to
mně tedy hlava nebere, že lítám jako poděs vzduchem a nevím o tom! nezadejchám se, nikoho nepotkám a žádné vůně, nic navíc nevidím, stejně
jako když ležím pod stolem.
asi
přestanu poslouchat to rádio.
tuhle jsem slyšel vědeckofantastickou
povídku kde člověk(!!) svým přáním zastavil tu naši kulatou, co si na
ní tak krásně lebedíme, zemičku.
pětadvacet let se ten můj chudáček autorek úpěnlivě vyhýbal jakémukoli sportu a vřele doufal, že už to doklepe bez něj. no jo, kdysi téměř lehkoatlet, až se toho lekl, a tak raději zatvrdil.
jsem z toho blázen a nevěřím vlastním očím, když čtu o baráku obchodním, a pak ještě dalším, jak snad čirou náhodou při pouštění klasické muziky vám přišli na to, že ten den, kdy právě zněli po celým obchoďáku nádherní myslivečkové, zelenkové a mózarti, že ten den byli všichni ti zloději tak znechucení tou krásou, že raději si dali den volna.
to tedy moje jezevčí hlava nebere. nejsem účetně postižen a ani se nehodlám propočítávat svým jezevčím životem, a přesto koukám jako blázen, že když naše spojené státy skoroevropské budou muset s účetní knihou pravidelně čekat na bruselský štempl, tak přesto mohou, anebo spíše musej dobrovolně pomoci lemplům penězma, které neexistujou, a způsobem, který je právě proti těm zásadám, které brusel vyžaduje. malej jezevčík, řeknete si, zase kecá do věcí...
hlavní nádraží a tolik nohou. a těch podpatků... a botky už ani nejsou botkami, ale botami, jak rostou nahoru, jako houby. tahají se po tom lýtku až ke koleni a kdoví kde se zastaví. a to nádraží... co jich tolik láká sem chodit, a pak po kolejích dál? a jedni tam a druzí sem! a nestačilo by, aby si jenom pohled poslali? a to jsem viděl i japonské nožičky! a kde je prosím to japonsko? viděl ho už někdo? prej je tak daleko, že i na měsíc mají blíž. no to mě podrž.(více)
prej prázdniny... proč bych si jako stěžoval, když je prý mám celým rokem!? kolik nevědomosti a tmářství koluje! až se tohle dostane na přetřes dne. já neměl ještě vůbec žádné prázdniny! až mi slzička ukápla. jsem jako ta nedoceněná žena v domácnosti. ale o té se alespoň mluví. (více)
ne, že bych se potil, to tedy vůbec ne. a ani nevím, o čem je řeč. ale i tak mi lezou všemi póry fragmety té královské slávy. té svatby dvou budoucích veličenstev, jak je uhnětla matka. matka příroda.(více)
vidím-li
vzducholoď a tak pěknou jako za starého graf zeppelin a jak si to pluje
oblohou, aniž by jí kdo poroučel, mám radost jako malej čokl.
představoval jsem si, jak letí tou naší spojenou evropou, do které se
nám chce i nechce. a mně se spojené státy šité po evropsku líbí! co by
ne. fenky všech zemí, spojte se!(více)
je jaro a obchoďáky rostou. hodní plzeňští zastupitelé si odhlasovali peníze. prej vyměnit hroznej kulturák za hroznej obchoďák a ještě při tom vydělat není až tak špatnej nápad. a naproti pivovaru se nenápadně dokončuje snad padesátka samoprodávajících krabic středoevropského střihu poslední módy.(více)
ten můj autorek se nám úplně pominul! nějakou podzemní myš posílat na hrad. každej přeci ví, jak se množej. a co jeho příbuzní? to se jako budou uctívat a na výročí se potáhne myší průvod městem? (více)
... a že ho to baví (jezevčí postřehy) my, co víme, jak chodí, držíme tlamu, abychom ho neztrapnili. kdo ví, kdo bude příště na řadě. březen si dneska hraje na drsňáka, a brát mu tu víru tedy nebudem. my ne. stejně si každej hrajem na něco a tváříme se nějak.(více)
na louce březnové, kousek od chrástu si přemejšlí hromada čápů z afriky. tak jsme tady. a proč vlastně? příroda, praví jeden. příroda? co to je? tohle tady kolem? (více)
a srpeček měsíce, co je tak malinkatý jenom, že se už nemůže koukat na to evropské srdce. to srdce evropy zcela zasypané billboardy, kasíny a špatným chlebem. (více)
no,
pro psa. jaký to ignorant by mohl něco takového z pusy vypustit?
šovinisti ubozí. ženy, černoši, cikáni, gayové... a psi nic? „černá káva
a blbá blondýna“ se zapovídají, ale počasí pod psa zůstává. klouže to jako blázen, ani čtyři packy nepomůžou. tomu jezevčíkovi je hej, říká ten můj autorek, je kousek nad zemí a když si sedne na zadek, tak nic. ale já, když upadnu, vypadám jako blbec.(více)
ve vesmíru je třikrát více hvězd, než se myslelo. a mohou za to trpaslíci.
nerad se tak často kasám, pak to nevypadá..., ale já to věděl! nebudu se tedy hádat a klidně ať si tu slávu někdo cizí místo mne, ale přidám si. to jo. (více)
sám tomu nemůžu uvěřit, ale jisté prej je, že i takový český politický panáček musí na záchod. nejen český. a na obyčejnej srmdutej... ale ne. to bude samá automatika, mramor a zlato a vůně levandule, a nakonec ho to i automaticky... pozdraví samozřejmě. (více)
na staromák přijel na krásném a velikém kamiónu stromek vánoční. já mít trochu delší packy a držet ten obrovitý volant obrovitého náklaďáku a vjet mezi ty zděšené mrňavé lidičky... takhle se nechat unést...(více)
to vám tedy povím, jak ti dnešní důchodci jsou uspěchaní a neurvalí až hrůza. a co taky mají dělat, když jim byla v mládí zprzněna dvě ze tří největších potěšení člověka. jedno vynechám, protože o sexu tady psát nebudu.
to vám tedy povím, jak ti mladí lidičkové se hezky párují. koukám na ty výběrové kusy samců s naducanými svaly v bílých trikách a s mobilem highend, co klidně i uvaří vajíčko a k hovoru vás už ani trochu nepotřebuje. jak si tito výběroví samečkové dopřávají zas samičky k pohledání a v dokonalém makeupu a roztomilých tepláčkách, protože in.
říká mi jeden pitbul z ameriky, z té spojené, prej jestli vím, co jim dávají pod čenich při cestě do matičky stověžatej. no, jak bych moh, přes tu obrovitou louži mě nikdo nedostane. a hluboká je, a jsou tam příšery jako dům! brrr, děkuji nechci. a stejně teď máte na křídlech útrum, co ta naše nevyslovitelná sopka soptí na islandu a vlastně pro oko evropy, aby viděli. tak prej jim dávají na srozuměnou, že taxík pražský, jakožto světovej unikát je už málem zapsanej jako další div světa, ale na tom nic nového není, a taky o našich hráčských možnostech - vegas hadr, a teď to přijde - na václavskej václavák nechodit, jako na nejnebezpečnější a nejproslavenější flek české to kotliny.
poslouchám melancholickou, a léčím si bolavou duši. ano, i psi mohou a mají svou duši. a ta fenečka z druhé ulice je tak nafrněná... no, jako její panička! kráva jedna! a tak hudbou si léčím boláky na duši a slyším, že ten zpěvák je už půl století mrtvej, nat king cole - no proč ne? co na tom? jenže ta píseň je stará teprve pár let!
předevčírem v americe černá noc, nějaký blackout, no, stožáry a kabely prej zpuchřelé, tak co se divěj, a teď sopka u nás doma. i když je to - u nás - tak trochu za rohem.
chtělo by se mi vykřiknout - příroda se vzbouřila! jedna jediná sopka a kolik jich ještě „máme“? rovnováha, a dokonce mimo naše úsilí lidí. potřebuji jistotu s trochou nerovnovážné náhody pro veškerou harmonii. a mám to!
ještě před chvílí se snad nic nemohlo postavit obrovité armádě letounů a dnes jeden mrak se nebojácně roztáhnul. a co na to ptákové? zasedají někde, a „řeší“ vzniklou situaci?
prej jsme na tom tak dobře, že i štěstí můžem vyvážet. prej čína je na štěstí expert a kousek toho našeho by rádi, byť jen na chvíli. co by ne? je-li o štěstí zájem a my ho můžem půjčit... každá komodita dobrá.
to vám tedy povím, jak jsou ti naši kluci čeští věčně nakaboněný, jak je ani to děvče, které nadšeně přiběhne, nerozveselí. tak jsem vám o tom podumal a pochopil.
no, že by to bylo jó spravedlivé, tak to tedy ne. proč by jezevčíci nemohli vlastnit kus své olympiády? a to hemžení, a těch lidí… nevím proč se říká jako psů. to je fakt blbý. ale těch lidí, co se sejde po čtyřech letech, anebo vlastně již po dvou. a to by měli ve starém řecku řekové radost jako blázen.
asi je opravdu ta krize, jak o ní kdekdo hovoří a bedna se může přetrhnout. docela mě pobavilo, jak ta krize působí na lidi a jejich testosteron. tedy přesněji na muže, neboli chlapy, jak chcete. poslouchal jsem jednu vědeckou debatu a chechtal se jako blázen.
to vám tedy povím, jak ti lidi v párech vplují do trolejbusu. ona jako - ty jsi pánem tvorstva, tak běž první a on v lepším, suverénně vkráčí do útrob mhd nebo restaurace a už téměř sedíc je rázným gestem partnerkou správně nasměrován.
pražská češka si to šine v páternosteru (koukněte v odkazu) a na malého jezevčíka si nevzpomene. jak já k tomu přijdu? skočím do toho vašeho nosteru, žádnej problém, a mám i radost, co by ne. mám. měl sem radost, než na mne nějaká taková skočila a ani se neohlídla! kouká tato vražedkyně, jak rychle vystoupit a ještě tak sbalit chlapa, tedy pokud nesmrdí, a na nás jezevce nebere ohledu. a proto: ZA PRÁVA JEZEVCŮ!
potkám chlapa na dálku a vím, že jsem ho už viděl někdy. ploutvema mává jako ta moje vzpomínka. a mračí a směje se vám úplně stejně jako ta moje vzpomínka, ale přitom vím jistojistě, že tahle kopie není on, tedy jako ta moje vzpomínka. mám čenich a ten ví své. takový psí čenich neošulíš. a proto jsem z toho docela blázen. a taky to není poprvé. pravda, vzpomínky si někdy dosladí samy své kafe a vy se ani nedivíte, protože vám sladké kafe přijde úplně v pořádku.
jezevčík už běhá jako jinoch, jako by ani neměl umělé klouby. občas si nemůže pomoct a taky nechce pořád poslouchat ty výtky, že je psem. ale teď, když ji znova uviděl, už jde o život. jezevčík běží a o život jde už oběma. kdo s koho. buď ho trefí pepka, anebo tu potvoru konečně zakousne.
vzbudil jsem se hrůzou, že jsem netrefil. koukal jsem dalekohledem na ten vyjukanej ksicht a došlo mi, že mám asi malé packy. a že prstíky jako drápky taky moc nepomohou. ale dostal jsem zaplaceno, a tak tu sedím na stromě jako blbec a fakt, že to dokáže blbá kočka, stačí abych tedy nespad´. byl jsem totiž zabijákem, profíkem. puška v tlapkách jezevčích. (více)
a jdu si z hospody sportovní, kde maj plných dvanáct beden po stěnách a boxy po dvanácti křeslech a dvě po dvaceti a že zbylo i na dvě pro čtyři. to asi jen omylem. záchodky, že raději zvednu nožku za barem u keříčku. no povězte mi – to se ti chlapi tam netrefí, že jsou tak zlitý, nebo nechápu.
prej mě autor jen využívá jako své krytí, tedy jako zástěrku, což je ale blbost, protože já jsem jen malinkej jezevčík a ten můj autor má pupek jako v posledním měsíci. no, nakonec je docela možné, že se pokouší zneužívat mé jméno, ale já jsem mazanej. a navíc mi ani nijak neříká. jen nevím, jestli je to dobře, nebo ani ne. ale co mě teda štve, jak ten jeho kocour si je všechny doma omotal kolem své tlapky a oni skáčou, jak si kroutí tím svým černým ocasem. kocour černej mrňavej.
no dědek autor by rád poslední políbení lopatou v předešlém článku, proč ne. škoda, že mu nemohu pomoci, chudáčkovi. to ale nic není oproti hrůze, co jsem zažil.
šinu si to chodníkem a koukám, jak ti lidičkové prchaj na všechny strany, aniž by tušili proč. běhají kolem a ty ksichty, co nosej s sebou, a tak raději koukám na nohy. chodník pro nás jezevce a taky pro lidi, samozřejmě, když už je jich tolik na světě.
a tak si ležím a už mám po tom a zdálo se mi o krásné fence, jen nechápu, že mohla být tak veliká, ale mně to nevadí, protože láska nezná hranice a klidně si vezmu štokrdle. a teď jen ležím a čučím kolem a dědek vedle občas zachrápe, a tak mu do toho, nebo mezi tím povídám něco, aby měl dobré spaní. a líbí se mi, jak mi vypravuje, že měl tak podivný sen o tom, jak drhne okna na tančícím baráku v praze, kde ještě ani nebyl. (více)
a milovník dýmkové vůně, té opravdické, mi škemrá a nutí, abych psal a propagoval tuto strašlivou neřest, které jen velmi nerad obden slastně podléhám...
a protože je fyzicky líp vybaven, ustupuji možnému násilí a naučím svého jezevčíka kouřit. samozřejmě, že dýmku, o smrdících papírkách ani nápad. a že mi do toho hraje miles davis, půjde to líp.
ale řekněte, je to normální učit jezevčíka kouřit dýmku?
tuhle jsem vám pozoroval babku, jak si na lavičce otevřela knížku a spokojeně se začetla. a jak mi vrže kolo na vozejku, napadlo mě, že bych tam, moh´ kápnout trocha másla ze svačiny, a koukám, jak usměvavá tvář babči se sune na stranu. (více)
no jo, ale k veterináři s doprovodem, což je ponižující, no uznejte. můj autor bez řečí půjde a my se tam zhádáme, nesnáším, když za mne mluví. když půjdu sám, a už to vidím - kde máš páníčka, pejsku? – nesnáším slovo páníček! . hleďte si svýho vořecha, ženská, zavrčím... a už to pojede. polknu zlost a jedu se svým užvaněným autorem. (více)
a tuhle na přechodě si čekám na tu zelenou a kousíček ode mne rána jako prase, když vyrazí dveře chlívku, a vidím, jak cyklista obtočen kandelábrem, celý v krvi, úpí, ale mobil z ruky nepustí. (více)
a to jsem si představoval, kolik fotek a nabídek dostanu... po tom svém antré. vykašlu se na všechny ty ženštiny, svobodným jezevčíkem zůstanu! a ty dopisy! to jsem si dal! takové lítostivé krá.. šmarjá. a že misku bude nosit a vařit bude.. co pak je to jen o jídle? na otázku, co čte, jen blekotala cosi o časopisech, no samozřejmě ženských.. v životě neslyšela j.p.sartra a exuperyho znala jen jako malého prince a komorní muzika se hrála asi v komoře... a tak jsem pořídil pár těch ženskej blábolů s obrázky. nakonec, kdo jiný by těm vydavatelům měl platit, když ne právě ty, co čtou tyhle perly.
do borského parku raději nechodím, tedy nejezdím, těch psů a honí se za míčem a jakou mají při tom radost. občas zajdu do knihovny, tvářím se jako ztracenej, no proč jsou ty regály tak vysoké? no jasně, na jezevčíka nikdo nepomyslí, a tak si nechávám posílat čtivo domů, zlatej internet. hledám to filmové bezelstné dítě, co si s tebou povídá a není rozmazlený fracek... (více)
ja vim, ihned se vam vybavi chudak, co potrebuje politovat nejmene kazdou hodinu, jsem preci roztomilej.
jezdim si na svem vozejku a lidi cumi, porad jen cumi. obcas nejaka babka s vykrikem pribehne: chudacek! zarve mi do ucha a cpe mne hnusnyma susenkama. nekdy se usmivam a delam roztomileho, ale dnes nemam docela naladu, a tak zavrcim a povetsinou to staci. jeste ze nemusim mluvit. obcas steknu a jsou spokojeni - no rozhodne vic, nez kdyz se zeptam na cestu anebo jen tak s radosti pozdravim: dobry den pani. a pani si nalozi do trenek.
Liter.cz.
Google
poslat vzkaz autorovi
