jako
je můj kocour zahradníkem a myslí si, že dobrým, tak i novodobí
vládci měst připravující nám pohledy příští a pohledy na
dlouho si patrně myslí totéž. a že ty pohledy jsou na dlouho,
opravdu na dlouho, je smutná pravda.
jak
dobrý musím mít zrak, abych uviděl něco okouzlujícího? jak
dlouho musím jít, a uchodit své už ani ne zánovní nožky, abych
natrefil na pěknou stavbu? a jak dlouho s dalekohledem, abych
zachytil sebemenší maličkost k pohlazení? detail, co potěší,
detail, který dotváří a určuje oblibu jeho celku.
máme sebe, a snad tomu i chvílemi věříme, jak moc jsme sami sebou, jak moc si patříme, než pochopíme, jaká je to blbina. a že se hledáme, potkáme tu a tam jedince naprosto svého, který už z dálky prvním pohledem křičí, aniž by cokoliv vyslovil, aniž by vydal hlásek, jak moc je svůj. a že nás ten jedinec notně musí vyděsit a taky že nás vyděsí, už jen svým zjevem a chováním a těmi názory! a to vyděšení pak v sobě dlouho nosíme jako mementum, jak moc dobré je nebýt sám pro sebe a jen svůj. a že trpíme přesvědčením, jak moc jsme inteligentní, tak si moudře zdůvodníme, proč práve my se té podivné jinakosti budeme odteď důsledněji vyhýbat.
poslouchám mladé rozčilené umělce mluvící o cenzuře, jak jim byl zakryt obraz menstruované indické princezny shodou okolností právě před svatební síní... budou rozebírat jednotlivosti nutnosti právě takto vyprávěného umění. mluví o svých právech vystavovat. samozřejmě, že i my máme svou vinu za ztrátu jejich emoční inteligence, za jejich nedostatek empatie. na tvorbu svých pravdivých nechutností mají samozřemě právo, a stejné právo máme my se na ně nekoukat.(více)
„poutník svého života“ jsem četl někde na fejsu co by motto a líbí se mi. přemýšlím o jednom dni, ne konkrétním, ale o dni kohokoliv kdekoliv na světě. o jednom dni, který klidně proležím v posteli, anebo stvořím nový život. syna, nebo dceru, případně jen napíšu něco ke čtení. jeden naplněný den obyčejného života. jeden den norského pomatence a jeden den jeho všech obětí. rodiče, přátelé a milenci možno pořád nemůžou pochopit význam toho dne. a kdo by moh?(více)
vznášejí se nad našimi bídnými hlavami, ačkoliv je čekáme přízemní. anebo právě proto. denně se jimi krmíme a máme je rádi, abychom jim mohli vzápětí lát. hledáme a neumíme, a tak si je platíme, profesionály zlomyslných vln. duševní masochizmus si na rozdíl od našich tělesných rozkoší dopřáváme v pospolitosti a veřejně snad v naději něčeho bližšího. sdružené pojídání jedovatých vln nám působí nakonec tu pravou rozkoš. stávají se jedinými tématy našich hovorů v mezerách jednotlivých produkcí. (více)
slibuju, že nadlouho naposled nějaký žvást o politice.
„přestat krást“ 15. 5. 2011 - ivana svobodová „důvěra v politiku padá k nule, kudy z krize ven, je třeba přestat krást“ se jmenuje článek pí svobodové. je opravdu tak těžké popsat a vyhodnotit tento politicko-morální marazmus? vždyť podle zákona kauzality právě takto viděný problém je tím hlavním problémem. je důvodem, a ne důsledkem politické situace.(více)
a snad jednou prozřeme s myšlenkou, že jsme tady pouze hosté. a jako hosté musíme taky odejít. jako i naši politici, kterým tak krásně spíláme, tak i téměř sedm miliard sousedů není nijak homogenní skupinou. a proto je zbytečné jedněm i druhým cokoliv společně vyčítat, a navíc když za své téměř lidské pudy ani nemohou.(více)
„antikapitalism!“ křičí a kouká přilepen na všech zdech od plzeňských nadšenců anarchie. antikapitalism jako slovo mi zní docela hezky, jako víra v nevíru, i když chaoticky. a anarchie asi musí být svou podstatou taková.(více)
protože pamětník zašlých časů, pamatuji nakupování formou shánění. ne jako hovězího, ale výrobku jako takového. trpím za ty vegetariány, co denně musej něco podobného číst. a ta doba reálného socializmu, jak jsme k ní učeně měli přistupovat, měla zázračnej nedostatek čehokoliv, krom... a přemýšlím čeho a nějak se nemohu rozpomenout. i těch lidí pracujících byl nedostatek. no, věřili byste tomu? (více)
nějakým nedopatřením právě nám lidem byl propůjčen mozek. a jak se to stalo, vědí pouze věřící, a v každé církvi po svém. vědci věří, že evoluce je jejich pravým bohem, a hledají důkaz. a my ostatní to pro jistotu vůbec neřešíme. ještě jsou tu blázni, umělci a filozofové, každý hledá po svém.(více)
jsou národy, co si nemohou pomoci a každoročně pořádají velkolepé nepokoje. mají své tradice, a ty se musej dodržovat. tradice po ulicích svorně řvoucí proti klidu v naší kotlině. a co je víc? (více)
námluvy můžu pokojně přeskočit. a klidně přeskakovat to tisícileté vrkání lidských holubiček až do třetího dne po té sladké opici lásky, která v tom lepším bývá i společná. (více)
jsou lidé s tak malinkatým ego, že jakoukoliv slušnost považují zcela samozřejmě za slabost, do které je třeba bušit, a získat tak kousek prostoru pro své nedomrlé ego. (více)
je to jako s flirtem, s flirtováním. pokud nepřekročí tu neznatelnou mez, která v okamihu zřetelna je dávno už překročena, a tedy je nemožné ji stanovit, je vše v pohodě, a dokonce duševnímu zdraví prospěšné. (více)
poslouchám v rozhovoru moodyho. autora veleslavné knihy - život po životě. marek eben jako důstojný partner v tomto dialogu a usměvavý stařík. umírajícího za ruku a naposled. smrt jako součást našeho bytí. smrt, kterou jsme si zakázali, jako soudruzi kdysi. proč oni měli strach? proč ho máme pořád?(více)
nikdy mě nenapadlo, že „radovat se z prkotin“ může mrzout brát jako povinnost. sem tam někomu drobnůstku pro radost a čekám na zaplacení roztaženým obličejem do úsměvu. jsou ale lidičkové, co mají radost, ale takovou jinačí, takovou tu svou pesimistickou...(více)
životní role? tedy abych vám nekřivdil, ona ta role není ani tak vaše z vlastní vaší vůle, ale role to je. vaši pilní scenáristé a režiséři si usmysleli po odpoledním pivě, že by mohli zkusit něco uměleckého vytvořit.(více)
francouzové prej svými excesy v ulicích ukazují i tu lepší, i když v tomto případě odvrácenou, tvář tím, že jsou schopni a ochotni se domluvit i mezi generacemi, což pro naši českou kotlinu rozhodně neplatí. alespoň dnes tedy ne. možná na krátkou dobu počas revolučních dnů v listopadu osmdesát devět.(více)
improvizace - (v umění) byly doby, kdy toto slovo nahánělo téměř hrůzu. a to jak učitelům, tak i jejich žákům. jen občas se vyloupl jedinec výjimečný a neschopný existence v jakékoliv šněrovací kazajce. byli to ojedinělí talentové. osobnosti schopné své vlastní a jedinečné linie.
potravinový žebříček lidí, ve kterém sice nejde přímo o život, zato o vše ostatní určitě. vaše šprusle žebříčku potravinového, na kterém si stojíte vůči zbytku světa, není vaším tajemstvím a vaší vůlí, a držíte se jen sotva jednou nohou. a jako šelmy v divočině spolehlivě oddělí „vadný“ kus, tak lovec mezi námi spolehlivě odhadne svou oběť. (více)
jednou jsem už o tom... je to jako poklepat si pro štěstí, jako horoskop anebo polibek mladé krásné... ne, to jsem někde jinde. magické datum - desátého dne desátého měsíce desátého roku v novém tisíciletí. (více)
je přirozené, že je všude přítomný? ovšemže tam, kde je patrný její dotek. jdu na malou bezvýznamnou operaci, dalekou cestu, soutěž paříž - dakar, sfárám do dolů... jsou profese, kde je dotek smrti patrný takřka hmatatelně, ať již u profese záchranáře, anebo zmiňovaného a nešťastného dnes horníka, kde si na pach smrti prostě zvykli. a kromě nutných evidencí se o ní vůbec nemluví a přímo programově se vytěsňuje, alespoň v naší kotlině. a tedy, když jdu na malou, větší, nebezpečnou operaci, ať už doslova, nebo jen jako příměr, mám se připravit na „tu“ smrt? jistěže bych se měl připravit, nějak a-lá jarek nohavica - až si obuju ty černé boty... - smíření se s osudem a především se sebou samým. jednou, dvakrát, a co když pravidelně podstupuji tuto misi nebezpečí? nastupuje druhá tvář vnitřní obrany - cynismus. jakkoli je nemorální, je nutný. jistěže není nutné popisovat důležitost její míry. a pak přijde smrt blízkého a náš vyděšený pohled na ostatky. a raději nevidět a pamatovat si živý sen. vytěsnit a nevědět. zbabělost je naše přítomnost.(více)
kolik jedinců nosí nutkavý pocit, že jakákoliv melancholie se musí „léčit“ a proti-melancholií nejlépe. je pro ně tak těžké pochopit, že ňahňání se ve vlastním smutnění může být krásně sladkobolné. proč nemůžem z času na čas jen tak si krásně posmutnit. a klidně bez zjevného důvodu. (více)
nějakým nedopatřením či řízením osudu jsme se dopracovali k permanentnímu sledování pravdy kolem nás. tedy zpravodajství. tuto pravdu vytvářejí nedoukové, kteří, abych se jich zastal, se ani neměli od koho naučit jednak získávat tyto informace, jednak je umět zpracovat, a pak také je umět prodat. a běžný konzument těchto výplodů, nazývajících se v našich končinách „zprávami“, vůbec netuší, jak se tyto informace vytvářejí, jak je s nimi naloženo a jak se balí do prodejných balíčků, schopných tento polotovar prodat. (více)
roman polach na i-dnes se pozastavuje nad kostely a pobožností. cituji -
modlitba - způsob jak nedělat nic a přesto si myslet, že pomáháte.
podrobně vypočítává všechny antináboženské důkazy a způsobem jen těžko komentovatelným. ani netuší, že používá všechny známky „boje“ velikého rudého bratra v neblahé době, ve které jsem vyrostl. (více)
jak moc je pravdivě odhalená skutečnost své nahoty, ať už doslova, anebo jen přeneseně? jak moc je pravdivé takovéto odhalování své pravdy? samozřejmě, že nesmí existovat jakékoliv jiné než jen vnitřní hranice takovýchto taky pravdivých skutečností.
chaotický řád musíme systematicky atakovat svou touhou po jiném řádu pro zbytek krajiny nepochopitelném. protože pouze s touto krajinou spojeném a jinde naprosto nejasném, anebo případně jen přezíravém. a následně se pevně držet nově vytvořeného, který není nikdy hotov a rodí se sakramentsky dlouho, než tvým úsilím a tlakem se ti povede vytvořit něco, co ještě tvá osobnost unese. a postupně nabudeš přesvědčení, že jen blázen jako ty se může udržet na zdravém rozumu v takovémto řádu, který se pomalounku stává útočištěm pro další zoufalce, ovšem bez vlastní energie. (více)
strach školometních strážců pečetě o jazyk český v mluvnické podobě je až patologický. vychází samozřejmě z počáteční úrovně našich vysokých škol, kde se úspěšně rok co rok propadáme až do druhé pětistovky ve světě. a tak absolventi pajdáku kromě mluvnického desatera nejsou schopní pojmout stovky jiných tváří tohoto barevného jazyka ve vypěstovaném strachu, že vše mimo mluvnici je na cestě do sportbaru páté cenové.
Liter.cz.
Google
poslat vzkaz autorovi
