár unášejících a nikoho s nikým z nich. vzácné chvíle
porozumění na trati. zima a svátky cizího světa a jen bůhví
proč. stánkaři na náměstích s očekáváním a utkvělou
představou o vánocích. jen malé děti zaženou pitomou realitu. a
malé děti povyrostou a realita je tu zas. a pro koho vlastně a
proč? jak lehké to mají věřící!
zima je tu doopravdy a zatím nikdo neví, kudy a jak se sem dostala. a martin s koněm se po ucpaných dálnicích vůbec neodvážil a parlament rozhodl, že odteď bude sníh už jen na příděl. tedy krom těch, co na to budou mít. prvního listopadu s deputátem sněhu v kářičce nadšeně domů, dětem. a pak si vykračujete se svým pejskem a snad i potomkem, až před sněhovým políčkem cedule jako kráva: „toto sněhové pole je majetkem petra bohatého! jakékoliv poškození se trestá sibiří! monitorováno!“(více)
zástupy mladých krásných žen v karlíně se našly, aby mohly být okrasou všech těch nových kancelářských paláců, co tam na jedné hromadě vyrostly. asi z kyselých dešťů.
v plzni na vlakovém nádraží běhá tučňák. není to žádné nóvum, ale dnes mě zaujal. on tedy ani tak moc neběhá, jako pózuje na monitorech, co si je tam asi nějaký sponzor vylepil ke své potěše. ke své, protože vůbec netuším, na co je to dobré pro mne. (více)
voňavé lípy jako národní symbol vzdorují diag human a jeho snaze zabavit nám naše národní poklady a svatou helenku, která k nim samozřejmě patří. a ne, že ne. připravují se razítka velikosti měst a podél hranic nejspíš taky velikananánskou páskou: „zabaveno!“ povedou zábrany, aby každej návštěvník byl zpraven. (více)
kolikrát si ve vlaku řeknu, že se jim na tu kravinu vykvajznu. (tak hezky mi napomoh jára da cimrman.) kolikrát. a pak zas jednou koukám a nemůžu se vynadívat na ty téměř krásné absurdity, jak české dráhy z nějakého pomateného počátku už léta trvají na svém, podle zásady - i z kraviny uděláme svou přednost, jenom když na tom budeme trvat! (více)
před třiceti lety se diskutovalo o hranicích sportovních výkonů. nastoupily steroidy a bylo. a dodnes prý se světem toulají hrůzně zmutovaní jedinci nemající zastání, nemající domov. (více)
v rozhlase na praze, co už není prahou, nýbrž dvojkou, poslouchám právnickou paní moudrou, co se mi pokouší vysvětlit, proč a jak to přijde, když jeden napadne výsledky voleb, v tomto případě na veleslavné permanentní žranici, jinak též známé jako pražský magistrát.(více)
pávě jsem vkročil, či přímo jsem byl vhozen, do doby, kterou, považte, p. jiránek karikaturista natočil už asi před třiceti lety. do doby automatů, do doby, ve které už vy nemáte vliv na nic, snad krom ložnice, když prohlásíte sebevědomě, že vás bolí hlava. (více)
jako malej prcek (a může být prcek jinej?) jsem děsně rád běhal v holínkách. to vyběhnete z domu v návalu té energie narvané do takového tělíčka, že až k prasknutí. a na nějaké obouvání není čas! to dá rozum! přenádherné vesmírné objevy a holínky mimo déšť mám nakonec zakázané. taková nespravedlnost! jen ty vzpomínky a vesmírné objevy zůstaly. (více)
poměr konstant a proměnných nám určuje míru pravděpodobnosti. charakteristika konstant je závislá na prostředí, pro které je určena. (poučka stejně zní jinak. ale smysl má... snad). a dobrej chleba by měl být naší konstantou, tedy prvkem, na který je spoleh. sakra důležitej prvek!(více)
proč trváme na svém přesvědčení, že všechno, úplně všechno musí mít nějaké řešení. a navíc správné řešení. v ideálním případě jediné. politici ve spojených státech po zkušenostech ze svých černých harlemů nabyli pocitů, že naše cikánsko-rómská otázka má přinejmenším podobné řešení.(více)
malinkatí, srandovní robotíci se už učí svými chybami dobít ten náš budoucí prostor. elektrohračky ve školce, jako záblesk budoucího perpetu mobile. jestli se budou česky, nebo jinak učit zákony robotiky o svých technologiích a taky morálních pravidlech neubližovat těm ubohým pitomečkům zběsile migrujícím z místa na místo a zpět, nevím. (více)
dopolední nedělní sluníčko domluveno s lobezskými babkami vypudilo hromadu svých dědečků s kočárky anebo už chodící nejnovější generací. a dědeček s panenkou pod paží útrpně poslouchá výtky své svěřenkyně, že takhle se děťátko tedy nenosí.(více)
s radostí a se solí - tak se kdysi vítávali hosté přespolní, i s chlebem. proč s chlebem? jó, to si vy nemůžete pamatovat, to ještě chléb chutnal, opravdu chutnal i třetí den, a byl to boží dar.(více)
aneb solidně dopálenej dráhou, jak jinak než českou.
změna jízdního řádu v médiích a změna nákupu jízdenek nikoli. mám kreditovou kartu IN. vybrali předem za ní tisícovku. jen tak. měsíc s náhradním lístečkem, na který tři ze čtyř pokladní nedovedli prodat „rezervační syst. eliška“ (psal jsem). radost z karty a automatu neznala mezí. měl jsem kamaráda. už z dálky jsme se zdravili a já si na něj zvykl. a všude najednou tolik přátel. to potěší. (více)
nemám na to věk a snad to ještě chvíli vydrží - myslím si, když poslouchám „hosta do domu“ na čro praha. a Olga Vilímková jako ten host (nenuťte mne říkat „hostka“) učí už pěkných pár let v peru s velikým „p“.(více)
mají styl a mají váhu. jsou naše, aniž bychom chtěli, anebo právě proto. jsou věci, co dlaní jen pohladit, a pak jsou věci potřebné. věci, co mají váhu a mají styl. ale houby! nic takového! hromady šatů, co nikdy už na sobě neuvidíte, hromady haraburdí a nábytku a netušíte, kam s tím.
do teď jsem si myslel, že jsem jediný, kdo nechápe politické rozdíly mezi stranami. potěšil mě ivan hoffman, politický to komentátor par excellence, který mi ten můj pohled potvrdil.
je úplně jedno, koho volíte, nakonec vyhraje ten starý politický vlčák, který se na tu radnici dostane jakýmkoli otvorem. a to doslova.
na šíleně rušné ulici nad muzeem pražským kolem tramvají a slepá dívka s bílou holí se mě ptá na ulici. a uspěchaný pracující s časem na poslední chvíli jako já stejně neodmítne. mladá dívka se zkřiveným obličejem a s důlky po očích. (více)
moc tomu tedy nerozumím, a docela mě to mate. a taky děsí. řecko jako vzor sociální peřiny, kterou kupovali s nadšením budoucí nenarozené generace těm s prošlou půlkou mozkovny. a teď francouzi, snad i z principiální potřeby bouře proti systému, co je mi docela sympatické, než přijde na podstatu věci samotné.(více)
takový radní města pražského má celkem jednoduchou volbu. tedy měl. nastupují jiní. a vlastně jakýkoliv radní... z jakéhokoliv města si vždycinky může vybrat, tedy zvolit, jestli chce spz 6666, anebo po držce. některý radní i chvíli váhají, co volit, a místo slíbeného mercedesu dostanou skleněné oko a fábii.(více)
sama otázka naznačuje možné důvody... a proč tedy dávám, a tedy podplácím, když mi to vadí?! najdu si ihned tucet důvodů proč... školka, parcela, lepší milenka... důvodů se najde. (více)
v jednom nádherném filmu: „můj otec ibrahim“ vysvětluje starý muž chlapci při cestě evropou na stavu popelnic kulturnost krajiny. že ty popelnice jsou vlastně jakýmsi indikátorem spokojenosti těch domácností. plné, rozbité, uzamčené... doložte si sami. (více)
poslouchám „hosta do domu“ - rozhlasový to pořad na praze. a protože dnes je jím václav cílek, nemůžu si ho nechat ujít. a navíc když si zasedne za tentýž stůl s panem redaktorem krocem, přičemž zdůrazňuju to oslovení, dostávám se do tiché eufórie a jen poslouchám.(více)
skvěle napsaná dejinná epizoda, kterou tak nenávidí samotní aktéři s poukazováním na zdánlivě jedinou linii této knihy. mám pocit povrchnosti právě od takto dotčených, kteří se dožadují seriózního pohledu se slzou v oku. nevidím rozpor v takto osobitě pojaté minulosti.(více)
mohu-li se řadit mezi milovníky knižní, nemohu už být mezi těmi, co tak působí. mám spolehlivě provařenej zlodějskej kukuč. kdykoliv se zálibně, pravda i slintavě, a tedy toužebně rozhlížím po té žni, po té nádheře, jsem hlídán o sto šest. (více)
koukám a nevěřím vlastnímu oku, jak grafitový čárymár může být i pěkný! prvně, a to jsem na světě od grafiťáckých prvopočátků, má toto uliční taky umění něco ke koukání. tedy v naší kotlině a za předpokladu, že nejsem domased a že se umím koukat a vnímat věci kolem. a tak vnímám ty pořád větší a větší a dnes už opravdu obří billboardy, až zakryjí baráky i s okny, a tam bych chtěl bydlet.(více)
a včera taky jedna babka, co si zas jednou asi na nějakou ze svých posledních dekád (já jsem zlej, já jsem hezky zlej) zapomněla a naschvál ztratila svůj kalendář, když oblečena do šestnáctky si vykračovala přímo mně naproti. a přímo slyším, jak protihlasem se zastanete této ztracené babičky, kterou podle tohoto protihlasu bych chtěl navléci do kroje se šátkem. a ještě nádavkem - a proč by jako nemohla vypadat mladě? (více)
těšíc se na randovní ten večer je vše krásné, a to hodně. právě vyhozený z práce už ten svět tak hezký nevidí a nemá. a pak ojíněn se šťastným úsměvem ústavního chovance se podíváš na ženskou, kterou bys před pěti pivy požádal, a teď jen hlesneš - jé, vy jste ale vošklivá! (více)
právě se hlásí nová fotbalová „gambrinus“ liga. pivní liga kulturního národa na dvojce. a taky nikomu nepřijde divné, že na hokej se už nechodí na zimní stadiony, ale na čez „arény“. a jak se jmenoval ten chemický gigant, který tady vládl před deseti lety? vzpomene si ještě někdo? a za deset let tu bude zas jiná liga. (více)
a zas poslouchám mé milované rádio a najednou podivná to debata se vloudí do mozku. vesmírné problémy na mou hlavu! a tak na chvíli vytrvám, jestli tedy bude třeba mé pomoci s tím vaším vesmírem. (více)
poslouchám zasvěcenou debatu o architektonických stylech a o tom, kam že se ta naše ne-architektura poroučí. a zas ty návodné otázečky ze základní školy našich některých moderátorů. - a co říkáte těm nákupním krabicím? a bla bla bla...
přiznám se dopředu, že nevím z hola nic o fungování tohoto samohybu, perpetua mobile. jen k mému údivu jsem se dočet, že existuje nějakých pár, tedy sedm, pomyslných klíčů právě vydaných pro sedm důvěryhodných veličin. pominu-li fakt, že mě nikdo neráčil kontaktovat, pak tato informace, pokud není kachní, mi zvrátila mou chabou představu o tomto. (více)
ve slabé chvilce, která ale není tvá, dostaneš nálepku baltazar a o ulici dál potkáš melichara a spolu pak najdete i svého kašpara a u piva se zasmějete. a budete se smát, než pochopíte tu danost, ten motiv, ten hrubý scénář, který ti rodiče napsali vybráním tvého jména. a dočteš se, jaké že to máš vlastnosti jménem dané, a směješ se jako blázen, než ti dojde, že tvé jméno je jen barevným kamínkem v obří mozaice.(více)
nijak zvlášť je není vidět, a přesto je máme. můžem obchoďáky, zastávky a parky, které si zrovínka vybrali, vynechat, můžem se tvářit všelijak, když chtějí pár drobných na chlast, ale nevymažem je.(více)
no jó, dříve. to lítali nad hlavou leda vrabčáči a kde je jim dneska konec? na venkově špačci, ve městě holubi a z těch pár kosů žádnej strach. ti holubi na náměstích byli o strach, to jo. nažehlené, nadržené rande u sochy a na hlavě potřísněný pozdrav letícího maniaka. a mobil se nám ještě ani nezdál.(více)
zastaví mě obden na ulici, ale ne žena, dívka, co se do mne na první pohled, a že už nemůže jinak. ale kdejaký vobejdové, i když kolikráte milý, aby mne buďto pumpli o drobné, anebo kladli otravné dotazy na služby. v prvním případě je to hned odbyté, zvláště pokud nemáte náležitě vypracované nervy. na podlidi z ulice, do kterých se tak rádi sami pasují při otázce, zdali mám nějakou tu drobnou minci, přiznám, že mám, ale nedám, a v dobrém pocitu odcházím. stydím se za spoluobčany, kteří vypočítávají na ulici, jak jsou na tom špatně, a proto nemohou. pravda, na kterou není nikdo zvědav, a navíc je jen výmluvou.
je to malé, je to hezké, a říkáme to o všech savcích a plyšáky nevyjímaje. i když, u plyšáků je to asi jinak. tíhnul jsem vždy prostě k mrňavým holkám. tedy ne, ne k mrňavým jako školačkám... brr, to si snad o mně nemyslíte. přišly mi tak roztomilé. a k mým svalovým dispozicím adekvátní. nějak jsem podvědomě tušil, že malou zvládnu v pohodě. asi normální je splést se jednou, a poučen si pak najít jinou katastrofu. ale mně se ty malé plyšové hračky prostě líbí. vidím a slintám dojetím a šel bych zachraňovat. to nevadí, že nepotřebují. já potřebuji! tedy zachraňovat. nejlépe, jak padají ze schodů, že je krapítek popostrčíte, a seběhnout honem a zachránit.
budík dovedu přelstít, budík zvládnu zmáčknout, než se rozdrnčí. budík v sobě má snad každý, budík je v pohodě. ale pro jistotu jsem mu vypolstroval zvonek vatou, aby krapítek i ladil a nehlušel tolik. zamykám dveře a výtahová podlaha težce zasténá. těžce a skřípavě. pár schodů a mám to akorát. trolejbus sice z poslední dekády minulého století, ale je v něm místa jako v žádném po něm - asi se zmenšujem.
pachuť našich kultivovaných voleb mi spravilo svatojánské navalis - barokní koncert na řece vltavě v den noci kostelů. muzika, co sama povznáší. muzika stvořena pro kratochvíli kdysi a dnes vyvažována zlatem ducha, jako benátská noc poctěna odkazem sv. jana nepomuckého.
jdu si kolem výlohy a mají nové panáky. panáky, co se oblékají, abychom věděli jak vypadat. plastikové ženy, spíše dívky, co jim každé tři - čtyři roky ubývají boky, až se dostanou na dnešních třináct. třináctileté boky figuríny ženy, dívky, která ukazuje nám, jak máme vypadat. a pak její partneři muži, spíše kluci - dospěláci, co pro jistotu každé tři, čtyři roky se míň a míň usmívají až po dnes, kdy už jen naštvaný výraz je in.
revizor stojí, revizor kouká, pracuje. a metro tubusy jsou veliké a jeden se i bát může, a tak si náš revizor bere na pomoc státní dohled a s klepety. klepeta jsou vidět a budí respekt věru náležitej.
hlásají nápisy ze všech stran a chybí už jen hlas slyšitelný ze sexmise - „spolkni prášek“ (mimochodem, skvělá polská sci-fi, která dnes pomalu nabírá na skutečnosti.)
docela znejistím, když potkám, byť jen letmo, jedince, u kterého nedokážu říci, zdali je to on, anebo ona. obyčejně v takovém případě si takovýto jedinec nese známky obou. jasně, můžete hned vyrukovat s teorií gaye, lesbičky a je vymalováno. ale není to tak jednoduché. když stojí vedle mne v metru, a je to malé s docela krátkým vlasem, naschvál neurčitého střihu.
je iluze důležitá? je rozumné ponechávat se vzájemně v iluzi? máme ji rádi a je-li klamem, pak všichni milovníci iluzí žijí v sebeklamu, ze kterého se pozvolna stává náhradní pravda. a jejich pravda se může postupně proměnit taky v obecnou platnost... kdy „všichni vědí“, jak je to doopravdy, ale nikdo nahlas. proč? strach, slušnost, tupost... naneštěstí iluze nemá jasně definované hranice. a kdybych se je pokusil definovat? všechno, co není realita, je iluze. dokázat nerealitu? tím, že nebude jasně vnímána našimi smysly, případně zprostředkovaně citlivými přístroji? když pozoruju vystoupení iluzionisty (jak příznačné!), vidím realitu? co poruchy vnímání? a je jedno, zdali nahoru, anebo dolů. jak si vysvětlíme senzitivní jedince? jsou jejich vnímání iluzí?
jsem součástí instantní přítomnosti, okamžiku prožitku. okamžiku, kterému se urputně bráním navzdory. bráním se těm instantním momentkám v této době tak, že jim taky podléhám, abych mohl občas odolat. chuťové, vizuální, poslechové zážitky.
nepřestávám se divit, jak vnímání hudby nás může dělit, rozdělovat. nepřestávám se divit, jak povrchně dokážeme vnímat. a nemůžu se zbavit pocitu, že vnímání hudby, pokud přímo nesouvisí, tak odráží vnímavost vůči čemukoliv jinému. a tedy rádio hitů, přičemž hit jako sprostá nadávka, jako kulisa je pro mne nepochopitelná. a všechno se dá nakonec i pochopit a chudý duchem si taky chtějí přijít na své, pokud se vám to nevnucuje jako kulisa kavárny.
poslouchám pana špačka z hradu, jak v rádiu udílí společenské rady, a jen žasnu, jak vyučoval takový národ jako my společenským konvencím. tak jsem se bušil smíchy, až jsem se zakuckal. národ v evropě vyhlášených buranů cpát po ránu takovým soustem. narval v dobré víře lidi do obleků, aniž by si všim, že takovéto vymoženosti lidičkové viděli naposled na svém plochém televizoru v americkém seriálu.
poslouchám debatu o ateistech v česku. a slyším po x-té, jak početná je skupina jinak neregistrovaných lidí hlásících se k něčemu nevázanému, k něčemu, co snad je někde mezi nebem a zemí...
kniha susan pinkerové „sexuální paradox. muži a ženy a skutečná mezera mezi pohlavími“
konečně někdo napsal v tomto čase celosvětové, tedy celozápadního světa, nucené rovnoprávnosti žen a mužů. (a už vidím, jak mě femi-mutantka osočí ze šovinizmu). susan pinkerová si dovolila napsat to, co by nepřežil žádný muž, a tedy by mě ani nepřekvapilo, kdyby to nebyla žena... :-).
studovanej idiot a nevzdělanej hlupák, kdo víc? nevzdělanej hlupák s jasnou profilací, pokud neprosazuje primitivní hrubost, nepředstavuje vážnější problém narozdíl od vystudovaného idiota, kterých naše vš - fabriky chrlí bez omezení. a tito vzdělaní pablbové s pocitem glejtu na všechno bez schopnosti kritického odstupu a bez schopnosti byť jen jednoduché diskuse bez osobního zaujetí, kde oponent se stává nepřítelem pro názor.
koukám na půllitr gambrinusu s uchem a vypadá skvěle. pivní sklenice posledních let jsou docela hrůza a ne malá. a prej sklo a české ručičky, do kterých nám zas italové kdysi něco ukápli, dokážou ledasco. jasně, že to není jen o dovednosti. ochota, možno odvaha zůstat u starého osvědčeného a nebát se.
naše hlavy, naše obličeje napospas vystavené jako průkazky na cokoliv. bez vlastní vůle kriminální řady rozšiřujeme, když naše zohavené busty nosíme jako poukaz. poukaz vnucený, bez něhož stavíme se proti řádu. a tak v peněžence, v kapse anebo na krku neustále nějaký máme s fotkou od sadisty, který se jen kochá nad řadami kriminálních obličejů, které sám stvořil k obrazu svému.
dostávám kopřivku, když to slyším. pravdivý příběh. co to je: pravdivý příběh? když si vymyslím povídku, tak jen, ať chci nebo nechci, na základě prožitků, i kdyby se jednalo o růžového trpaslíka na funkci okresního tajemníka. no jo, vím, že už nejsou...
a mají právo anonymové se v diskusích vyjádřit jinak než jen pochvalně? ne, jistě, že ne! tady, v českých vodách ještě stále není zvykem, že anonymní nezdvořák je pouze ubohou parazitující nickou nad myšlenkami jiných. chci-li být kritickým, podepíšu se. kdekoliv v českých webech se jen smečka anonymů, co se navzájem asi i zná, vrhá a vyštěkává články bez jakékoliv zdvořilosti a submisivity vyčleněné takovýmto psům. je mi jen líto těch, co se nedokážou bránit. proč se tato skutečnost pro naši společnost tak obvyklá toleruje i na renomovaných serverech typu „respekt“?
koukám na „itala v kuchyni“ a mám dobrý pocit. vidím historicky prvního kuchaře v televizi, který prostě je a nesnaží se vypadat být. je naprosto přirozený a svůj. (více)
potkal jsem morálního idiota. je to vůbec omluva? reagoval na můj článek „polední terasa“. stačila mu povrchní zmínka o šlapce a dál už ani nemusel číst. (více)
jak velkou cenu má láska? láska, která už v počátku si klade takové podmínky? a zpravidla to nejsou žádní nezkušení mladíčci. anebo to souvisí s věkem... nevím. citové vydírání, kdy my dva jsou rajská zahrada a ty a tví přátelé jsou mimo náš svět a to je za plotem, za naším plotem. (více)
žena se mne zeptala: „viděl si už ženu jako transvestitku?“
na první pohled je to opravdu jednoduché – ne, ženy tohle nemají zapotřebí. ale to je jen lehký klouzavý pohled podle vnějších známek. ve skutečnosti ženy jakmile začaly nosit na americkém západě kalhotové sukně, začal pozvolný proces k společenské uniformitě popírající vnější znaky obou mně známých pohlaví. od té doby si ženy mohou beztrestně užívat na veřejnosti svou sexualitu v rámci místních společenských konvencí. když žena tohoto ražení (samozřejmě, že to není pro všechny! bohužel i naštěstí) dostane chuť téměř jakkoli realizovat svou sexualitu (a nemluvím tu o žádných sexuálních otrokyních), má nepřeberné možnosti v západním světě s honorářem podle okolností od laciných putyk s nahoře bez, až po umělecké a vyhlášené kabarety.
a znáte vrcholový sport pro ženy, kde se ještě ony podobají ženám? koukám na plážový volejbal a shodou okolností a určitě náhodou mají obě „mužstva“ :), tedy všechny čtyři hráčky, prsa velikosti nula....
naše vysoké školy mají poměrně v evropě své jméno, ovšem ne lichotivé. a pedagogické fakulty mají prim. studovali je lehce bez překážek odložený, anebo chtivý jen titulů. (že se našel i skutečný učitel ztracen v davech pitomců, nebudu přeci popisovat) následná neschopnost učit dialogu děti je nasnadě. jakékoliv diskuse o čemkoliv je dodnes na našich školách pověstná ve své nemohoucnosti. a že se dodnes potírá, a to na všech stupních škol!
jsem hrd, jaké že to máme slavné umělecké kritiky, opravdu máme, just a just je máme. honit si triko jedovatou slinou, cokoliv do puntíku rozebrat, elaborátem důstojným zdát se, zdání a důkladnost důkladná, rozebrat cokoliv, co nestojí za rozebrání, ale nakydat a držet „umělecký“ štít.
a máme tu stupidní otázku, zdali si můžem nechat líbit určování jmen institucí! jakákoliv četnost návrhů nám předkládaných jmen přeci nemůže dost dobře určovat náš vkus. jak budem určovat „kvalitu a nezávadnost“ křestních jmen zde narozených cizinců, které se sem podle instituce nehodí?(více)
jak moc potřebujem snášet ubohé vize filmařů, které ani vizemi nejsou, protože bez nápadu a jen tuny krve a pořádně nasvícený detail těla bez něčeho, bez údu.
a lidská nahota je tabu a lebka na každé bundě je cool. milování říkáme šoustat a pak si pro zábavu pustíme comp abychom zažili trochu té krve skrze monitor.
učíme svá dítka mluvit pravdu, kterou sami lehce brzy prokouknou skrze nás. pravda jako argument soudní, dle potřeb výmluvnějšího. a dnes právě pochopená pravdivá skutečnost po čtvrté a pokaždé jinak. pravda jako společenská hrubost nevychovaných a každodenní pravdomluvnost bezohledných „přátel“ (no co, vždyť to byla pravda). (více)
je jako neviditelná chiméra. mluví se o ní, píše se o ní, dělají se průzkumy(?!) ale „nikdo“ ji ještě neviděl. dnes o ní mluvili ve zpravodajském pořadu celou hodinu, redaktor se tak moc snažil, ale vedoucí průzkumu působil rozhodně pesimističtěji. (více)
jak rychle se rozhodnem, kde sympatie pouhá nám určí pravidla, že malinká klíněnka jen zloduchem může být a kaštan, protože krásný, zas jako role oběti přisouzena mu, (více)
cigareta tentokrát ne jako nikotin. škodlivé něco dýchatelně nedýchatelné, to ano. na všech vašich krabičkách si počtete. vizualizace nepřítele, ano ukažme si a už jen střelit. nebudu hájit opačný postoj než je ten oficiální, ne, ani mě nezajímá. mimochodem hezky vráštitá tvář šedesátileté se na vás usmívá v detailu svého obličeje, ve velikém detailu a pod obrázkem by stálo: ve třiceti na dítě přeci ještě nejsem stará. (více)
kdo přišel první s nápadem nacpat na co nejmenší prostor pánských záchodků co největší počet mušlí?! kdo byl tak chytrý, že jejich použití je mimo teoretickou možnost prakticky nerealizovatelné použití ve více uživatelích najednou vedle sebe.
šampón pánský, netuším, čím se liší od jiných pro celou rodinu a psa. ale voní, a tak už nepřemýšlím, a proč taky rozšiřovat již beztak hojné řady smrdících elementů... a tak pánský šampón akceptuji i navzdory odpudivé reklamě evolučně dokonalého snad mužského rodu dle hollywoodu akurátního ksichtu. ale probůh komu je určena ta kreatura snad původně znetvořená pro zvýšení prodeje? citově dehydrovaným ženám se snad může líbit, ale pro ně není určen! mužům se má tento evoluční zázrak bezpohlaví původně představující jednoho z nich líbit? (více)
Liter.cz.
Google
poslat vzkaz autorovi
