blog kavárenského povaleče s dýmkou

zástupy mladých krásných žen v karlíně se našly, aby mohly být okrasou všech těch nových kancelářských paláců, co tam na jedné hromadě vyrostly. asi z kyselých dešťů.

zastaví mě obden na ulici, ale ne žena, dívka, co se do mne na první pohled, a že už nemůže jinak. ale kdejaký vobejdové, i když kolikráte milý, aby mne buďto pumpli o drobné, anebo kladli otravné dotazy na služby. v prvním případě je to hned odbyté, zvláště pokud nemáte náležitě vypracované nervy. na podlidi z ulice, do kterých se tak rádi sami pasují při otázce, zdali mám nějakou tu drobnou minci, přiznám, že mám, ale nedám, a v dobrém pocitu odcházím. stydím se za spoluobčany, kteří vypočítávají na ulici, jak jsou na tom špatně, a proto nemohou. pravda, na kterou není nikdo zvědav, a navíc je jen výmluvou.

je to malé, je to hezké, a říkáme to o všech savcích a plyšáky nevyjímaje. i když, u plyšáků je to asi jinak. tíhnul jsem vždy prostě k mrňavým holkám. tedy ne, ne k mrňavým jako školačkám... brr, to si snad o mně nemyslíte. přišly mi tak roztomilé. a k mým svalovým dispozicím adekvátní. nějak jsem podvědomě tušil, že malou zvládnu v pohodě. asi normální je splést se jednou, a poučen si pak najít jinou katastrofu. ale mně se ty malé plyšové hračky prostě líbí. vidím a slintám dojetím a šel bych zachraňovat. to nevadí, že nepotřebují. já potřebuji! tedy zachraňovat. nejlépe, jak padají ze schodů, že je krapítek popostrčíte, a seběhnout honem a zachránit.

silně zakódováno máme a přímo všito pod kůži a vůbec o tom nepochybujem, že pokrytectví je to špatné, a naopak upřímnost to dobré.

budík dovedu přelstít, budík zvládnu zmáčknout, než se rozdrnčí. budík v sobě má snad každý, budík je v pohodě. ale pro jistotu jsem mu vypolstroval zvonek vatou, aby krapítek i ladil a nehlušel tolik. zamykám dveře a výtahová podlaha težce zasténá. těžce a skřípavě. pár schodů a mám to akorát. trolejbus sice z poslední dekády minulého století, ale je v něm místa jako v žádném po něm - asi se zmenšujem.

aneb svatojánské navális

pachuť našich kultivovaných voleb mi spravilo svatojánské navalis - barokní koncert na řece vltavě v den noci kostelů. muzika, co sama povznáší. muzika stvořena pro kratochvíli kdysi a dnes vyvažována zlatem ducha, jako benátská noc poctěna odkazem sv. jana nepomuckého.

jdu si kolem výlohy a mají nové panáky. panáky, co se oblékají, abychom věděli jak vypadat. plastikové ženy, spíše dívky, co jim každé tři - čtyři roky ubývají boky, až se dostanou na dnešních třináct. třináctileté boky figuríny ženy, dívky, která ukazuje nám, jak máme vypadat. a pak její partneři muži, spíše kluci - dospěláci, co pro jistotu každé tři, čtyři roky se míň a míň usmívají až po dnes, kdy už jen naštvaný výraz je in.

revizor stojí, revizor kouká, pracuje. a metro tubusy jsou veliké a jeden se i bát může, a tak si náš revizor bere na pomoc státní dohled a s klepety. klepeta jsou vidět a budí respekt věru náležitej.

zmáčkni knoflík

hlásají nápisy ze všech stran a chybí už jen hlas slyšitelný ze sexmise - „spolkni prášek“ (mimochodem, skvělá polská sci-fi, která dnes pomalu nabírá na skutečnosti.)

někdy stačí pár set kilometrů, a zázemí, někdy bujaré geny a divoká, anebo úzkoprsá výchova.

a názorové výměny cholerika s flegmatikem pod jednou střechou budou jenom na vraždu.

radost z čekání

jsem součástí instantní přítomnosti, okamžiku prožitku. okamžiku, kterému se urputně bráním navzdory. bráním se těm instantním momentkám v této době tak, že jim taky podléhám, abych mohl občas odolat. chuťové, vizuální, poslechové zážitky.

naše hity

nepřestávám se divit, jak vnímání hudby nás může dělit, rozdělovat. nepřestávám se divit, jak povrchně dokážeme vnímat. a nemůžu se zbavit pocitu, že vnímání hudby, pokud přímo nesouvisí, tak odráží vnímavost vůči čemukoliv jinému. a tedy rádio hitů, přičemž hit jako sprostá nadávka, jako kulisa je pro mne nepochopitelná. a všechno se dá nakonec i pochopit a chudý duchem si taky chtějí přijít na své, pokud se vám to nevnucuje jako kulisa kavárny.

fejetony

poslouchám pana špačka z hradu, jak v rádiu udílí společenské rady, a jen žasnu, jak vyučoval takový národ jako my společenským konvencím. tak jsem se bušil smíchy, až jsem se zakuckal. národ v evropě vyhlášených buranů cpát po ránu takovým soustem. narval v dobré víře lidi do obleků, aniž by si všim, že takovéto vymoženosti lidičkové viděli naposled na svém plochém televizoru v americkém seriálu.

kniha susan pinkerové „sexuální paradox. muži a ženy a skutečná mezera mezi pohlavími“

konečně někdo napsal v tomto čase celosvětové, tedy celozápadního světa, nucené rovnoprávnosti žen a mužů. (a už vidím, jak mě femi-mutantka osočí ze šovinizmu). susan pinkerová si dovolila napsat to, co by nepřežil žádný muž, a tedy by mě ani nepřekvapilo, kdyby to nebyla žena... :-).

mají právo na život?

studovanej idiot a nevzdělanej hlupák, kdo víc? nevzdělanej hlupák s jasnou profilací, pokud neprosazuje primitivní hrubost, nepředstavuje vážnější problém narozdíl od vystudovaného idiota, kterých naše vš - fabriky chrlí bez omezení. a tito vzdělaní pablbové s pocitem glejtu na všechno bez schopnosti kritického odstupu a bez schopnosti byť jen jednoduché diskuse bez osobního zaujetí, kde oponent se stává nepřítelem pro názor.

naše hlavy, naše obličeje napospas vystavené jako průkazky na cokoliv. bez vlastní vůle kriminální řady rozšiřujeme, když naše zohavené busty nosíme jako poukaz. poukaz vnucený, bez něhož stavíme se proti řádu. a tak v peněžence, v kapse anebo na krku neustále nějaký máme s fotkou od sadisty, který se jen kochá nad řadami kriminálních obličejů, které sám stvořil k obrazu svému.

dostávám kopřivku, když to slyším. pravdivý příběh. co to je: pravdivý příběh? když si vymyslím povídku, tak jen, ať chci nebo nechci, na základě prožitků, i kdyby se jednalo o růžového trpaslíka na funkci okresního tajemníka. no jo, vím, že už nejsou...

a znáte vrcholový sport pro ženy, kde se ještě ony podobají ženám? koukám na plážový volejbal a shodou okolností a určitě náhodou mají obě „mužstva“ :), tedy všechny čtyři hráčky, prsa velikosti nula....

naše vysoké školy mají poměrně v evropě své jméno, ovšem ne lichotivé. a pedagogické fakulty mají prim. studovali je lehce bez překážek odložený, anebo chtivý jen titulů. (že se našel i skutečný učitel ztracen v davech pitomců, nebudu přeci popisovat) následná neschopnost učit dialogu děti je nasnadě. jakékoliv diskuse o čemkoliv je dodnes na našich školách pověstná ve své nemohoucnosti. a že se dodnes potírá, a to na všech stupních škol!

jsem hrd, jaké že to máme slavné umělecké kritiky, opravdu máme, just a just je máme. honit si triko jedovatou slinou, cokoliv do puntíku rozebrat, elaborátem důstojným zdát se, zdání a důkladnost důkladná, rozebrat cokoliv, co nestojí za rozebrání, ale nakydat a držet „umělecký“ štít.