přemýšlím, kdy a kde jsou
jordánské vánoce, když už jsem byl jednou poctěn a vybrán pro
vánoční pozdrav, a ještě s milým úsměvem místní krasavice...
snad to nebude předzvěst něčeho nemilého. jordánka mi pošle
svou hezkou tvářičku, a zítra u mne zazvoní její bratr s
frajerským nožem kolem pasu. a já, cholerickej blázen, se ho úplně
klidně zeptám, zdali bude čaj, a dáme si panáka. panáka nejspíš
nemůže, a tak zůstanem u čaje. budu se stydět, že nemám vodní
dýmku a modlicí kobereček. asi budu chvíli natahovat čas.
zeptám se ho, jak je u nich a jak se mu daří v práci. a kdyby se
mi cestou z jordánie i co - to naučil z jazyka mně rozumějícího,
mohl bych se těšit i z jeho odpovědí. ani netuším, jestli je při
tak vzácné příležitosti vhodné ještě pozdravovat příbuzné
a sestru, ale slušnost je slušnost. přeci neodejdu z tohoto světa
jako grobián a lakomec. a host je host. ať má hezké vzpomínky
kluk jeden jordánská.
první jazzová hospůdka podle mýho gusta. a hospodský jako z pohádky. v uších pověšený trumpetky. postavu nádherně vypracovanou kuchařským uměním a úsměv pro nově příchozího. a navíc to nej - pohodovej JAZZ. (více)
turecké kalhoty si to vykračují po chodníku a v kavárně hraje bosa nova. napěchovaná dýmka anglickou vůní, kafe s kapkou bourbonu z vlastních zásob a povinná plzeňská dvanáctka se předhánějí, která má největší zásluhu na té pohodě. na tom zklidnění týdne, co neměl konce.(více)
léto a zima a zbytek roku během jednoho dne v kavárně toho jména je dnes už jen vzpomínkou. prvorepublikové lavičky z nádražní čekárny kolem stěn a podlaha, co naklání stolek při každém kroku. polovina cizinců přináší své zvyky a sangria po celý rok je při abstinenci úžasný vynález. kafe s logem popocafepetl a všech velikostí a chutí z občas okousaných keramických hrnků je po ránu, tedy na jaře, s cinkáním lžiček a jemnou muzikou úžasným startem. odpoledne, tedy v létě plném své rozvernosti, se kavárna promění v hovornu a v místa setkání lidiček náhodných anebo už poznamenaných touto atmosférou léta v mini kavárně popocafepetl. hudba už má jasné tóny a volný stolek jen stěží lze najít. na večer, a tedy na podzim jednoho dne této kavárny, hraje hudba hlasitě a pivní stopa speciálních sklenek s rozšířeným dnem ve dřevěném rámu zaleje vám spolehlivě košili. viděl jsem jednoho, co to dokázal jen s kapičkou na bradě. venku už tma a chci platit a číšnice se ptá, co že jste to měli. ukážu na stolek, u kterého jsem seděl, a číšnice trpělivě dál se ptá, cože jsem to měl, aby si to mohla odškrtnout. a tak si společně vzpomínáme a jestli ještě kafe a jaké a dohromady nakonec mám ten účet seškrtán z čárek na plachtě pro všechny zúčastněné. žasnu a nejen potichu a o důvod víc, abych se někdy i vrátil.
seděli v páru, seděli dva a docela i pasují vědeckému pohledu, kdy jeden si vybírá povětšinou sobě fyzicky podobného. a tihle dva byli. ona, kdysi snad sportovkyně, podle velikých ramen a shrbených zad a s příliš malou pečlivostí o zevnějšek. byla ještě mladá (mladá - co to je? ale nějakou představu to dává), ale za sebou už přeci jenom něco, a proto patrný odstup životní. a taky krásně žárlivá.
modelka za barem kavárny malé zaplivané, a tak milé. rezatá modelka, co ani jen netuší. studentka pro kapučino a dvojku bílého po okraj.
za barem, co ani barem nebude, sedí hranatý obličej a skvělý oblek. černočerný oblek s černou kravatou a startky na pultě vedle koutu na šumavě s pěnou. klidně by ten kout mohl kupovat jako nemovitost, ale hranatý obličej ho raději vypije jako značku piva.
sedím si v kavárně, i když netuším ani jen vývěsní štít. sedím si v kavárně pražskej a jen matně si připouštím za okny ulici. ještě nikdy ztracenej v prostoru, a tak jen hřeším s klidem cholerického dýmkaře. dýmkaře, kterého dýmka přivádí notně ke klidu.
bar, dobrá muzika a holky povinně s černou. vyznavačky černé. sem tam šála, kousek cizí barvy, kousek skutečné barvy jako malé tečky života. kluci povinně s lebkou, kdekoliv a kdo víc. holkám už nic klučičího nechybí, ani ta lebka. jedna se odváží v bílé a další v červené. překvapí mě, že ty holky se dokážou smát a gestikulovat.
předvánoční ulice plná světel, po dýmce s tullamorkou, a tak je vše, jak má být. a protože je čtvrtek, „reflex“ si vytáhne mé brýle na čtení. a putinova země z reflexuse musí pod naší optikou zmítat v beznaději nedemokratična. a já jen tiše souhlasím s obyvatelstvem, že na tuto vymoženost musí její obyvatelé dorůst teprve. a tak dobře a je, jak má být, ale nesluší se to vykřikovat.
v nedělním přítmí baru večerním byla jako noc, a celá v černém, se vší důkladností právě dospělé. důkladnost důkladná s černým šperkem a obroučky brýlí na dálku, botky černé a prádélko si jen představit... jen nehty a rty zůstaly. oheň s černí ve vlasech jí slušel také. jen pisklavý nakřáplý hlásek si vybíral svou daň. mluvila o umění a vytáhla balíček cigaret, pak jednu z nich, a černá jí slušela.
patecni, jak jinak nez vecerni, bar a prijdou si dva. dva jako par, dva jako on a ona. neni jim uz osmnact, neni jimjeste ctyricet. osamely opilec tanecnimi kroky proziva muziku. mam hruzu z opilcu a kdyz mavaji sklenici ...
podvečerní dýmka napěchovaná blues-jazzovým tabáčkem na dvorku měšťanské besedy a pohody plná. posluchačská společnost bez ostrých loktů ve frontě na hladinku pěnivé žízně. (více)
zapálím si dýmku a koukáme na bednu, bednu zvanou tv. všichni fascinovaně čučíme na vojáky s jejich dokonalou technikou. fascinující dokonale vybroušený kolotoč na smrt. letadlové lodě, křižníky, stíhačky... hospodský čumilové, mne nevyjímaje. přijde mladá krásná vysoká dívenka s vlasy do culíku.
poslat vzkaz autorovi
