s naprostou fascinací poslouchám o rozpínavosti vesmíru (zdráhám se použít „našeho“) a dovídám se, jak rychlost světla z těch nejzazších míst v tom cizím nekonečném prostoru nestačí na tu neustálou rozpínavost, a tak se odkaz toho světla z těch končin k nám nikdy nedostane na rozdíl od těch, co k nám doletí s myšlenkou zaniklé neexistence toho, co k nám právě přineslo.
(více)osvobození, volno, letní dni a bouřky. japonské růžové stromy a člověk ví, že tento svět se točí dál. a ani utíkající piha nic nezmůže proti novému životu. vím bezpečně, že ještě před pár lety jsem na tu pihu, co mám vzadu na lopatce, lehce dosáhl, a dnes se mohu natahovat jako stočená hadice a nic mi to nepomůže, piha se posmívá z místa, na které člověk nemůže. jeden by řekl, když je to přeci má piha, tak... ani nevím, co s takovou rezavou tečkou na zádech, ale moje byla, to vím zcela jistě. byla.
(více)včera ještě sněhově bílo, a dnes už jaro. najatí reportéři hlásí všelijaké srocování ptačích tlup kolem hraničních hor. a prý nějací nedočkaví vetřelci jsou již tady. noviny i vláda mlčí a statisíce opeřených okupantů nám už ujídá krajíc.
ve vatikánu si raději pořídili papeže. prý tradice, ale proslýchá se, že je to vše kvůli těm opeřeným poslům jara. my jsme si pořídili prezidenta, ale ten se dovede zvolit úplně sám. klobouk dolů.
(více)prezidentovi s láskou...
a zvůle lidu prosazena
zvůle lidu? toho samého lidu, který tak důsledně se se železnou pravidelností odráží ode zdi, aby v té otupělé bolesti, která je pro něj nakonec jedinou známou možnou cestou jak zvolit někoho, kdo je ochoten brát i za předpokladu, že se nechá permanentně osočovat svými voliči? ale i to je nakonec jen takové škádlení v lásce. a tato soužití s předmanželskou smlouvou, ve které je pod čarou dopsáno pomanželské budoucí vypořádání o legalizaci veškerých loupeží ve jménu vyššího, a tedy národa, který toto nakonec pokaždé se skloněnou hlavou i pochopí.
(více)našinec rodu středoevropského ani snad nedokáže vyjádřit svůj nekonečný dík africkému létu jen takovým poleháváním u vody, které se nám může zdát příliš konvenční, a tak raději s radostí sobě vlastní si vyběhne do patnáctého patra snad nejvyššího baráku plzně.
kdo vůbec může vymyslet takovou blbinu a kdo se vůbec postaví dobrovolně na start?
drobná opeřená postavička lemčíka sbírající barevné kousky čehokoliv, včetně výdobytků homo sapiens do vlastnoručně, nebo spíše vlastnozobně postaveného honosně vyhlížejícího hnízda, které mu závidím, pracuje s nevídanou pílí a nadšením. to hnízdo, ten palác, který snad deset, snad dvacetkrát převyšuje jeho stavitele, je tak krásnej, tak neobyvatelnej, protože pouze k námluvám, a proto smyslnej. a před ním, aby toho nebylo málo, vystaví, umně naskládá plastová víčka, kamínky, bobule a zlomené propisky, a to vše výhradně modré, aby tu svou výkladní skříň u tiffanyho zakončil ukradenou sušenkou v krásné modré.
(více)
jakouže to má cenu, ten náš člověk? a co když taky záleží, kde a koho máme na mysli konkrétně. a kde? jih světa vs. sever se o tento pohled určitě poperou. anebo těm na jihu to bude nejspíš úplně fuk a ještě si poklepou na čelo. a koho konkrétně? to jako podle zásluh, nebo škol, případně funkce? a co takhle cena života dle vlastního uvážení? a začíná problém. kupodivu vznešeně znějící heslo, že „cena života je přeci všude a pro všechny stejná,“ je pouhopouhým snem superhumanistů. sám se považuju za humanistu, ale ne rovnostářského. všem stejně, bez ohledu na vyznání, rasu a pohlaví. posud je to pěkné, ale má-li přijít na jednotlivce, raději nemyslet a dál rozdávat, a klidně i povinně, jen aby mě nepovažovali za nelidu.
(více)vlaky a vlaky pořád dokola se se mnou někam vláčí a já se nechám, neprotestuji, nemám sílu se jim postavit. praha plzeň a plzeň praha, obě se tváří, jak nemají nic, pranic společného, jen těch pár unášejících a nikoho s nikým z nich. vzácné chvíle porozumění na trati. zima a svátky cizího světa a jen bůhví proč. stánkaři na náměstích s očekáváním a utkvělou představou o vánocích. jen malé děti zaženou pitomou realitu. a malé děti povyrostou a realita je tu zas. a pro koho vlastně a proč? jak lehké to mají věřící!
(více)zástupy mladých krásných žen v karlíně se našly, aby mohly být okrasou všech těch nových kancelářských paláců, co tam na jedné hromadě vyrostly. asi z kyselých dešťů.
(více)do teď jsem si myslel, že jsem jediný, kdo nechápe politické rozdíly mezi stranami. potěšil mě ivan hoffman, politický to komentátor par excellence, který mi ten můj pohled potvrdil.
je úplně jedno, koho volíte, nakonec vyhraje ten starý politický vlčák, který se na tu radnici dostane jakýmkoli otvorem. a to doslova.
(více)zastaví mě obden na ulici, ale ne žena, dívka, co se do mne na první pohled, a že už nemůže jinak. ale kdejaký vobejdové, i když kolikráte milý, aby mne buďto pumpli o drobné, anebo kladli otravné dotazy na služby. v prvním případě je to hned odbyté, zvláště pokud nemáte náležitě vypracované nervy. na podlidi z ulice, do kterých se tak rádi sami pasují při otázce, zdali mám nějakou tu drobnou minci, přiznám, že mám, ale nedám, a v dobrém pocitu odcházím. stydím se za spoluobčany, kteří vypočítávají na ulici, jak jsou na tom špatně, a proto nemohou. pravda, na kterou není nikdo zvědav, a navíc je jen výmluvou.
(více)je to malé, je to hezké, a říkáme to o všech savcích a plyšáky nevyjímaje. i když, u plyšáků je to asi jinak. tíhnul jsem vždy prostě k mrňavým holkám. tedy ne, ne k mrňavým jako školačkám... brr, to si snad o mně nemyslíte. přišly mi tak roztomilé. a k mým svalovým dispozicím adekvátní. nějak jsem podvědomě tušil, že malou zvládnu v pohodě. asi normální je splést se jednou, a poučen si pak najít jinou katastrofu. ale mně se ty malé plyšové hračky prostě líbí. vidím a slintám dojetím a šel bych zachraňovat. to nevadí, že nepotřebují. já potřebuji! tedy zachraňovat. nejlépe, jak padají ze schodů, že je krapítek popostrčíte, a seběhnout honem a zachránit.
(více)silně zakódováno máme a přímo všito pod kůži a vůbec o tom nepochybujem, že pokrytectví je to špatné, a naopak upřímnost to dobré.
(více)budík dovedu přelstít, budík zvládnu zmáčknout, než se rozdrnčí. budík v sobě má snad každý, budík je v pohodě. ale pro jistotu jsem mu vypolstroval zvonek vatou, aby krapítek i ladil a nehlušel tolik. zamykám dveře a výtahová podlaha težce zasténá. těžce a skřípavě. pár schodů a mám to akorát. trolejbus sice z poslední dekády minulého století, ale je v něm místa jako v žádném po něm - asi se zmenšujem.
(více)aneb svatojánské navális
pachuť našich kultivovaných voleb mi spravilo svatojánské navalis - barokní koncert na řece vltavě v den noci kostelů. muzika, co sama povznáší. muzika stvořena pro kratochvíli kdysi a dnes vyvažována zlatem ducha, jako benátská noc poctěna odkazem sv. jana nepomuckého.
(více)jdu si kolem výlohy a mají nové panáky. panáky, co se oblékají, abychom věděli jak vypadat. plastikové ženy, spíše dívky, co jim každé tři - čtyři roky ubývají boky, až se dostanou na dnešních třináct. třináctileté boky figuríny ženy, dívky, která ukazuje nám, jak máme vypadat. a pak její partneři muži, spíše kluci - dospěláci, co pro jistotu každé tři, čtyři roky se míň a míň usmívají až po dnes, kdy už jen naštvaný výraz je in.
(více)revizor stojí, revizor kouká, pracuje. a metro tubusy jsou veliké a jeden se i bát může, a tak si náš revizor bere na pomoc státní dohled a s klepety. klepeta jsou vidět a budí respekt věru náležitej.
(více)zmáčkni knoflík
hlásají nápisy ze všech stran a chybí už jen hlas slyšitelný ze sexmise - „spolkni prášek“ (mimochodem, skvělá polská sci-fi, která dnes pomalu nabírá na skutečnosti.)
(více)docela znejistím, když potkám, byť jen letmo, jedince, u kterého nedokážu říci, zdali je to on, anebo ona. obyčejně v takovém případě si takovýto jedinec nese známky obou. jasně, můžete hned vyrukovat s teorií gaye, lesbičky a je vymalováno. ale není to tak jednoduché. když stojí vedle mne v metru, a je to malé s docela krátkým vlasem, naschvál neurčitého střihu.
(více)máme ji rádi?
je iluze důležitá? je rozumné ponechávat se vzájemně v iluzi? máme ji rádi a je-li klamem, pak všichni milovníci iluzí žijí v sebeklamu, ze kterého se pozvolna stává náhradní pravda. a jejich pravda se může postupně proměnit taky v obecnou platnost... kdy „všichni vědí“, jak je to doopravdy, ale nikdo nahlas. proč? strach, slušnost, tupost... naneštěstí iluze nemá jasně definované hranice. a kdybych se je pokusil definovat? všechno, co není realita, je iluze. dokázat nerealitu? tím, že nebude jasně vnímána našimi smysly, případně zprostředkovaně citlivými přístroji? když pozoruju vystoupení iluzionisty (jak příznačné!), vidím realitu? co poruchy vnímání? a je jedno, zdali nahoru, anebo dolů. jak si vysvětlíme senzitivní jedince? jsou jejich vnímání iluzí?
(více)někdy stačí pár set kilometrů, a zázemí, někdy bujaré geny a divoká, anebo úzkoprsá výchova.
a názorové výměny cholerika s flegmatikem pod jednou střechou budou jenom na vraždu.
(více)radost z čekání
jsem součástí instantní přítomnosti, okamžiku prožitku. okamžiku, kterému se urputně bráním navzdory. bráním se těm instantním momentkám v této době tak, že jim taky podléhám, abych mohl občas odolat. chuťové, vizuální, poslechové zážitky.
(více)naše hity
nepřestávám se divit, jak vnímání hudby nás může dělit, rozdělovat. nepřestávám se divit, jak povrchně dokážeme vnímat. a nemůžu se zbavit pocitu, že vnímání hudby, pokud přímo nesouvisí, tak odráží vnímavost vůči čemukoliv jinému. a tedy rádio hitů, přičemž hit jako sprostá nadávka, jako kulisa je pro mne nepochopitelná. a všechno se dá nakonec i pochopit a chudý duchem si taky chtějí přijít na své, pokud se vám to nevnucuje jako kulisa kavárny.
(více)
poslouchám pana špačka z hradu, jak v rádiu udílí společenské rady, a jen žasnu, jak vyučoval takový národ jako my společenským konvencím. tak jsem se bušil smíchy, až jsem se zakuckal. národ v evropě vyhlášených buranů cpát po ránu takovým soustem. narval v dobré víře lidi do obleků, aniž by si všim, že takovéto vymoženosti lidičkové viděli naposled na svém plochém televizoru v americkém seriálu.
(více)poslouchám debatu o ateistech v česku. a slyším po x-té, jak početná je skupina jinak neregistrovaných lidí hlásících se k něčemu nevázanému, k něčemu, co snad je někde mezi nebem a zemí...
(více)detaily
máme výtah. tedy v práci. je jich vlastně víc, no docela hodně. a jedna část baráku je čerstvě moderní, opravená. kovové výtahy s plastovými ovladači.
kniha susan pinkerové „sexuální paradox. muži a ženy a skutečná mezera mezi pohlavími“
konečně někdo napsal v tomto čase celosvětové, tedy celozápadního světa, nucené rovnoprávnosti žen a mužů. (a už vidím, jak mě femi-mutantka osočí ze šovinizmu). susan pinkerová si dovolila napsat to, co by nepřežil žádný muž, a tedy by mě ani nepřekvapilo, kdyby to nebyla žena... :-).
(více)mají právo na život?
studovanej idiot a nevzdělanej hlupák, kdo víc? nevzdělanej hlupák s jasnou profilací, pokud neprosazuje primitivní hrubost, nepředstavuje vážnější problém narozdíl od vystudovaného idiota, kterých naše vš - fabriky chrlí bez omezení. a tito vzdělaní pablbové s pocitem glejtu na všechno bez schopnosti kritického odstupu a bez schopnosti byť jen jednoduché diskuse bez osobního zaujetí, kde oponent se stává nepřítelem pro názor.
(více)obličeje vrásek a s mrazivým chvěním po zádech elektrizující hlasy k nim patřící.
bluesový zpěvák s mikrofonem za tunou cigaret a hektolitry chlastu jako povinnou výbavou hlasového virtuoza oboru.
(více)jak já jsem uvítal po velkém třesku první macdonald!
když si vzpomenu na první dny po velikém třesku malého československa, jakou mi udělal radost macdonald.
těšil jsem se, jak dostanou na prdel všechny československé jídelny.
(více)koukám na půllitr gambrinusu s uchem a vypadá skvěle. pivní sklenice posledních let jsou docela hrůza a ne malá. a prej sklo a české ručičky, do kterých nám zas italové kdysi něco ukápli, dokážou ledasco. jasně, že to není jen o dovednosti. ochota, možno odvaha zůstat u starého osvědčeného a nebát se.
(více)naše hlavy, naše obličeje napospas vystavené jako průkazky na cokoliv. bez vlastní vůle kriminální řady rozšiřujeme, když naše zohavené busty nosíme jako poukaz. poukaz vnucený, bez něhož stavíme se proti řádu. a tak v peněžence, v kapse anebo na krku neustále nějaký máme s fotkou od sadisty, který se jen kochá nad řadami kriminálních obličejů, které sám stvořil k obrazu svému.
(více)dostávám kopřivku, když to slyším. pravdivý příběh. co to je: pravdivý příběh? když si vymyslím povídku, tak jen, ať chci nebo nechci, na základě prožitků, i kdyby se jednalo o růžového trpaslíka na funkci okresního tajemníka. no jo, vím, že už nejsou...
(více)ženy jako transvestitky v divadlech?
žena se mne zeptala: „viděl si už ženu jako transvestitku?“
na první pohled je to opravdu jednoduché – ne, ženy tohle nemají zapotřebí. ale to je jen lehký klouzavý pohled podle vnějších známek. ve skutečnosti ženy jakmile začaly nosit na americkém západě kalhotové sukně, začal pozvolný proces k společenské uniformitě popírající vnější znaky obou mně známých pohlaví. od té doby si ženy mohou beztrestně užívat na veřejnosti svou sexualitu v rámci místních společenských konvencí. když žena tohoto ražení (samozřejmě, že to není pro všechny! bohužel i naštěstí) dostane chuť téměř jakkoli realizovat svou sexualitu (a nemluvím tu o žádných sexuálních otrokyních), má nepřeberné možnosti v západním světě s honorářem podle okolností od laciných putyk s nahoře bez, až po umělecké a vyhlášené kabarety.
(více)a znáte vrcholový sport pro ženy, kde se ještě ony podobají ženám? koukám na plážový volejbal a shodou okolností a určitě náhodou mají obě „mužstva“ :), tedy všechny čtyři hráčky, prsa velikosti nula....
(více)naše vysoké školy mají poměrně v evropě své jméno, ovšem ne lichotivé. a pedagogické fakulty mají prim. studovali je lehce bez překážek odložený, anebo chtivý jen titulů. (že se našel i skutečný učitel ztracen v davech pitomců, nebudu přeci popisovat) následná neschopnost učit dialogu děti je nasnadě. jakékoliv diskuse o čemkoliv je dodnes na našich školách pověstná ve své nemohoucnosti. a že se dodnes potírá, a to na všech stupních škol!
(více)jsem hrd, jaké že to máme slavné umělecké kritiky, opravdu máme, just a just je máme. honit si triko jedovatou slinou, cokoliv do puntíku rozebrat, elaborátem důstojným zdát se, zdání a důkladnost důkladná, rozebrat cokoliv, co nestojí za rozebrání, ale nakydat a držet „umělecký“ štít.
(více)jak moc potřebujem snášet ubohé vize filmařů, které ani vizemi nejsou, protože bez nápadu a jen tuny krve a pořádně nasvícený detail těla bez něčeho, bez údu.
a lidská nahota je tabu a lebka na každé bundě je cool. milování říkáme šoustat a pak si pro zábavu pustíme comp abychom zažili trochu té krve skrze monitor.
(více)pánská mušle
kdo přišel první s nápadem nacpat na co nejmenší prostor pánských záchodků co největší počet mušlí?! kdo byl tak chytrý, že jejich použití je mimo teoretickou možnost prakticky nerealizovatelné použití ve více uživatelích najednou vedle sebe.
(více)© 2006-2007 Zásobování a.s.